Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

vojín v. v. Jaromír Pasecký (* 1938)

• narodil se 24. září 1938 v Turnově, rodina žila v nedalekých Lažanech

• na konci války se s rodiči ukrývali u sousedů ve sklepě

• jeho otec sloužil jako policista v Praze, v srpnu 1945 se rodina přestěhovala do Liberce

• v Liberci tatínek dohlížel na odsun Němců, v roce 1953 musel opustit Sbor národní bezpečnosti

• v roce 1957 šel Jaromír Pasecký na vojnu, kde hrál fotbal za klub Rudá Hvězda Cheb

• občas sloužil v hraničním prostoru, nikdy ale na nikoho nestřílel

• když v 60. letech 20. století odmítl vstup do KSČ, přeřadili ho v Liazu na horší práci

• okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy zažil v Liberci, kde sovětští vojáci usmrtili známé jeho manželky

• v 70. a 80. letech dvacátého století trénoval dorostence Slovanu Liberec

• během sametové revoluce v roce 1989 chodil na demonstrace před libereckou radnici

• po roce 1989 se nadále věnoval výchově mladých fotbalistů

• s manželkou Olgou vychovali syna a dceru, v roce 2021 žil v Liberci a těšil se ze tří vnoučat

Dvě okupace, vítězství nad nacismem, komunistický převrat a sametová revoluce se vešly do života Jaromíra Paseckého. Na konci druhé světové války se jako šestiletý schovával před bombardováním pod složenými prkny, poslední dny před osvobozením Českého ráje Rudou armádou strávil ve sklepě u sousedů, kde našel úkryt s rodiči a mladším bratrem.

Brzy po válce se rodina Paseckých přestěhovala z českých Lažan do 25 kilometrů vzdáleného Liberce, kde za první republiky žili hlavně sudetští Němci. Tatínek byl policista a dostal za úkol dohlížet na jejich poválečný odsun. V Liberci dostala rodina právě po Němcích přidělený byt. Sepsané vybavení museli Pasečtí zaplatit.

„Do Liberce jsme šli v srpnu 1945. Náš byt ve Winterově měl šedesát tři metrů čtverečních, nahoře byla komora a půda,“ popisuje Jaromír Pasecký. „V bytech po Němcích zůstalo skoro všechno, při odsunu si s sebou mohli vzít třicet kilo a nic víc. Vím, že brečeli. Bylo to smutné, ale takový byl život, takové bylo nařízení a muselo se splnit.“

Jaromír Pasecký se později ptal otce, proč ve vylidněném Liberci nezabral po Němcích nějakou luxusní vilu. „Stály pár šupů, ale táta říkal, že jako policista do vily nesměl, že dostal nařízené, aby šel do určeného bytu. A nedovolil si neposlechnout,“ tvrdí pamětník. „Ve Winterově ulici zůstaly ještě další volné byty. Táta říkal v Lažanech Masopustům, jestli by tam chtěli bydlet. Tak přišli a pak ještě Hořákovi z Doubí u Lažan.“

 

Před Němci se schovávali v příkopu

Jaromír Pasecký se narodil 24. září 1938 v Turnově. Rodiče žili v domku v nedalekých Lažanech. Otec policista sloužil v Praze a za manželkou a dětmi jezdil na víkendy.  

„První dětské vzpomínky mám spojené s hukotem letadel při náletech. Do školy jsme chodili z Lažan do Ohrazenic přes státní silnici pohromadě po třech po čtyřech,“ říká pamětník. „Rodiče nám říkali, ať si dáváme pozor, když kolem pojede kolona Němců. Schovávali jsme se v příkopě, nebo jsme chodili do školy úvozem.“

