Claudia Padrón Cueto

* 1992

  • „Na veřejnost se dostalo svědectví sedmnáctileté studentky Gabriely z Havany, která byla v podstatě unesena za bílého dne přímo na ulici, když se vracela z kadeřnictví. Uviděla dav demonstrantů, a protože nikdy v životě nic podobného nespatřila, zastavila se a pozorovala to. Policie ji naložila do auta a odvezla pryč. Její rodina během tří dnů neměla žádné informace o tom, kde je jí konec. Hledali ji úplně všude. Takže zaprvé, tohle je neodůvodněné zatčení. To děvče prostě zmizelo. Jenže to pokračuje. Ona neměla právo na žádného právního zástupce, nikoho k ní nepustili. Neustále ji podrobovali výslechům, dokonce i v noci a brzy ráno, aby ji totálně vyčerpali a ona se přiznala k tomu, co po ní požadovali. Řekli ji, že když vypoví, že poznává náhodné lidi na fotkách z demonstrací a dosvědčí, že je zná, a že ví, že to byli organizátoři protestů, pustí ji na svobodu. Po tom všem ji nakonec propustili. Mělo to velkou odezvu na sociálních sítích. Následně vypověděla, že jeden z policistů ji sexuálně obtěžoval, že ji dělal nemístné návrhy a dokonce jí hrozil znásilněním. Také ji donutili, aby se vysvlékla a strkala si prsty mezi nohy. Byla znásilněná během výslechu.“

  • „Kuba se vyprofilovala jako nejen jako obhájce socialistického zřízení, levicové politiky, latinskoamerického anti imperialismu a podobně, ale taky jako země, která nejvíc ze všech latinskoamerických států ctí práva žen. Hlavně proto, že zatímco ve většině latinskoamerických zemí je nelegální potrat, na Kubě je legální. Tedy ono je to spíš tak, že je to prostě dovolené. V legislativě to totiž zakotvené není. Když se jednoho dne kubánská vláda rozhodne, že například kvůli tomu, že klesá porodnost, už nadále provádění potratů nebude možné, tak se to hned může zakázat. Ta legislativa na Kubě chyb a je to něco, s čím je potřeba pohnout. Nicméně to je všechno navenek. Ve skutečnosti se totiž na Kubě skoro nikdo o situaci žen nezajímá. Mnoho matek žije v naprosto nevyhovujících podmínkách, v domech, které jen stěží drží pohromadě. Poskytnout dětem dostatek jídla je mnohdy velmi složité. Je tu celá řada svobodných matek, které mají v mnoha případech několik dětí a žijí desítky let v ubytovnách, aniž by jim někdo podal pomocnou ruku a měli nějakou naději na to, že se z toho dostanou. Dalším důležitým tématem jsou vraždy žen. Minimálně pro mě je to závažná záležitost, protože vláda dlouho popírala, že by se na Kubě něco takového dělo. Za všechno mluví legendární nahrávka, na které mluví dcera Raúla Castra, Mariela Castro, a tvrdí, že na Kubě se ženy nevraždí. Na Kubě se vždycky ženy vraždily. Problém je, že k tomu nikdy neexistovaly žádné oficiální statistiky.“

  • „Například se blokoval přístup k webovým stránkám, aby si lidé nemohli přečíst informace z nezávislých médií. Samozřejmě ale nezůstalo jen u toho. Rozjížděli se pomlouvačné kampaně v oficiálních médiích, které měly očernit nezávislá média a novináře, kteří do nich přispívali svými články. Objevovaly se také články na různých blozích, na serveru Cubadebate, který funguje jako další z propagandistických kanálů kubánské vlády, a v novinách Granma. Byly to články, ve kterých se psalo o způsobu financování nezávislých médií. Spoustu různých textů, článků, videí útočících na novináře. V neposlední řadě se pak uchylovaly k pomlouvačným kampaním, byla to celá řada různých útoků na sociálních sítích. Vytvořily se falešné profily na sociálních sítích, které spravovali agenti Státní bezpečnosti. Profily, které zveřejňovali výlučně pro-režimní propagandu. Profily, které nepatřily žádné skutečné osobě, které útočili na novináře a sdíleli jejich soukromý obsah. Objevovaly se fotografie. Napadaly se účty novinářů a zveřejňovaly se například informace o jejich vztazích, sexuální orientaci a podobně. Byly to věci, které na veřejnost nepatří. Celá kampaň plná výmyslů o žoldácích zahraničních sil, o imperialistech a všech těchto věcech, které neustále dokola opakují. “

  • „To, jak tyhle noviny (Granma, oficiální deník Komunistické strany) fungovaly, jsem měla možnost vidět přímo zevnitř. Vzpomínám si, že když jsem pracovala ve webové sekci… měla jsem na starost nahrávání článků na web… tak jeden novinář udělal rozhovor s jedním nadhazovačem provinčního baseballového týmu. Ptal se ho: ‚Kterého nadhazovače nejvíc obdivujete?‘ A on na to, že jeho nejoblíbenější nadhazovač je někdo, kdo hraje v lize ve Spojených státech amerických. Tak jsem to nahrála na web v této podobě. Ředitel přišel a ptal se, jak je to možné, že jsem to pustila ven, když říkal, že má rád nějakého hráče, který hraje v USA. Chtěl, aby se to přepsalo, aby tam bylo, že ten hráč je z Japonska nebo z jiného státu, že americká liga je liga nepřítele a ta nás nezajímá. Taky jsem viděla, jak každý den před uzávěrou kontrolovalo ideologické oddělení celý obsah.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mexico, 06.09.2021

    (audio)
    délka: 43:21
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Moje romantické představy neměly s realitou kubánské novinařiny společného vůbec nic

Claudia Padrón Cueto, 2021
Claudia Padrón Cueto, 2021
zdroj: Post Bellum

Claudia Padrón Cueto se narodila v roce 1992 v kubánské provincii Pinar del Río. Její rodiče patřili k běžnému pracujícímu lidu a museli vynakládat velké úsilí, aby zajistili normální chod rodiny především během období známého jako Período Especial. Navzdory těmto problémům vzpomíná Claudia na své dětství jako na šťastné období prožité v harmonickém rodinném prostředí. Rodina žila nejprve ve městečku San Juan y Martínez a později se přestěhovala do hlavního města provincie, Pinaru del Río. Když studovala na druhém stupni, prošla si nucenými pracemi, které tvořily běžnou součást školních osnov. Když přišel čas vybrat si univerzitu, rozhodla se pro studium žurnalistiky v Havaně. Nicméně, rychle si uvědomila, jakým způsobem fungují kubánská média a ztratila veškeré iluze. Po skončení studií musela projít roční nucenou praxí. Byla přidělena do hlavních režimních novin, Granmy, které řídí Komunistická strana Kuby. Když viděla tamní způsob práce, obrátila svou pozornost na nezávislá média, do kterých začala přispívat. Důkladně sledovala proces zpřístupnění internetu na Kubě a to, jak internet změnil panorama v žurnalistice. Při své novinářské práci se věnuje hlavně příběhům skupin na okraji společnosti a feministickým tématům. V současné době žije v Mexiku.