Vlasta Peštová

* 1934  

  • „Nejdříve jsem měla dorostenky, pak žákyně, pak obojí dohromady, a ke konci jsem měla i žáky. Chodila jsem tam čtyřikrát do týdne, ale pak už to bylo moc. No a pak jsem měla ten úraz. Byla jsem s kluky na závodech, prošlápla jsem jeden schod a bylo to.“ - „Už tedy nechodíte cvičit...“ - „Chodila jsem až doteď, s holí. Až do června. Měla jsem ty kluky a chodili tam tři bratři po dvou letech za sebou, tak jsem jim říkala, že půjdou do cvičiteláku, až na to budou mít věk, protože my s manželem budeme končit, a měl by to dělat někdo za nás. Takže ti kluci Štěpánků jsou výborní, jsou skvělí.“

  • „Němci šli od Benešova. Nevím, jestli to tam znáte, ale když se dnes jede od Thomayerovy nemocnice nahoru k metru, my jsme tomu říkali endršťák. To byl ten kopec nahoru. To ještě metro nebylo a silnice také ne. A to už jsme věděli, že Němci jdou na Prahu. To bylo kruté, protože oni všechny lidi vytahovali z baráků a museli jít před nimi. Náš tatínek a všichni chlapi stavěli barikády. My jsme měli za tím naším blokem akorát poslední barikádu.“ - „Ve které ulici jste bydleli?“ - V Michelské 711. Tatínek chodil s chlapama a my všichni jsme byli ve sklepě. Probouraly se celé sklepy, daly se tam postele a tam jsme byli v době revoluce. Najednou pumelice, a sousedům ustřelili kus baráku.“

  • „Jaká tam byla atmosféra v roce 1948?“ - „Ta atmosféra se nás dotýkala hodně, ale ne zase tak, jako těch dospělých. Ti dospělí už věděli, o co jde. My už méně. Nám bylo 13, 14 let.“ - „Když seděl na tribuně Gottwald.“ - „Tak to jsme měli průvod Prahou, a když jsme šli kolem tribuny, přestalo se hrát, a my jsme jen pochodovali. Na Strahově byly postavené ohromné dřevěné šatny. Tam předtím nebylo nic, tak se tam udělaly ty šatny. A potom – já jsem říkala – jednou projdete bránou a už se tam vracíte. To je opravdu neskutečný zážitek – od těch 14 let, a bohužel pak i na těch Spartakiádách. My jsme nevnímali, že je tady nějaký komunistický teror, po tom roce 1948. Byli jsme ale zvyklí chodit cvičit a pak jsme přestali chodit cvičit, po tom roce 1948, když to zrušili. Maminka chodila, my taky a přestaly jsme.“

  • „Byli jsme v Michli v Sokole, bylo tam vynikající vedení. Nás tam chodilo hodně dětí zeshora a bylo to do michelské sokolovny docela daleko. Chodili jsme s celou bandou, kluci holky, všechno šlo do sokola. Pak jsme byli na sletě. Nejdříve na středoškolském, to už jsem chodila do gymplu. V Ohradní byl středoškolský slet. A potom na sletu v roce 1948. Měli jsme ty slety župní, a potom nácvik na Strahov. A pozor – to se dělaly zkoušky! Byl tak obrovský zájem, že se dělaly vylučovací zkoušky. Já se tam dostala, protože jsem si to vybrečela. Oni by mě tam bývali vzali až od patnácti a sestra cvičila za dorostenky a já chtěla být taky dorostenka, tak jsem si to vymodlila a cvičily jsme s dorostenkami. Tance jsme cvičily, v modrých chitónech jsme cvičily s kroužky. Milovaly jsme to.“

  • „Za co jste vděčná Sokolu?“ - „Za prvé za tu pohybovou aktivitu. I když jsem dnes polomrzák, tak mám třeba silné ruce – jak jsem dopomáhala dětem a tak podobně. Špatně se zvedám ze země, ale při velkém úsilí se zvednu přes ty ruce. A taky mi dal Sokol sebekázeň a vztah k dětem. Já miluju děti. Proto jsme milovali ty tábory.“ - „A na ty tábory jste jezdili kdy?“ - Od roku 1968 do roku 1974.“ - „A to byly tábory vedené pod hlavičkou Pionýra, nebo jak se jim říkalo? - „Jako sokolské.“ - „Ale tak se to nesmělo jmenovat asi?“ - „Ne. Ale my jsme to jako sokolské tábory dělali. Někteří to vedli takto už před válkou. Zažili už tu dobu předválečnou, pak to skončilo a pak zase v roce 1948 to utrhli, a pak plakali.“

  • „Naše maminka byla velká sokolka a tatínek hasič a oba se potkali v Pyšelích. Tam maminka chodila do Sokola. Byli jsme v tom tedy vychováváni. Hned po válce jsme tedy šli do Sokola. Když to zrušili, měli jsme výhodu, že v tom našem gymnáziu v Michli byla ohromně dobrá tělesná výchova a mohli jsme pokračovat. Míčové hry, atletika, gymnastika, prostě všechno. Kantoři byli osvícení a bylo to fajn. Hodně absolventů se dostalo ve sportu na špičku." - "Říkala jste, že do Sokola jste pak začala znovu chodit kolem roku 1963." - „To ještě nebyl Sokol. To bylo ZRTV – základní tělesná výchova, a ta patřila pod ČSTV. Ale bylo to v té vinohradské tělocvičně. Tu tělocvičnu provozovalo ČKD, tak to bylo ČKD Stalingrad a pak to nějakými přesuny zase spadalo pod Bohemians. Takže jsme byli pod Bohemians jako ZRTV až do roku 1989.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Praha, 19.09.2019

    (audio)
    délka: 48:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na Všesokolském sletu v roce 1948 jsme kolem Gottwalda prošli mlčky

Vlasta 1950
Vlasta 1950
zdroj: Pamětník

Vlasta Peštová, roz. Klasová, se narodila 28. listopadu 1934 v Pyšelích Marii a Františkovi Klasovým. Vyrůstala na periferii Prahy v Michli, kde prožila krásné dětství. Měla o 14 měsíců starší sestru Věru. Otec byl bankovním úředníkem v Zemědělské záložně sídlící v Praze na Senovážném náměstí, maminka byla v domácnosti. Vlasta v roce 1953 maturovala na michelském gymnáziu, pak nastoupila do práce a začala večerně studovat Vysokou školu strojní. V roce 1955 se vdala a školu nedokončila. Pracovala jako kreslička ve Zdravoprojektu, pak až do důchodu ve Výzkumném ústavu železničním jako odborná pracovnice. Důležitou roli v jejím životě hrál Sokol, v jehož duchu byla díky mamince odmala vychovávána. V roce 1948 se Vlasta jako čtrnáctiletá dorostenka zúčastnila XI. všesokolského sletu na Strahově, který vyzněl jako protikomunistická demonstrace. Po zrušení Sokola jí bohaté sportovní aktivity nahradilo gymnázium v Praze – Michli. Do tělocvičny bývalého Sokola se vrátila v roce 1963 už jako cvičitelka dětí. Mezi její nejkrásnější životní zážitky patří dětské tábory v Ledči nad Sázavou, na kterých se v duchu Sokola spolu s manželem jako vedoucí podíleli od šedesátých let. Ve vinohradském Sokole (v době komunismu pod hlavičkou ZRTV – základní a rekreační tělesná výchova) s dětmi cvičila do svých 85 let.