Anne-Marie Páleníčková

„Ale jednou jsem byla s tou další Francouzkou, ne se Suzette, další, která pak nezůstala... někde blízko Bartolomějský. Já vám teď neřeknu přesně, kde to bylo. Daly jsme si kafe a přišel si k nám sednout příslušník, který vždycky... no, jeden z těch. A velmi kamarádsky, a že nás pozve, a já jsem říkala: ‚Ne, promiňte, já jdu pryč.‘ Já jsem prostě měla odpor. Nevím, jak bych to řekla. Anděl strážný, mě napadlo. Nechtěla jsem s ním mít nic společného. Oni to zkusili, ale já jsem odešla. Já jsem s nimi nechtěla ani přátelsky mluvit, protože v žádným případě jsem neměla žádnou důvěru. A viděla jsem ho v jednom případě strašně, strašně hrubě se chovat k nějakému Angličanovi, který něco... Já nevím, co se stalo. Já jsem tam čekala a on s ním hrubě... Viděla jsem, že to jsou hrozný typy, tyhle lidi. Takže manžel... Několikrát, ale on nic neuměl... A oni vždycky chtěli, ale pak už ho nevolali, protože vždycky chtěli, aby podepsal, že s nikým o tom mluvit nebude. Ale manžel vždycky říkal: ‚Ale já musím o tom mluvit s manželkou, to se jí týká. To vám nemohu podepsat. To vám nepodepíšu.‘ A tím pádem ho nechali bejt. Ale několikrát, furt. Na mě ne, protože jste Francouzi, že jo. To bylo místo lektorské, ale jinak pořád, pořád, samozřejmě.“

„No, a takže to byl objev. Byl to objev, ta Praha, ale byl to taky objev, ten život za železnou oponou. Blízká a přitom tak vzdálená Evropa. Blízká, protože kulturně jsme si blízký, protože máme podobný... Ale tahleta opona, to skutečně byl velký předěl. A pamatuju si taky, že jsme byli dvě tři hodiny na hranicích. Všechno prošacovali a všechno... i když to bylo v 69. Ne, to se pletu. To bylo potom. V 69. to bylo rychleji, to bylo ještě v březnu nebo tak, to ještě doznělo Pražské jaro. To se pletu, to až potom. Ale pamatuju si vstup do Prahy. To bylo večer, už bylo šero, ne tma, nesvítilo moc v těch ulicích. Všechno bylo trošku šedivé, takové tajemné. Zastavili jsme před filozofickou fakultou, kde nás čekali studenti historie, ale taky filozofie, všechny, co se přihlásili… filologové, francouzštináři taky. Ta cesta byla úžasná. Byli jsme ubytovaní u studentů, to ještě šlo, 69. Já jsem byla u takové velmi milé rodiny. Obě holky studovaly... ne, ta starší, Jarmila, studovala francouzštinu, myslím, že ta druhá, Pavla, dělala něco jiného. To si nepamatuju. Ale někdo byl u jiného oboru a tak dále. My jsme měli zvláštní pro nás semináře, protože ještě tam byli historici, kteří byli potom vyhození. Tam ještě učili ti, co je pak vyhodili, teprve za normalizace. Takže udělali nám semináře, nevím, jestli to bylo francouzsky, nebo anglicky, už si nepamatuju, jak to bylo. Ale měli jsme pro nás semináře a byli jsme pozvaní... ti studenti na posledním koncertu Karla Kryla. Měl to ve velké aule na filozofické fakultě. Nevím, jestli to byl březen, nebo duben 69, ale bylo to v té době. A ti studenti s námi pochodovali po ulicích a učili nás písničky. První slova český: Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša...“