„V období, kdy se začala šířit koronavirová pandemie a bylo jasné, že to nabírá na obrátkách, protože bylo zřejmé, kolik lidí umírá, se na úmrtních listinách objevovaly informace o tom, kdo umřel. Když jste se ale podívali kolem sebe, viděli jste, že realita je jiná. Proč vám to říkám? Povím vám něco, čeho jsem byl na vlastní oči svědkem. Tehdy jsem pracoval ve firmě, která vyráběla nábytek. Dostali jsme za úkol vyrábět rakve, protože ve městě Guantánamo jich nebylo dost. Během pár hodin jsme vyrobili na osm set rakví. Zabralo nám to asi den. Zmizely závratným tempem. Mrtvých bylo tak strašně moc…“
„V trestné kolonii pro ty, kteří se nějak proviní během vojenské služby, nechce skončit nikdo. Jen si to představte… nejbližší vesnice od místa, kam mě poslali, byla vzdálená dvanáct kilometrů. To bylo nejblíže do nějaké civilizace. Po cestě jsem se musel třikrát přebrodit přes řeku. Spávali jsme tam tehdy na tvrdých matracích, jeden přes druhého. Jedli jsme z plechových tácků a budíček byl někdy v pět, někdy v šest ráno. Navlhlí jsme si vypili něco jako kávu a už jsme spěchali nahoru na kopec. Bez jídla. Tohle bylo místo, kam se opravdu žádnému mladému člověku nechtělo.“
„Bylo to 24. října roku 2012. Byl jsem zrovna na vojně. Z mého stanoviště číslo 33, které bylo určené pro ostřelovače, jsem viděl explozi protipěchotní miny… bylo to blízko u hranice s americkou základnou… tam se nacházely naše pozice, na úplném konci. Viděl jsem tam odhadem asi devět lidí. Z těch devíti se nám podařilo zachránit jen tři. Všichni ostatní zemřeli při pokusu o útěk. Viděl jsem tři osoby, včetně jedné nezletilé dívky, jak pod nimi vybuchly miny. (…) Nemohli jsme zachránit nikoho dalšího. Jen tři. Všechny ostatní to vyhodilo do vzduchu. Víte, když se na takovém místě aktivuje jedna mina, spustí to explozi dalších. Právě hned ta první explodovala pod tou mladou dívkou. Před ní kráčel chlapec s takovým „přístrojem“. Měl metrovou tyč a na jejím konci kus magnetu. Když se přiblížíte k mině, měli byste to zaregistrovat kvůli tomu, že magnetická síla začne působit. Někdy to funguje a stačí, jindy ne. Tehdy to bohužel nestačilo. (…) Je opravdu moc smutné vidět, že lidé jsou ochotni riskovat vlastní život kvůli tomu, že chtějí utéct ze země. Jdou za lepším životem a přitom hazardují se vším.“
Jesús Ali Ortiz Mayor se narodil 10. července 1990 ve městě Guantánamo a vyrůstal ve skromných poměrech společně se svou rodinou uprostřed čtvrti jménem El Caribe. Přestože už jako malý chlapec si uvědomoval tíživou ekonomickou situaci v domácnosti, vzpomíná na své dětství jako na šťastnou životní etapu. To se ale začalo výrazně měnit v době, kdy nastoupil na druhý stupeň základní školy. Najednou se pohyboval v okruhu dětí, kterým nebyly cizí drogy, ani násilí. Během tohoto období poznal mnohé temné stránky života v chudinské čtvrti. I když se nezřídka zaplétal do různých pouličních šarvátek, ve škole si udržoval dobré výsledky a chtěl si podat přihlášku na Technickou střední školu. Nicméně, jeho matka v té době bojovala s vážnou nemocí a nakonec ji museli operovat. Ve stejné době navíc odešel od rodiny jeho otec, a Jesús se tak stal v podstatě ze dne na den hlavou rodiny. Toužil co nejvíce pomoci matce, a tak začal chodit do práce a zároveň se o ni staral. Po operaci to znamenalo péči na denní bázi po dobu témeř dvou let. Posléze nastoupil na vojnu do jednotky, která měla na starost střežení hraničních oblastí kolem americké vojenské základny Guantánamo. Na vlastní oči viděl pokusy o emigraci mnohých lidí, z nichž někteří se rozhodli proklestit si cestu přímo přes minové pole a zemřeli. Kvůli sporům s vojenským vedením byl nakonec přemístěn na nucené práce do trestné kolonie ležící daleko od jakékoliv civilizace. Tam strávil více než rok prací v neutěšených podmínkách. Po skončení vojenské služby se vrátil do civilního života a pracoval ve městečku Caimanera. Následně se vrátil do Guantánama, kde vystudoval a pracoval jako úředník ve firmě vyrábějící nábytek. Právě tam byl svědkem toho, že oficiální počty mrtvých, které zveřejňovaly kubánské úřady, naprosto neodpovídaly realitě. To si uvědomil ve chvíli, kdy viděl, že obrovské množství rakví, které jeho firma vyráběla, mizelo takřka během mrknutí oka.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
