Jana Pecková

* 1938

  • „Byli jsme členy vodáckého oddílu a náš oddíl jel do Rumunska, ano, to jsme mohli. Poznala jsem nádhernou rumunskou zemi, to znamená hory a přírodu. Tam byly orchideje takhle vysoké, v loukách, volně. Řeky nádherné, to byl zážitek. Bulharsko, ano, do Bulharska ano. Ale že by můj muž mohl za bratrem do Anglie... čtyřicet let ne. Až potom později ano. Později, mnohem později, až v roce 1985 jsem se odvážila a požádala jsem o naši cestu do Anglie, ale to už byl rok 1985, to už všechno bylo jinak. A my jsme odjeli s celou rodinou a velice rádi jsme se vrátili. Nikdy bych tam nezůstala, protože vy už teď to máte jinak, vy můžete cestovat a vrátit se. Ale tehdy, když jsme tam byli a někdo z nás třeba řekl, teď si představte, že bychom tady zůstali. Nikdo z rodiny neřekl, ano, zůstaneme. Nikdo! Všichni jsme se vrátili zpátky.“

  • „V roce 1968 jsme jeli jako vodáci na Lužnici. Měli jsme už auto, měli jsme osmiletého syna, který se učil anglicky už tehdy, protože jeho strýc byl v Anglii, měli jsme takovou holčičku a byli jsme tady v Malešově. Jednoho rána v roce 1968 můj muž šel chodbou tady v tom domě, potkal mého tátu a můj táta mu řekl: ‚Karle, už jsou tady!‘ A můj muž říkal: ‚Kdo? Rusové, Němci?‘ A táta říkal: ‚No Rusové!‘ – ‚Rusové?!‘ Šok! ‚Co tady dělají?‘ – ‚No invazi!‘ Co teď? Pojedeme na vodu? No nepojedeme. Hrůza! A my jsme mezi těmi tanky jeli do Ústí nad Labem. Nemůžu vám říct, jak mně bylo. Vezli jsme dvě děti, můj muž byl výborný řidič, protože byl závodník atd., tak jsem se nebála, ale za námi tank, před námi tank. A můj syn potom vyprávěl: ‚Já jsem viděl, jak ten řidič toho tanku prostě spí.‘ A takto jsme se dostali do Ústí nad Labem a čekali jsme, co se bude dít.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Malešov, 01.11.2024

    (audio)
    délka: 01:06:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Důležitá je pravda, odvaha a rozvaha

Jana Pecková, 1942
Jana Pecková, 1942
zdroj: Archiv pamětnice

Jana Pecková, rozená Králová, přišla na svět 12. března 1938 v Malešově u Kutné Hory. Její tatínek provozoval ve městě cukrářství, maminka mu pomáhala s drobnými pracemi a starala se o domácnost, malé hospodářství a tři děti. Všichni sourozenci chodili do Sokola. Na konci války, když Malešov osvobozovala Rudá armáda, vyléčila maminka vojáka, kterého našli na zahradě. Když se dostali k moci komunisté, sebrali Královým živnost. Tatínek musel pracovat jako hlídač ve fabrice, pak jako skladník a nakonec jezdil na kole s poštou. Maminku nikde nezaměstnali, nakonec uklízela v nemocnici. Z práce musela chodit každý den domů pěšky, což se podepsalo na jejím zdraví. Pamatuje si, jak s maminkou emotivně prožívaly popravu Milady Horákové. Jana Pecková absolvovala v Kutné Hoře střední školu a v Praze pedagogickou fakultu, obor matematika a fyzika. Učit začala v Ústí nad Labem, kde potkala svého muže, vdala se a vychovali dvě děti. Oba byli členy vodáckého oddílu, a když do republiky 21. srpna 1968 vpadla vojska Varšavské smlouvy, měli právě sjíždět Lužnici. Mezi tanky se pak vraceli přes celou republiku do Ústí nad Labem. Její švagr emigroval hned po válce do západního Německa a později do Anglie, podívat se za ním směli až v roce 1985. Když její muž a syn v listopadu 1989 demonstrovali proti režimu na Letné, ona sama byla s dětmi na škole v přírodě. Přesto vnímala radost a velkou euforii ze změny. V roce 2024 Jana Pecková žila v rodném domě v Malešově.