„Když se Canel dostal k moci, Díaz Canel [kubánský prezident od dubna 2018], podepsal Vyhlášku č. 349, téměř první vyhláška, kterou podepsal. K žádnému pronásledování ještě nedocházelo. Hodně to vypovídá o tom, jak je zoufalý. A taktickou ‚chybou‘ bylo zase sáhnout na kulturu. Dotkl se kultury a kultura se probudila. Proč? Protože dříve kultura žila, byly festivaly, bylo to, o čem jsem ti už vyprávěl, byl tu fenomén Ardianos [skupina kritizující kubánskou realitu], který kulturně zapálil celou zemi, většina země byli ardianisti, duo s lidmi v pozadí zpívající a říkající pravdu. Jak se země probouzí? A člověk si uvědomí, že kulturní prostor je prostorem, ve kterém skutečně můžeme jasně napadnout vládu.“
„Přišli jsme ten dům obývat, hledali jsme zde nějaké místo k žití, protože život v domě s rodiči Iris byl komplikovaná a my jsme se rozhodli pro důstojné přestěhování do tohoto domu, to by nikoho nenapadlo, tady pokud [něco] zabereš, je to začátek revoluce. Vstoupili jsme do tohoto domu, měl své zvláštnosti, protože nebyl obyvatelný, ve skutečnosti měl rozbité okno, všechno bylo rozbité, jenom dveře byly zavřené, okno v obýváku byla spíš jen díra a skrze tu si lidé vše odnesli. Ale náhodou se nám podařilo vstoupit do domu, který měl něco jedinečného. Byl to dům, který byl v právním vakuu. Dům nebyl zkonfiskován vládou a stejně tak člověk, který opustil zemi, o dům přišel. To znamená, že tento dům byl někde mezi tím.“
„Už když jsme začínali, řeknu ti, pokud jsi aktivista a umělec a dotáhneš to do určitého bodu, narazíš do zdi, do které narazí všichni, a pak už není návratu. Narazíš do zdi netolerance, sledování, stíhání za to, že máš jiné téma. Tak jsme my z Omni Zona Franca nakonec pronásledováni, ale hlídáni. Potom ještě víc pronásledování. Festival se přesunul do domácností. Mluvím o 12, 11 letech festivalu a o dvou, třech, čtyřech nebo pěti už v domácnostech. A tady nám už se zkušeností z Omni Zona Franca bylo zcela jasné, před kým stojíme, jaké věci chceme dělat a jak toho můžeme dosáhnout.“
„Zapojil jsem se natolik, že jsem řekl, že musíme založit nějaké uskupení, že musíme něco vytvořit. Vyhledal jsem Juana Carlose Florese, o kterém jsem věděl, že je tam básníkem, který měl uznání a že byl mezi ostatními básníky tím vzdělanějším. Mluvil jsem s ním, konverzovali jsme, byli jsme v galerii Fallas a Mí, jednu takovou noc, protože já jsem vždy žil takovým způsobem skrze znamení a symboly a mystéria, a jak jsme tak seděli, mluvili, měl jsem, pamatuji si, četl jsem Valleja, knížky, kterých jsem se nikdy nevzdal, pořád je mám, vždy je mám a znovu je čtu, a tak spolu hovoříme ve dveřích galerie, vyprávím mu o projektech a podobně a najednou mezi nás spadne mlok. Bum. Představ si, byl jsem ve spojení se všemi okultními vědami, mlok má v magii skutečný symbolický význam, a proto všechno něco znamená. A právě tam jsme se Juanem Carlosem spojili. Už jsme si párkrát řekli, sakra, ty jsi to spojení s poezií, a tady jsme začali spojovat a tvořit skupinu.“
Amaury Pacheco del Monte, zakladatel Hnutí San Isidro a aktivista za lidská práva na Kubě, se narodil v roce 1969. Během svého vojenského výcviku si uvědomil, že se vojenské kariéře věnovat nechce. V roce 1997 založil spolu s kubánským básníkem Juanem Carlosem Floresem komunitní kulturně-sociální uměleckou organizaci složenou z umělců z různých oborů s názvem Omni Zona Franca. Na základě této kulturní platformy Amaury během 15 let organizoval festival „Nekonečná poezie“, skrze který směřoval vyjádření kubánské společnosti a dialog. S nástupem Raúla Castra k moci však narůstalo pronásledování a výhružky vůči členům skupiny a tak byli v roce 2016 nuceni ukončit všechny své aktivity včetně festivalu. O rok později se seznámil s umělcem a intelektuálem Luisem Manuelem Otero Alcántarem, se kterým v alternativním prostoru vytvořeným uskupením Omni Zona Franca založili nové kulturní a umělecké Hnutí San Isidro. Amaury bojuje proti komunistickému režimu a snaží se snížit jeho krutost a agresivitu skrze poezii a dialog. Doufá, že jednoho dne dialog umožní obnovit kubánský národ a demokracii v na Kubě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