Do první třídy začal Jaromír chodit na konci léta 1944. Němci z ní však děti i učitele na několik týdnů vyhnali. „Jednoho dne se rozkoply dveře, vstoupili tři Němci, měli přilby a samopaly,“ podotýká. „Přišli za ředitelem Halamou a odvedli ho. Vrátil se za čtvrt hodiny a řekl nám, ať se sbalíme a jdeme domů. Dostali jsme úkoly a místo do školy jsme si pak chodili pro úkoly do hospody. Nějakou dobu jsme se neučili vůbec.“

 

Sedmiletý kamarád střílel z revolveru

Ke konci války se objevili v Lažanech další Němci. Žíznili a sháněli se po vodě. „Zabouchali na pana Bartoše, dal jim vodu. Nechtěli ale pít první a řekli panu Bartošovi, že se musí napít nejdříve on. Až pak se napili, odešli a neudělali žádnou škodu.“

Koncem války zažil Jaromír Pasecký dobrodružství se svým kamarádem, které naštěstí neskončilo velkou tragédií. „Do první třídy se mnou chodil o půl roku starší kamarád Jarka Stantejský. Byl šikovný kluk a už měl zbraň, revolver bubínčák. V Lošinách najednou vystřelil do země, až se zakouřilo. Pak vystřelil ještě jednu ránu směrem na státní silnici, kde se už stahovali Němci, nebo směrem k Pyrámu,“ prozrazuje. „Nevím, jestli to mělo souvislost, ale u Žáčkovy stodoly byl postřelený nějaký pan Třešňák. Někdo to asi zjistil, protože ho odtamtud stáhli a odvezli ho do Turnova do nemocnice. Vyvázl z toho dobře, protože měl čistý průstřel, žádné poškozené vnitřní orgány.“

 

V Nise našel chlebník s náboji

V Liberci, kde našla rodina v létě 1945 nový domov, se sedmiletý Jaromír potkával s řadou památek na válku. „Lezli jsme do bunkru, ve stráni proti nám byl další bunkr a koukalo z něj dělo,“ uvádí. „V Nise jsem našel chlebník a vzal jsem si ho. Byly v něm náboje, tak mi ho zase sebrali.“

Zatímco jeho otec řídil v Liberci jako strážník dopravu, ale i odsun sudetských Němců, Jaromír Pasecký začal chodit do ryze české školy, nízké dřevěné budovy. A taky sportoval. „V Liberci se po válce pořádaly různé závody, aby byla nějaká činnost, aby lidi jen neseděli doma a přišli na jiné myšlenky,“ připomíná. „Na Husovce udělali závody na koloběžkách, bylo mi devět roků a vyhrál jsem. Dostal jsem jako cenu úplně novou pěknou koloběžku, musel jsem mluvit do rozhlasu a dovézt koloběžku ukázat do školy.“

 

Tátu propustili od policie v roce 1953

V únoru 1948 převzala v republice moc Komunistická strana Československa (KSČ) a postupně se zbavovala prvorepublikových a protektorátních četníků. Ze Sboru národní bezpečnosti ovládaného komunisty musel Jaromírův táta odejít v roce 1953. „Doma na stěně jsme měli obraz z pohřbu prezidenta Masaryka i v padesátých letech. Nikdy jsme ho nesundali. Táta ale nic neprovedl, jen nebyl v KSČ. S lidmi zacházel slušně a nařízené nesmysly spíš brzdil, než by je dělal. Práci dostal v pražírnách kávy,“ vysvětluje Jaromír Pasecký.“

Jaromír Pasecký zažil ještě základní školu s tělesnými tresty. Zlobiví žáci okusili tahání za uši nebo za vlasy, případně klečeli v koutě s rákoskou položenou na napřažených rukách. „Každý učitel měl svůj styl, doma jsem ale nikdy neřekl, že jsem dostal trest,“ upozorňuje pamětník. „Neexistovalo, že by děti doma žalovaly na učitele. Rodiče učitelům věřili, takže by nám doma ještě nařezali.“

