vojín v. v. Jaromír Pasecký

* 1938

  • „Bylo to tak udělané, v srpnu jsme se stěhovali docela brzy po válce. Dřív to byla Winterova, nebo teď je to Winterova ulice, nevím přesně. Brzy po válce jsme se museli nastěhovat do určených domů. Tak jsme se tam nastěhovali. Šli jsme do domu do Winterovy ulice, číslo popisné 22. Začali jsme tam bydlet, byly tam ještě volné byty, tak vím, že táta říkal Masopustům z Lažan, jestli by tam chtěli bydlet. Přišli tam bydlet a bydleli tam ještě Hořákovi z Lažan. Že je byt volný, jim předal informace táta. Tak se nastěhovali." - "Jak byt po Němcích vypadal? Byl zařízený?" - "V bytech po Němcích zůstalo všechno, podle informací, co vím, tak Němci si mohli vzít třicet kilo a nic víc. Takže to bylo smutné, vím že tam lidi brečeli, sousedi brečeli. Ale takový byl život, takové bylo nařízení, to se muselo splnit. Říkal jsem otci: 'Tati, proč jsi nezabral nějakou vilu, bylo tady všechno za pár šupů?' Říkal: 'My jsme nesměli. Dostali jsme to nařízené.' To si otec nedovolil.“

  • „Že jsme byli jako kluci, že jsme se znali dobře. Důvěřovali jsme si jako fotbalisti, tak nás vždycky posílali, třeba na Vánoce, že jsme si brali službu, aby neřekli, že se ulejváme. Tak jsme šli do služby, to byla taková služba jen jako záloha k silnici. To znamená, zalehli jsme směrem k cestě na Širling. Byli jsme tam od deseti do čtyř ráno, čekali jsme, kdyby se náhodou něco dělo. Takové různé, ne pravidelné, bylo to nepravidelné. Tak něco slyším, že někdo jde po silnici, že něco klape, že se to blíží k nám. Byl jsem velitelem clony, kolegovi z Děčína Landovi říkám: 'Zatkni ho, kdo to je?' Řekl: 'Ty jsi blázen, já tam nejdu, zastřelí mě.' Nechali jsme ho přejít, skočili jsme na něj zezadu a dali mu hned pouta. Byl vyděšený, říkali jsme si: 'Dobré, aspoň za tohle bude týden dovolené.' Říkali jsme: 'Dokumenty!' Ale nemohl nic dělat, měl pouta. Odvedli jsme ho na brigádu. Na brigádě nám vynadali, že jsme si měli přečíst jeho pas, že v pase měl napsáno, že má povolený přechod přes státní hranici, že jde z Německa za nemocnou matkou do Karlových Varů. Ale my jsme to nevěděli. Říkali nám: 'Tak jste si ho měli zkontrolovat!' Ale nás na kontroly v pase nikdo neškolil.“

  • „Když jsem byl v Liazu a vrátil jsem se po vojně, přišli soudruzi a říkali: 'My tě potřebujeme, jsi dobrý, spolehlivý, potřebujeme tě, půjdeš do strany. Dáváme ti čtrnáct dní na rozmyšlenou a budeme tě čekat, chceme tě. Já jim říkám: 'Vážení soudruzi, nepotřebuju na to čtrnáct dní, řeknu vám to hned, já k vám nejdu.' V tom momentě za tři dny mně zrušili tu práci a převedli mě do Liazu dolů, jako na údržbu na tři směny. A mysleli si, že mě zlikvidujou. Bral jsem to, že se nic nestalo, dělal jsem, že se nic nestalo. Taky tam byli soudruzi, mistr. A protože jsme byli i v Itálii se Slovanem, na radnici nám řekli: 'Jedete do kapitalistické země, nesmíte se na to tak dívat, pozor, budou vás lákat a budou vás přemlouvat.' Říkali nám na radnici takové strašidlo. Mně to nemuseli říkat, to jsem věděl stejně, jak se mám chovat a co bude. Vrátili jsme se z Itálie a všechno dobře dopadlo. Přišel jsem do práce a mistr mi říká: 'Budeš dělat sám, ty se nebudeš s lidmi bavit, abys těm lidem něco nenamluvil.'“

