Martina Paříková

* 1965

  • „[Začala jsem to vnímat] potom, když jsem z ČSA [Československé aerolinie] nastoupila do Svazu žen. Celým jménem se to jmenovalo Ústřední výbor Československého svazu žen. Nejdřív jsem měla na starosti auta. Protože ten Svaz žen měl pobočky v každém regionu a každá ta soudružka měla k sobě řidiče, který ji vozil po tom regionu, kde ona diskutovala se ženami. Já jsem měla na starosti autoprovoz, bylo to nějakých 13 nebo 14 aut. A tam jsem začala mít trošku problémy. Nabíral mě šéf vnitřní správy, kterému tehdy bylo nějakých 37 let a mně bylo 22 nebo 23. Ze začátku jsme byli velcí kamarádi, to bylo vynikající. Pak to přešlo do takového, řekla bych, sexuálního obtěžování. Pořád jsem si říkala: 'To je vynikající.' On se mi jako dvořil, ale pořád to bylo na bázi slušnosti. A jednou, když jsme jeli na Slovensko pro nové auto, jeli jsme jedním autem tam a dvěma auty jsme se vraceli, přespávali jsme v Brně. V tom hotelovém pokoji on rozbil dveře a znásilnil mě. Říkala jsem si: 'No to je šílené!' A on vyhrožoval, že jestli to někde řeknu a nebudu v tom pokračovat, neseženu místo ani jako uklízečka v nejhorším pajzlu. Oni byli vlastně taková pobočka Ústředního výboru Komunistické strany Československa, byl to podobný orgán. A to zastrašování bylo tak šílené, že jsem si uvědomila, že jsem v průseru a potřebuju s tím něco dělat.“ 

  • „Přijeli jsme do toho Traiskirchenu a tam byl přijímač a za ním byl ten tábor. Před tím přijímačem bylo takové prostranství, kde lidi čekali na přijetí, aby dostali vstup do tábora. Tam jsme se přihlásili, že jsme z Čech. A oni říkali: ,Čechy nebereme, ty budeme brát až za dva dny.’ Tehdy utíkalo hodně lidí z Rumunska, kvůli Ceausescovi. Těch tam bylo hrozně moc. A pak Poláci, ale ti to měli ve volnějším režimu, utekli a zase se vrátili. Oni říkali: ,Čechy bereme až za dva dny.’ A můj muž řekl: ,Ale moje manželka je těhotná, jestli byste nás mohli vzít hned.’ A oni nás vzali, šli jsme na ten přijímač, zaregistrovali jsme se, dostali jsme ešus, toaletní papír a mýdlo. Šli jsme za doprovodu vojáků takovým drátěným koridorem, potom nás uvedli do cely. To byla velká místnost, kde nás bylo asi 40, rodiny s dětmi. Potom byly další cely, kde byli jenom muži, nebo jenom ženy. Ale rodiny s dětmi byly dohromady. To bylo na jednom patře a po dobu sedmi dnů jsme nesměli vycházet, aby zjistili, jestli náhodou nejsme mezinárodně hledaní zločinci. Vyfotili nás, vzali nám otisky prstů a poslali to, myslím, na Interpol do Anglie, kde zjistili, jestli nejsme hledaní. A pak jsme čekali na takzvaný politický pohovor. Toho se všichni báli. To byla tmavá místnost, na konci byly dveře a za nimi byla vyslýchárna. Tam byl Čech, který vyslýchal Čechy. A vy sedíte v té místnosti a čekáte, než na vás přijde řada. A slyšíte, co se děje za dveřmi. Před námi tam byli nějací kluci, kteří utekli přes kopce, přes Chorvatsko do Rakouska. Těm klukům bylo asi 17 a ten vyslýchající řval: ,Já vás posadím na vlak a pojedete zpátky domů. Já vás tady nenechám!’ Bylo to hrozně náročné, všichni se toho výslechu báli. Na tom člověku záleželo, jak vás bude vyslýchat a jestli vás opravdu nepošlou zpátky do Československa. Toho se všichni fakt báli.“