Školou procházel Jaromír Pasecký bez větších problémů. Jednou ale skončil na koberečku v ředitelně kvůli rýmovačce, která z něj vyletěla, a někdo ho za ni udal. Zněla: ‚Soudruzi a soudružky, nelezte nám na hrušky, dostanete do držky.‘

 

Viděl, jak lidi zahazovali peníze

Po osmé třídě si Jaromír Pasecký podal přihlášku na učební obor opravář a zámečník obráběcích strojů. Zanedlouho zažil měnovou reformu, při které připravil komunistický režim o celoživotní úspory mnoho lidí. Předseda československé vlády Viliam Široký oznámil rozhodnutí o konci starých peněz v sobotu 30. května 1953 navečer, kdy už byly obchody zavřené, a za našetřené peníze se nedalo nic koupit. „Prezident Zápotocký ještě v pátek říkal, že měna je silná a že silná zůstane. A v sobotu už neměla koruna skoro žádnou cenu,“ poznamenává pamětník. Úspory se měnily od 1. června 1953 průměrně v poměru jedna nová koruna za deset starých korun.

„Jel jsem se v neděli podívat do Turnova na závody motorek na ploché dráze. Diváci tam chtěli utratit co nejvíc starých peněz a stáli ve frontě na párky dlouhé tak pět set metrů. Mnoho z nich zahazovalo menší bankovky na protest proti vládě,“ vypráví.

Jaromíra Paseckého však jako mladíka zajímal mnohem víc sport než politika. V Liberci se ještě jako osmnáctiletý dorostenec prosadil do fotbalového mužstva dospělých Jiskra Liberec. V roce 1958 se Jiskra sloučila s Tatranem a vznikl Slovan Liberec. Předtím se klub jmenoval Rapid, Kolora a Jiskra. Právě Jiskra postoupila v roce 1955 do první ligy, kde však vydržela jenom jednu sezónu.

„Když se jednou mužstvo Jiskry vracelo ze soustředění z Jizerek, otec řídil dopravu na Šaldově náměstí a přijíždějící autobus zastavil. Nechtěl ho ale kontrolovat, svlékl si návleky z rukávů uniformy a odjel s Jiskrou na liberecký stadion na zápas,“ vzpomíná Jaromír Pasecký.

 

Trénoval ho slavný Josef Bican

„Za Jiskru jsem hrál druhou ligu, trénoval nás legendární střelec Josef Bican. Hráli jsme přátelák s československou reprezentací, pan Bican dělal sestavu, oznámil, že hraje v útoku, ale měl už bříško a nemohl se dostat do dresu,“ vzpomíná Jaromír Pasecký. „Tak řekl: ‚Pane Pasecký, hrajete vy.‘ Byla to pro mě čest, mužstvo mě přijalo, i když jsem byl nejmladší.“

O Josefu Bicanovi mluví pamětník jako o fotbalistovi s úžasnou míčovou technikou a ohromném člověku. „Po učení jsem se přihlásil na večerní průmyslovku a nemohl jsem chodit na všechny tréninky nebo do sauny. Za účast jsme dostávali nějaké peníze, jednou pan Bican potkal mého tátu a řekl mu: ‚Píšu klukovi, že byl v sauně, aby měl aspoň nějakou korunu.‘“

Klub potřeboval peníze bokem na přilepšenou nejlepším hráčům nebo trenérovi. Na zápasy chodilo pět, šest i osm tisíc lidí a věrní fandové dávali koupené lístky zpátky do pokladen, kde se prodávaly znovu. Jedna vstupenka stála jen pár korun, ovšem dohromady šlo o pěknou sumičku. „Pan Bican mi jednou říkal, že bere asi osm tisíc a dali mu celou výplatu v drobných. Měl jich plnou tašku,“ prozrazuje Jaromír Pasecký.