  • „Konec války jsme prožívali v Lažanech. V té době, když bylo asi pátého nebo sedmého nebo šestého května, jsme se schovávali dva tři dny ve sklepě u Bartošů. Byl tam vchod, bylo to ukryté v zemi, tam jsme přežívali dva tři dny, to si pamatuju docela dobře. Co se týče dalšího postupu, to znamená, chci říct, že tam byl se mnou kamarád Jarka Stantejský, který byl o půl roku starší. Chodil se mnou do první třídy, byl to šikovný kluk. Měl zbraň, měl revolver bubínčák. Byli jsme v Lošinech, najednou vystřelil. Vystřelil do země, z toho se zakouřilo. Pak vystřelil ještě nějakou ránu směrem, nevím kam, buď na státní silnici, kde se už stahovali Němci, nebo směrem k Pyrámu. Nevím to přesně. Potom, nevím, jestli to mělo souvislost, u Žáčkovy stodoly tam byl postřelený nějaký pan Třešňák. Tak jsme se plazili do vesnice, do Lažan, říct jim, že je tam postřelený. Už to možná někdo zjistil, protože ho odtamtud stáhli a odvezli ho do Turnova do nemocnice. Vyvázl z toho dobře, protože měl čistý průstřel, žádné poškozené vnitřní orgány.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 28.05.2021

    (audio)
    délka: 02:30:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Táta dohlížel na odsun Němců. Vím, že brečeli, ale takový byl život

Na závodě koloběžek, byl tehdy první; Liberec, 1947
Na závodě koloběžek, byl tehdy první; Liberec, 1947
zdroj: archiv Jaromíra Paseckého

Jaromír Pasecký se narodil 24. září 1938 v Turnově, rodina žila v nedalekých Lažanech. Na konci války se s rodiči ukrývali u sousedů ve sklepě, zažil i nálety, při kterých se schovával pod prkna. Jeho otec sloužil jako policista v Praze, v srpnu 1945 se rodina přestěhovala do Liberce. Tam tatínek dohlížel na odsun Němců. Rodina po nich dostala byt, z Lažan se do bytů po Němcích přistěhovaly i další rodiny. Jaromír Pasecký od dětství sportoval, věnoval se hlavně fotbalu, hokeji a atletice. V roce 1953 musel jeho otec opustit Sbor národní bezpečnosti, protože nebyl v KSČ a navíc měl cejch prvorepublikového a protektorátního policisty. V roce 1953 Jaromír Pasecký zažil, jak lidé zahazovali po měnové reformě znehodnocené peníze. Během svých mladých fotbalových let potkal trenéry Josefa Bicana a Václava Ježka. V roce 1957 šel na vojnu, kde hrál fotbal za klub Ministerstva vnitra a Pohraniční stráže Rudá Hvězda Cheb. Občas sloužil v hraničním prostoru, nikdy ale na nikoho nestřílel. Po návratu do Liberce hrál za Slovan Liberec, oženil se v roce 1964. Když odmítl vstup do KSČ, přeřadili ho v Liazu na horší práci. Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy zažil v Liberci, kde sovětští vojáci usmrtili známé jeho manželky. V 70. a 80. letech dvacátého století trénoval dorostence fotbalového Slovanu, jezdil s nimi i do kapitalistické západní Evropy. Během sametové revoluce v roce 1989 chodil na demonstrace před libereckou radnici. V továrně Plastimat viděl milicionáře připravené k zásahu proti demonstrantům. Po roce 1989 se nadále věnoval výchově mladých fotbalistů. S manželkou Olgou vychovali syna a dceru, v roce 2021 žil v Liberci a těšil se ze tří vnoučat. Projekt byl podpořen Fondem kultury a cestovního ruchu statutárního města Liberec.