Pavel Parkán

„A pak v roce 1944 byly hrozný nálety a máma říkala: ‚Já tě odvezu do Humpolce. Tohle není pro tebe dobrý.‘ A pořád měla starosti o toho tátu. A oni taky jednoho krásného dne přišli český policajti, že se zabavuje byt a aby se maminka vystěhovala. No, tak nic jiného nezbylo. Zabavili byt a všecko tam muselo zůstat. Maminka odjela do Humpolce, jenomže oni ji zavolali zpátky na oberlandrát do Kutné Hory, a že se musí zapojit do německé činnosti. Musela nastoupit do kolínských železničních opraven, kde se opravovalo všecko, co se rozstřílelo. A tam byla de facto jako ve vězení, odtamtud nesměla. Byla tam nuceně nasazena až do roku 1945.“

„Ale tatínek byl milionovej a říkám, on se zastavil s každým. On vyšel z fary a chtěl nasednout na kolo a začalo – pane faráři, já bych potřeboval tohle, já bych potřeboval tamto. On se třeba ani do té vesnice nedostal, protože ho všude zastavovali lidi. To bylo ve městě, na procházce, když jsme chodili na Kmochův ostrov nebo ke Starému Kolínu za město. Já se ho užil strašně moc, ani s mámou jsem toho neužil tolik, s tatínkem jo. Říkal: ‚Uč se! Uč se! A měj rád knihy.‘“

„O otcově ilegální činnosti vím od dědy, maminka mi nic neříkala. Ale vím, že u nás často přespávali různí lidé. A táta chodil na tu noc nebo den prostě pryč. Dělali prostě spojky. Lidi utíkali z republiky a museli někde přespat, tam dostali další instrukce. Vzhledem k tomu, že tu byla dráha, tak většinou na dráze byli instruováni dál – pojedeš na Havlíčkův Brod nebo na Hradec, tam čeká další spojka, protože utíkali všichni přes to Polsko.“