V Liberci potkal v padesátých letech také Ladislava Přádu, pravděpodobně nejtalentovanějšího československého fotbalistu v druhé polovině 20. století. Československého reprezentanta, který vstřelil gól Brazilcům v jejich fotbalovém chrámu Maracaná, zničila sportovně i lidsky vášeň k alkoholu. „Láďa byl ohromně společenský, chtěl mít ze všeho radost, chtěl být veselý a chtěl, aby veselí byli i lidi kolem něj,“ tvrdí Jaromír Pasecký. „Hrál na harmoniku, lidi ho poznávali a posílali mu panáky.“

 

Tyčkařům ukázal, jak skákat

V Liberci poznal také dalšího velikána československé kopané, Václava Ježka, který v roce 1976 získal jako trenér s národním týmem titul mistrů Evropy.

„Vedl nás v Rapidu, obdivovali jsme ho, byl velký poctivec. Prosazoval mě a dával mně fotbalové domácí úkoly,“ prohlašuje Jaromír Pasecký. „Jednou jsme s panem Ježkem běhali kolečka na dráze na městském stadionu, vedle skákali atleti o tyči. Nemohli laťku přeskočit. Skok o tyči jsem dělal jako samouk jen pro pobavení s kamarády. O tyči jsem skákal už jako žák. Tak jsem odběhl z dráhy a řekl jsem jednomu tyčkařovi: ‚Půjč mi tyčku.‘ Nechtěl, že bych mu ji zlomil. Odšoupl jsem ho stranou, řekl: ‚Dej to sem!‘, rozeběhl jsem se a přeskočil laťku. Pak jsem se zase přidal ke klukům na dráze. Václav Ježek dával později tuhle historku k dobru na trenérských seminářích.“

V padesátých letech, když se pamětník prosadil do ligového kádru fotbalového Liberce, nedostával od klubu příliš peněz. Před vojnou ho potěšilo, pokud mu pokladník dal 150 korun. Po vojně dostával 90 korun za mistrovský zápas, za přátelský 50 nebo ‚dvacku‘ na jídlo a pití. Kalorné, tedy příplatek na stravu, bylo 190 korun měsíčně. Jakmile ale někdo chyběl na trénincích, kalorné mu oddíl krátil.

 

V přijímači lítali jak hadr na holi

Na podzim 1957 narukoval Jaromír Pasecký na vojnu. Šel k Pohraniční stráži, ale doufal, že skončí v některé fotbalové Rudé Hvězdě. „S šesti sty dalšími vojáky jsem byl u Znojma na zámku u hranic, odkud jsme viděli do Rakouska. Na přijímači jsme lítali celý den, klikovali, škrábali jsme za trest brambory od tří hodin ráno, když jsme nepozdravili nadřízeného,“ uvádí. „Pořád nás honili, u snídaně jsme si jednou kousli a už na nás řvali: ‚Vztyk! Odchod!‘ Spali jsme v maskách, sedmdesát procent důstojníků a poddůstojníků nás drezúrovalo. Někteří nám šli příkladem, skákali do studené vody a museli jsme tam s nimi máchat všichni. Slabší kluci měli velké problémy.“

Ještě v době tříměsíčního přijímače odjel do Chebu vlakem celý vyděšený, co bude. Převezli ho džípem na 5. chebskou brigádu Pohraniční stráže. Čekal ho tam kamarád fotbalista z Liberce Franta Bílek, vzal ho na pokoj a postaral se o něj. „Bydleli jsme v pěkném klášteře po jeptiškách, kterým ho sebrali v roce 1951. Pak nás ale odvezli do Aše, kde na mně dodělali vojenskou drezúru. Spali jsme v bývalé textilce, kde bylo šest set postelí. Chodili jsme na cvičák, jeden kluk se tam při běhu v maskách naštval a s puškou s bodákem běžel na velitele. Pak ho z vojny odvedli, že je blázen.“

 

