Doc. PhDr. MUDr. Jan Payne

* 1953  

  • „Právě kvůli Hejdánkovi mě tam někde legitimovali. Pak mě vzali na výslech. To byla taková trošku komická situace, protože oni se mě ptali, jestli znám nějakého Jörgena Kleina a jestli jsem se s ním setkal. Já jsem nikdy nepotkal Jörgena Kleina, ale oni na mě pořád doráželi, jestli znám Jörgena Kleina. Byli tři. To podle mě znamenalo, že si mě testovali. Oni se vůbec o žádného Jörgena Kleina nezajímali, ale testovali si moje psychické reakce, jestli bych eventuelně byl vhodný na nějakou spolupráci. Asi dospěli k závěru, že ne, takže to tím skončilo. Pak jsem byl na tom seznamu jako prověřovaná osoba. To možná také souviselo s evangelíky, ale mělo to zase jiné kořeny.“

  • „A tam se dělala ta politika. To bylo zajímavé. Bylo to unikátní. To by se dalo fantasticky natočit, protože jsme seděli v té Laterně magice, tam bylo hlediště. A pak bylo jeviště a na něm seděl Václav Havel. Vedle něj tak posedával Saša Vondra. A teď tam defilovali různí lidé. Přišel tam třeba generál Vacek, že někde jsou vojska. Já už nevím, co říkali – to jsem si tehdy nepsal. Měl jsem si psát deník. Potom tam přišel Mlynář. A teď se hlasovalo. Prostě ti lidé, co seděli v hledišti, dělali dějiny. A Havel dělal moderátora. Nejdřív se vždycky předtím, než se začalo jednat, zeptal: ‚Je tady někdo, koho nikdo nezná?‘ Občas se stalo, že dva tři lidé odešli. A ti ostatní lidé hlasovali. Takže se hlasovalo, kdo bude ministrem. A vzpomínám si, že toho Mlynáře všichni odmítli. Chystalo se, že Mlynář tady bude ve vládě. Jenže celé Občanské fórum – všichni, co jsme tam byli – zvedlo ruku proti Mlynářovi. Takže on odjel zpátky do Vídně. Takhle se tam dělaly dějiny. To bylo fantastické divadlo, které už nikdy nebude. To bylo naprosto unikátní. To bylo interaktivní supermoderní divadlo, kde se odehrávaly dějiny České republiky.“

  • „Já jsem tam nikdy nezažil, že by nás přepadli. On vtip byl v tom, že když se to domlouvalo, tak se vždycky mluvilo o ‚Libštátu‘. A policisté vždycky přijeli do Libštátu a teď to tam hlídali. Jenže ten ‚Libštát‘ byl pokaždé někde jinde. A na to oni nebyli schopní s tehdejší technikou přijít. Já jsem nezažil, že by někdy někoho z nás vybrali. Ale ta hrozba tam byla – s tím bylo nutné počítat. A byl to takový životodárný pramen vody v tom marasmu, který tady byl. Já jsem vždycky přijel pookřálý z toho, co se tam povídalo. To se vždycky začalo odpoledne a večer a až do rána se povídalo. Pro faráře to bylo snazší, protože mají vždycky práci v neděli a po kázání pak mají trochu volno na to pondělí. Kdežto já jsem v pondělí musel do práce, takže to pro mě byla trochu stresující situace. Nicméně jsem tam jezdil rád.“

  • „Já jsem byl na demonstraci. Tam nás sebrali a odvezli nás někam do Příbrami. A tam nás začali vyslýchat a dávali pokuty. Teď mi tam dali nějaký papír, že jsem taky dostal pokutu. A já se mu podíval na ramena – byl asi kapitán – a říkám: ‚Pane kapitáne, proč tohle děláte? Podívejte se! Vždyť to jsou studenti!‘ On na mě chvíli koukal a pak vytáhnul nějaký žlutý papír a dal tam něco zeleného. Pak mě zavřeli na osmačtyřicítku. Propustili mě s tím, že to bude mít nějakou dohru. Ale pak přišla revoluce, takže už to žádnou dohru nemělo.“