  • „Tehdy se ta mladá společnost rozdělovala na somráky a veksláky. Já nevím, jestli jste o tom už slyšela. Somráci ne že by přímo somrovali, ale nosilli roztrhané džíny, dlouhé bílé košile, důchodky, které musely být rozepnuté. Ti kluci většinou nosili dlouhé vlasy a džísky, džínové bundy. A ti veksláci, to byli lidi, kteří se dostali k penězům. Vekslovali peníze, valuty nebo bony, to byla valuta, která tady byla platná. Nebo dělali číšníky, chtěla jsem říct pingly, nebo měli na starosti restauraci. Prostě to byli lidi, kteří vyměňovali peníze. A také vypadali jinak, jezdili v mercedesech a jedli v dražších restauracích, které každý znal, například v restauraci Admirál. V těch 15 letech člověk neměl peníze ani nikoho, kdo by ho nějakým způsobem dotoval, takže jsme byli víc do těch somráků. Ale potom časem, když jsem byla na střední škole, jsme začali chodit na diskotéky. To byl běžný život, že v pátek nebo v sobotu se chodilo na diskotéky, buď do Alfy, kam chodili normální lidi, nebo na Valdek, tam chodili ti veksláci. Takže jsme začali rozlišovat, s kým se budeme bavit. Ti somráci seděli v těch čtyřkách, hospodách čtvrté cenové skupiny. To byli prostě jiní lidi a veksláci byli taky jiní lidi.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 27.04.2023

    (audio)
    délka: 01:36:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Každému bych přála, aby měl možnost odejít a zase se vrátit

Martina Paříková v roce 2023
Martina Paříková v roce 2023
zdroj: Post Bellum

Martina Paříková se narodila 28. července 1965 v Praze. Její otec Milan Dragon pracoval jako stavbyvedoucí, matka Eva, nyní Karlíková, byla inspektorkou denního vysílání Československé televize. Rodina nebyla za druhé světové války ani za komunismu nijak perzekvována a postoj k politickému režimu v ní nebyl nijak tematizován. V době Martinina dospívání se rodiče rozvedli a od 17 let bydlela i se starší sestrou Ilonou u otce. Vystudovala střední ekonomickou školu a nástavbu zaměřenou na informační technologie. V 80. letech krátce pracovala ve firmě Elektromontáže, jako pozemní zaměstnankyně Československých aerolinií a jako vedoucí autoprovozu Ústředního výboru Československého svazu žen. Zde se stala obětí znásilnění a dlouhodobého sexuálního nátlaku ze strany svého nadřízeného. Neviděla žádnou možnost obrany, pouze odchod do pracovní neschopnosti kvůli rizikovému těhotenství. Její nadřízený ji ale obtěžoval dál, a tak se i s manželem rozhodli odejít do emigrace. Přes hranice se dostali v březnu 1989 s lyžařským zájezdem do Rakouska. Po několika dnech v uprchlickém táboře u Traiskirchenu byli umístěni v utečeneckém penzionu v Bad Tatzmannsdorf. Zde se narodil jejich starší syn Patrik a tady je také v listopadu 1989 zastihla zpráva o pádu komunistického režimu. Přesto se rozhodli pokračovat do emigrace a v prosinci 1989 odjeli do Kanady. Zde žili do roku 1995, narodil se tu jejich druhý syn. Martina Paříková pracovala v Kanadě jako fakturantka. Po návratu do Čech pracovala ve firmě svého otce, ve farmaceutické společnosti a poté v agentuře CzechTrade. Doplnila si vysokoškolské vzdělání, vystudovala bakalářský stupeň na University of New York in Prague a magisterský diplom získala na Anglo-americké vysoké škole v Praze. V rámci CzechTrade působila jako ředitelka zahraniční kanceláře v Rumunsku a v Bulharsku.