Kdyby musel střílet, tak do vzduchu

Z Aše poslali pamětníka znovu do Chebu, kde se stal členem sportovního družstva brigády Pohraniční stráže. Za Rudou Hvězdu Cheb kopal divizi. Občas chodil na služby, ale ne přímo na hranici, nýbrž jen do hraničního prostoru. „Nikdo z nás nikdy na nikoho nestřílel a žádného diverzanta jsme nechytili. Kdybych musel na někoho střílet, střílel bych do vzduchu, abych ho netrefil. Jen debilové by stříleli do lidí, kdyby utíkali. Morální člověk ne.“

Jaromír Pasecký nikdy nenarazil na ‚záškodníka‘, pokoušejícího se proniknout z totalitního Československa do svobodného a demokratického západního Německa. Zažil nicméně napínavou a současně komickou příhodu se šťastným koncem pro všechny.

„Jako fotbalisti jsme si brali služby, třeba i na Vánoce, aby o nás neřekli, že se ulejváme. Jednou jsme šli jako záloha k silnici k hranici. Byl jsem velitelem clony, zalehli jsme k cestě na Širling. Od deseti večer do čtyř ráno jsme tam čekali, kdyby se náhodou něco dělo,“ říká. „Najednou slyším, že někdo jde po silnici, že něco klape a že se k nám blíží chlap. Kolegovi z Děčína Landovi říkám: ‚Zatkni ho, zjisti, kdo to je.‘ Řekl: ‚Ty jsi blázen, já tam nejdu, zastřelí mě.‘ Nechali jsme ho přejít, skočili jsme na něj zezadu a dali mu hned pouta. Byl vyděšený. Chtěli jsme po něm dokumenty, ale se spoutanýma rukama nám je nemohl dát. Odvedli jsme ho na brigádu a říkali si: ‚Dobře, máme ho, dostaneme aspoň týden dovolené.‘ Ale na brigádě nám vynadali, že jsme si měli přečíst jeho pas, že tam měl napsáno, že má povolený přechod přes státní hranici, že jde z Německa za nemocnou matkou do Karlových Varů.“

 

Vyhrát derby byl politický úkol

Nejvyšším důstojníkům hodně záleželo na úspěších sportovců. „Když jsme hráli derby s Lokomotivou Cheb, velitel brigády Kroch nám řekl: ‚Máte důležitý politický úkol porazit Lokomotivu a za každý gól vám dám dva dny opušťák.‘ Návštěva na zápase byla asi pět tisíc lidí, Kroch stáhnul všechny vojáky, aby nám fandili,“ podotýká. „Vyhráli jsme pět jedna, dal jsem dva góly. Nevyhráli jsme ale, protože jsme dostali od Krocha politický úkol. Vyhráli jsme pro radost. Po jednom důležitém vyhraném utkání za námi přišel předseda Rudé Hvězdy Obrhel a řekl: ‚Povyšuju vojína Paseckého a Landu na svobodníky.‘ Jenže jsme šli slavit, do kasáren se vrátili ve tři ráno a velitel brigády Kroch nás zase hned degradoval na vojíny.“

Rudou Hvězdu reprezentoval Jaromír Pasecký na republikovém přeboru Rudých Hvězd, skákal o tyči. V Bratislavě zvítězil, ve Znojmu skončil druhý. Navíc chytal za Rudou Hvězdu v hokejové brance. Dařilo se mu a za dobré výsledky ho nadřízení odměňovali opušťákem.

Do Liberce se z Chebu vrátil v roce 1959 a po čtyřleté známosti se v roce 1964 oženil s dívkou Olgou. Také ona sportovala a až do penze učila na sportovní škole na Králově Háji v Liberci hlavně tělocvik a přírodopis. Hned po vojně nastoupil do továrny Liaz na generální opravy obráběcích strojů. Hrál fotbal za Slovan, kde se za čas sešel v jednom týmu s bratrem mladším o tři roky.

