Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Pecková (* 1938)

• narozena 12. března 1938 v Malešově

• osvobození prožila v Malešově

• otec cukrář, po roce 1948 mu byla zabavena živnost

• pamětnice vystudovala pedagogickou fakultu

• pracovala jako učitelka v Ústí nad Labem

• v Ústí nad Labem zažila příchod vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968

• v roce 2024 žila v Malešově

Jana Pecková, rozená Králová, přišla na svět 12. března 1938 v Malešově u Kutné Hory. Tatínek provozoval ve městě cukrářství a maminka mu v něm pomáhala s drobnými pracemi, které byly potřeba. Především se ale starala o domácnost a tři děti a malé hospodářství, které Královi doma měli, hlavně slepice a krůty. Tatínek poslouchal Svobodnou Evropu a Londýn, i když to bylo zakázané, a děti to věděly, ale nesměly o tom nikde mluvit. Pokud mohla, chodila Jana do Sokola a ráda háčkovala.

Když přišlo osvobození, do Malešova se dostala Rudá armáda a v ulicích se shromáždilo plno lidí, kteří vojákům na tanky a auta házeli šeříkové kytice. Maminka v těch květnových dnech našla na zahradě ležet ruského vojáka, který byl nemocný. „Snažila se mu tehdy dát aspirin, ale on si to odmítal vzít, nevěděl, co to je. Až když si maminka taky vzala jeden prášek a neumřela po něm, tak si ho tedy vzal a podařilo se jeho stav zlepšit. Nevím, co se s ním dál stalo, ale úplně zdravý nebyl, když odjížděl,“ vypráví Jana Pecková. 

Už žádné cukrovinky na Vánoce

Po nástupu komunistů k moci Královi tušili, že s jejich živností bude zle, ale přesto pořád doufali, že se budou znárodňovat hlavně velké fabriky a malí živnostníci budou moci své podniky provozovat dál. Nebyla to pravda. Po městě přibývalo obchodů se zataženými roletami a zatlučenými okny, ve škole zase spolužáků, kteří přišli o hospodářství. Počátkem padesátých let došlo i na jejich cukrářství. „Rodiče se nás snažili chránit před vším, tak si pamatuju, jak nás maminka posadila zády k oknu a přiměla nás se učit, abychom neviděli, jak nám odnášejí z cukrářství stroje a nábytek,“ popisuje Jana Pecková. Tatínka si potom pamatuje rozzlobeného a maminku uplakanou. Plakala také tehdy, když popravovali Miladu Horákovou, velmi to prožívala a pamětnice s ní. Tu ohromnou nespravedlnost.

Ve škole dělala, jako by se nic nestalo, a to i tehdy, když se jí spolužáci ptali, jestli budou dělat na Vánoce zase to skvělé cukroví. Snažila se dobře se učit, aby alespoň něco dělalo rodičům radost. Tatínek musel začít pracovat jako hlídač ve fabrice, pak jako skladník a nakonec jezdil až do důchodu za každého počasí na kole a rozvážel po okolí poštu. Maminku nikde nezaměstnali, až po delší době sehnala místo jako uklízečka v nemocnici v Kutné Hoře. Brzy ráno tam jezdila vlakem, ale zpátky musela pěšky, protože už nic nejezdilo. Tohle složité cestování se podepsalo na jejím zdraví. 

Rozbité město a jedovatá mlha

V Kutné Hoře absolvovala Jana Pecková střední všeobecně vzdělávací školu, na kterou vzpomíná dodnes ráda. Ještě spousta učitelů tam tehdy byla ze staré školy a vyučovali apoliticky. Dostala se tam navzdory tomu, že byla dcerou živnostníka. Její strýc, který byl v komunistické straně, se o její přijetí zasadil písemným doporučením, ona sama byla navíc na základní škole členkou Pionýra a předsedkyní pionýrské rady, aby neměla potíže. Chtěla být učitelkou češtiny a dějepisu, ale do Prahy ji na fakultu kvůli vysokému počtu uchazečů nepřijali. Nabídli jí stejnou aprobaci na vysoké škole v Českých Budějovicích, ale tam ji kvůli vzdálenosti nepustila maminka. Jediné volné místo na pražské pedagogické fakultě bylo v kombinaci matematika a fyzika, tak nakonec vystudovala tu. 

Tušila, že umístěnku dostane jako většina nově vystudovaných učitelů bez protekce do nějaké vesnice v pohraničí. S tím se ale nechtěla smířit, a tak ještě se dvěma kamarádkami požádala školní inspektorku v Ústí nad Labem, zda by nemohly nastoupit na školu tam. Kupodivu jim vyhověla. „Měla jsem radost, protože jsem chtěla chodit do divadla, za kulturou, a to by na vsi nešlo. Ústí tehdy počátkem šedesátých let ještě bylo rozbité po válce, smrdělo chemičkou a byla tam často taková jedovatá mlha. Zase mohly děti několikrát do roka jezdit na hory na ozdravné pobyty,“ popisuje pamětnice. V Ústí se také seznámila se svým mužem, vdala se a vychovali dvě děti. 

Cesta do Ústí mezi tanky

Manžel byl skaut a žil podle skautských zásad, ona jako bývalá sokolka zase ctila ty sokolské. Oba byli ve vodáckém kroužku a v létě 1968 se chystali na sjíždění Lužnice. Synovi bylo tehdy osm let a učil se anglicky. Jeho strýc, manželův bratr, totiž emigroval po válce do západního Německa a odtud do Anglie a v době uvolnění byla reálná šance se za ním jet podívat. 

Ráno 21. srpna byli u rodičů v Malešově, když jim tchán oznámil, že jsou tu Rusáci. „Byl to šok. Bylo jasné, že Lužnici splouvat nebudeme, a vydali jsme se domů. Nemůžu vám říct, jak mně bylo. Vezli jsme dvě děti, můj muž byl výborný řidič, protože byl závodník atd., tak jsem se nebála, ale za námi tank, před námi tank. A můj syn potom vyprávěl, že viděl, jak ten řidič toho tanku prostě spí!“ Nejelo se ani na Lužnici, ale ani do Anglie. Manžel viděl svého bratra až v roce 1985, po dlouhých čtyřiceti letech, kdy jim cestu konečně povolili. O emigraci tehdy neuvažovali. „Dnes je to jiné, ale tehdy nikdo nevěděl, zda bychom se do Československa ještě někdy mohli podívat. A to jsme si neuměli nikdo představit,“ říká pamětnice.

Komunistický režim nakonec padl jen o pár let později. Když manžel se synem demonstrovali proti režimu na Letné, byla Jana Pecková se svou třídou na škole v přírodě. Euforii tak prožívala alespoň na dálku. Po smrti rodičů se s mužem přestěhovali do jejího rodného domu v Malešově, kde žili i v době natáčení, v roce 2024.