Petra Parkánová

„Najednou, to byla úplná eskorta, na dvoře najednou stálo plno policajtů a že teda domovní prohlídka. My jsme ještě měli zatažené závěsy. Teprve jsme vstávali. A teď oni že musejí… Chtěla jsem, aby se zuli. Ale to zas nebylo čichově příjemný (smích). Trošku jsme z toho měli srandu, měli jsme pocit, že se nám nemůže nic stát. Ale když potom začali lézt i do osobních věcí, do spodního prádla ve skříni, když to tam probírali, přišlo mi to trošku nechutný. Bylo to hodně nepříjemný. Druhá věc, že začali zabavovat všechny písemnosti o Chartě. Ptali jsme se… A oni, že jdou hledat drogy. Měli i psa na drogy, který to tam očmuchával. Říkali jsme, když hledáte drogy, proč berete tyhle dokumenty? Ten chlápek s takovým úsměvem, protože jemu i nám bylo jasný, že říká nesmysl, řekl: ,Protože drogy se pašují v těchhle lejstrech.’ Jenom aby něco řekl. Podle mě musel vědět, že říká blbost.“

„Pak se nám jednou stalo… Nejspíš o nás záměrně rozšířili - to už tam bydlel i Charlie [Soukup] s Maruškou a s jejich dětmi… Mezi lidmi se rozšířila fáma - myslím, že to záměrně vypustili estébáci - že máme společné děti a že tam tancujeme nazí kolem ohně. Takovéhle šílenosti! Tam jezdila pojízdná prodejna. To bylo období, kdy jsme přišli k pojízdné prodejně a všechno zmlklo. Říkala jsem si, co se děje? Potom nám to někdo z těch mladých řekl. Tak jsme sepsali dopis, že šíření takových nepravdivých zpráv, pomluv, je trestné. Něco takového jsme napsali. To se tak prolomilo. To byl pro mě zajímavý poznatek, že ti lidi najednou… nevím, jak jim to v hlavě fungovalo.“

„Tehdy jsme se báli, že nám někam nastrčí marihuanu, protože tím zdůvodnili tu domovní prohlídku. A protože začali zabavovat různý chartistický písemnosti, tak jsem se jich zeptala, když hledají marihuanu, proč berou tyhle písemnosti? A jeden policajt s takovým úsměškem říkal: ‚Protože v těch písemnostech se pašujou ty drogy.‘ Věděl, že říká blbost, ale nějak to vymyslel, jak mi odpovědět. Tak zabavili spoustu samizdatových věcí, třeba i samizdatové pohádky, Bambiho, kterého jsme dostali někde opsaného. Plno fotek, filmů, magnetofonové pásky. Dokud probírali ty papíry, říkal si člověk, že je to dobrý. Ale pak ti vlezli i do prádla. A my jsme je považovali trochu za špinavý a najednou ti lezli těma svýma rukama do tvýho prádla. Tak to už vůbec příjemný nebylo. Chtěla jsem je trochu zbuzerovat, tak jsem jim řekla, že dozadu do pokoje můžou jenom bez bot. A teď zas člověk musel vydržet ten smrad z těch jejich ponožek… No, nakonec jsme z nich měli legraci, protože jak všechno pečlivě prohledávali, nenapadlo je zavřít dveře do kuchyně, za kterými jsme měli pytel plný samizdatů.“

„Když jsme přišli na faru v Chotiněvsi, tak už tam policajti byli. Všechny nás zkontrolovali, všichni museli ukázat občanku, tak jsme se báli, že kmotr Havel nedorazí. Ale on to vzal někudy zadem, přes pole, což bylo velice chytrý, a najednou se tam objevil. Vlezl rovnou do kostela, takže ho možná ani nezaregistrovali. A bylo to vtipný, protože jak Havel sám neměl děti, nevěděl, jak má našeho Havlíka chovat… No držel ho jako prase kost.“

„Já byla doma sama, s dětmi, s ovcemi, kozami, s tím hospodářstvím. A protože toho byl člověk plnej, takový nadšení – já to neměla komu říct – tak jsem šla do chlívku a říkala těm ovcím a kozám: ‚Holky, prasklo to!‘ To byly jediný duše, kterým jsem to mohla říct, vykřičet to. A Vendulka už tam v Janově chodila do školy a nosila trikoloru, měla samý jedničky – ona se vždycky učila dobře – a paní učitelka jí prý říkala: ‚To si jako myslíš, že ti to pomůže k lepšímu vysvědčení, nebo co?‘ A Venda to vůbec nechápala. Nejspíš si všichni mysleli ještě, že je to jen přechodný.“

„Když jsem byla v porodnici nemocná, přinesl mi Vendy Bartůšek kuřecí polévku. On byl svým způsobem opravdu kamarád. Já jsem se na to ani nikdy nechtěla koukat, kdo na nás donášel. Nějak jsem si říkala, že si nebudu kazit život. Ale pak se mi to doneslo, že to byl Vendy. Viktorovi [manželovi] to někdo řekl. Já jsem se na to ani nebyla kouknout. S estébákama spolupracoval, ale v který době, to nevím. Možná by to ještě bylo zajímavý zjistit. Dneska už jsem od toho odstřižená, možná už bych to i unesla. On nám zavařil i po revoluci tím, že když už jsme bydleli v Lukově, tak přijel, že chce podnikat a že se mu žádnej podnik nedaří a jestli bychom mu neručili Lukovem na půjčku. A protože nám vždycky opravdu pomáhal a považovali jsme ho za kamaráda a ručit za komunismu nebylo tak riskantní… a taky jsme nebyli zvyklí na tržní způsoby, že ti někdo může vzít takhle střechu nad hlavou, to nás ani nenapadlo… no tak jsme mu ručili. Chytli ho pak na hranicích na Slovensku. Nejspíš ho někdo udal, protože u toho byla hned televize. Zavřeli ho na pět let. Nám dali vědět, že dluží 800 tisíc a že když to do měsíce nesplatíme, tak náš barák půjde do dražby. Tak jsme si říkali: ‚To snad není možný, za komunistů jsme přišli o barák a teď přijdeme znovu?‘“