 

Vážení soudruzi, k vám nejdu

„V Liazu za mnou jednou přišli soudruzi a říkali: ‚My tě potřebujeme, jsi dobrý, spolehlivý, půjdeš do strany. Dáváme ti čtrnáct dní na rozmyšlenou a budeme tě čekat, chceme tě,“ prohlašuje Jaromír Pasecký. „Já jim říkám: ‚Vážení soudruzi, nepotřebuju čtrnáct dní, řeknu vám to hned, já k vám nejdu.‘ Za tři dny mi zrušili práci na generálkách a převedli mě na údržbu na tři směny. A mysleli si, že mě zlikvidujou. Ale dělal jsem, jako by se nic nestalo.“

Práce na tři směny nešla s fotbalem moc dohromady. Ale pamětník se přes těžkosti přenesl, se Slovanem se v šedesátých letech dostal i na zájezd do Itálie. Tedy do kapitalistické ciziny považované komunistickými režimy za nepřátelský svět. „V Liberci na radnici nás před odjezdem strašili: ‚Jedete do kapitalistické země, nesmíte se moc dívat, jak to tam vypadá. Dávejte si pozor, budou vás lákat a přemlouvat, abyste tam zůstali.‘ Vrátili jsme se z Itálie všichni a všechno dobře dopadlo,“ podotýká. „Přišel jsem do práce, mistr mě poslal úplně stranou od všech a říká mi: ‚Budeš dělat sám, ty se nebudeš s lidmi o Itálii bavit, abys jim něco nenamluvil.‘“

 

Vrátili se od moře a druhý den přišla okupace

Ve Slovanu se nicméně o svého fotbalistu postarali a zařídili, aby ho netrápily noční směny. V roce 1965 přešel do Plastimatu Liberec, kde vydržel plných 32 let. Kariéru ve Slovanu mu ale zhatilo těžké zranění. „Při zápase v Praze mi protihráč Mošnička prošlápl koleno, byl jsem na operaci, ale za áčko Slovanu už jsem nehrál. Přešel jsem do Rapidu Pavlovice.“

Před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy v létě 1968 byl Jaromír Pasecký s manželkou poprvé a na dlouho naposledy na dovolené u moře v Jugoslávii. Domů se vraceli 20. srpna, den před okupací. Letadlo ale nedoletělo do Prahy, jak mělo, přistálo v Bratislavě. Manželé Pasečtí nevěděli, jak se přesunou do Prahy a do Liberce. Pak jim řekli, že do Prahy letí z Bratislavy prázdné letadlo a že je vezme. V Praze byli pozdě odpoledne. Za několik hodin už žádné civilní letadlo v Ruzyni nedosedlo. Přistávala tam sovětská vojenská letadla s okupanty a jejich vojenskou technikou.

„Z Prahy jsme přijeli do Liberce autobusem kolem desáté večer. Šli jsme se podívat na malého syna k rodičům, kteří ho hlídali. Doma jsme zalehli kolem jedenácté v noci,“ vzpomíná Jaromír Pasecký. „Ráno někdo bouchal na dveře, otevřeli jsme a byla tam sousedka, paní Drapáková. Říkala, že jsou tady Rusové. Bydleli jsme u Jedličkárny a z oken kuchyně jsme koukali ven do ulice. Jezdily tam tanky a zdálo se nám, že míří hlavněmi přímo na nás. Dozvěděli jsme se pak, že spolužačce mojí ženy zastřelili okupanti u radnice manžela. Jmenoval se Petr Kuliš a měli malé dítě. Člověk měl pěsti zaťaté vztekem.“

 

Trenér nepustil fotbalisty do kostela

Za rok, 21. srpna 1969, se v Liberci střetli demonstranti s příslušníky Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí, které vytvářela KSČ ze zaměstnanců v továrnách jako své ozbrojené jednotky. „Milicionáři z Plastimatu byli v prvním útoku proti vlastním lidem,“ říká Jaromír Pasecký.

Dalších dvacet let se věnoval svému oblíbenému fotbalu a s manželkou Olgou vychovávali syna a dceru. „Dostal jsem se k dorostu Slovanu jako druhý trenér k Rudolfovi Folkemu. I když jsme měli rozdílné politické názory, fotbal nás spojoval,“ vzpomíná Jaromír Pasecký. „Ruda byl výborný a hodně tvrdý trenér a kluky jsme dostali do první dorostenecké ligy. Ruda byl ale taky velký komunista, třeba v Olomouci nám zakázal jít do kostela. Taky dělal zle, když chytil kluky, jak na hotelu poslouchají v rádiu Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu.“

Hlas Ameriky a Svobodná Evropa vysílaly před rokem 1989 do Československa z Washingtonu a z Mnichova. Poskytovaly posluchačům v totalitní zemi svobodné nezávislé zpravodajství a komunisti je označovali za štvavé stanice.

„Jeli jsme ještě za totality s dorostem Slovanu na turnaj do rakouského Kufsteinu. Hlavní dohled nad zájezdem měl Štěpán Šlachta, scházíme se dodnes v restauraci. Vyprávěl, že na nás dával pozor, ale spíš všechno uklidňoval,“ upozorňuje pamětník. „V Kufsteinu nám dali k dispozici tlumočníka, Ruda Folke se ho ptal, jak je možné, že umí česky. Řekl mu, že je Čech a že emigroval. Ruda se bál, že ho kvůli stykům s emigrantem vyhodí z liberecké radnice, kde byl místopředsedou. Tak zařídil, aby nám dali někoho jiného. V Kufsteinu jsme měli jeden problém, dva kluci tam viděli sluneční brýle vystavené před stánkem. Peníze na ně neměli, ale brýle je lákaly. Mysleli si, že když jsou brýle venku, tak se nic nestane, když si je vezmou. Chytili je, byla ostuda a musel jsem jim pořádně domluvit. Ruda Folke je chtěl poslat domů, ale Štěpán Šlachta se za ně přimluvil a mohli zůstat.“

 

Když demonstrovala dcera, musel taky

V listopadu 1989, kdy během sametové revoluce padl komunistický režim, studovala pamětníkova dcera stavební průmyslovku. Chodila na demonstrace a Jaromír Pasecký se k ní přidal. „Když šla ona, musel jsem taky. Ale bál jsem se,“ přiznává. „Naši milicionáři měli ve fabrice pořád nastartované dvě véésky. Byli v uniformách, a kdyby dostali rozkaz, tak by na demonstranty vyjeli. Funkcionáři z fabriky zase odháněli studenty, co přicházeli, aby lidem řekli, proč stávkujou. Dovnitř je vůbec nepustili.“

Po sametové revoluci Jaromír Pasecký dál trénoval mladé fotbalisty a dlouho se staral o výběr talentů z okresu Liberec. V roce 2022 žil stále se svou paní Olgou a od syna a dcery měl tři vnoučata. „Nejstarší vnuk Roman dělá v bance, vnučky Kateřina a Martina studují druhým rokem na vysoké škole. Martina v Olomouci experimentální biologii na Univerzitě Palackého a Katka v Praze média na Karlově univerzitě,“ prozrazuje. „Syn vystudoval stavební průmku a podniká. Dcera po studiu na univerzitě v Ústí nad Labem učí na základní škole Lesní.“

Jaromír Pasecký nedal nikdy dopustit na sport. Zjistil, že fotbal, atletika nebo hokej mu vždycky pomáhaly fyzicky i duševně. Společně s manželkou vedli odmala ke sportování rovněž děti a vnoučata. „Díky sportu vím, že když bojuju, tak to dokážu,“ tvrdí. „Nikdo mě nemůže překvapit krásnými řečmi. A když mi někdo přidá dva tisíce na důchodu, jen kvůli tomu ho volit nebudu. Nemůžu být ‚Kam vítr, tam plášť.‘“