  • „A to jsem se naučil od existenciálních filozofů: zachovat si svoji autenticitu. Zůstat sám sebou. I v těch nejhorších poměrech si zachovat svoji autenticitu. Abych se sám za sebe nemusel stydět. To jsem používal, když bylo Několik vět. To jsem také šířil a těm svým kolegům lékařům jsem říkal: ‚Aby ses nemusel stydět před svými dětmi.‘ To je takové měřítko. Já se nemusím stydět před svými dětmi. Samozřejmě jsem mohl dělat víc. Každý mohl. Ale tohle mi připadá, že je univerzální. Prostě člověk to nemůže nechat být. Takže já se angažuji i dneska. Dneska to naštěstí nehrozí, že mě zavřou. Ale hrozí to, že přijdu o nějaký čas, který má člověk na jiné věci. Ale myslím si, že se člověk musí angažovat. Bez toho to prostě nejde. Když má člověk barák, tak si musí dát pozor, aby mu střechou neteklo dovnitř. To ale ještě neznamená, že se stane klempířem. Musí si to nějak zařídit. Musí se o to postarat. Takhle se musíme starat o politiku. I když někdo nechce být politikem, tak se o tu politiku musí starat. Takhle jsem to dělal vždycky.“

  • „A pak došlo k tomu, že na jaře zemřel Jan Patočka. Já jsem byl na tom pohřbu a oni mě tak prolustrovali. Estébáci to poslali na fakultu. Všichni z ostatních fakult byli vyhozeni a nám [to] také hrozilo. Já jsem tam byl a ještě tam byli dva kolegové z medicíny, kteří tam nebyli na pohřbu, ale druhý den tam přinesli věnec, a oni je taky sebrali. Takže my tři jsme měli být vyhozeni. A tehdy nás měl vyhodit tajemník fakulty, což byl jistý doktor Švach. Doktor Švach byl prokurátor z padesátých let, který posílal lidi na smrt. Vždycky si nás pozval, jen aby nás vyděsil, a zařval na nás: ‚My vás vyhodíme! Běžte pryč!‘ Takhle to trvalo několik měsíců – to bylo v březnu, když zemřel Patočka. Potom se to takhle vleklo asi tři měsíce. A mezitím děkan fakulty – to musím ocenit – se nás rozhodl pozvat. Musel to udělat za zády tohohle Švacha, protože se ho taky bál. A jednomu po druhém nám řekl: ‚Vy jste výborní studenti, to by byla škoda, kdybyste skončili takhle v pátém ročníku, takže já to dávám pryč a můžete studovat dál.´“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 02.10.2017

    (audio)
    délka: 01:52:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 17.09.2018

    (audio)
    délka: 01:38:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dnes hrozí, že přijdu o nějaký čas, ne že mě zavřou. Jenže člověk se vždy musí angažovat

Jan Payne se narodil 7. června 1953 a s rodiči, babičkou a dvěma bratry vyrůstal na Vinohradech. Chodil na experimentální plaveckou školu, později pak studoval gymnázium. Dobu okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy trávil v Anglii na mezinárodním táboře. I když Janova rodina uvažovala o emigraci, i po ní v Československu zůstali. Odmaturoval a začal studovat medicínu. Seznámil se s filosofem a disidentem Ladislavem Hejdánkem a chodil k němu na semináře. Kvůli této známosti se dostal i do výslechové místnosti StB. Nadále se účastnil řady bytových přednášek a dojížděl i na tzv. Libštáty - setkání duchovních i laiků z prostředí evangelické církve. Na jaře roku 1977 se zúčastnil pohřbu filosofa a mluvčího Charty 77 Jana Patočky, za což mu hrozilo vyloučení ze školy. Po ukončení studia nastoupil do Motola na neurologické oddělení. Poté pracoval v Akademii věd a na poliklinice v Dejvicích. Během pobytu v Polsku v roce 1981 navázal kontakt s představiteli Solidarity. Koncem 80. let podepsal prohlášení Charty 77 a v letech 1988 a 1989 se účastnil protirežimních demonstrací. Po jedné z nich byl na 48 hodin zadržen. Dne 18. listopadu roku 1989 zaznamenal výpověď Drahomíry Dražské o údajném úmrtí studenta na Národní třídě a předal nahrávku manželům Uhlovým, kteří následně tuto zprávu šířili dál. Několik následujících dnů se ve spolupráci se studenty medicíny snažil pátrat po možných obětech zásahu na Národní třídě. Krátce se angažoval v Občanském fóru a po roce 1990 zastával nějaký čas funkci poradce ministra zdravotnictví Martina Bojara. V době natáčení rozhovoru působil na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy