profesor MUDr. Paul Ort

"No ale Němci se začali mstít, tak kdokoliv měl něco společného s tím kostelem, tak je zavřeli. Biskupa, kněze, mého dědečka. Za pár týdnů byl stanný soud, byli odsouzeni k smrti. Dědeček, všichni byli zastřeleni v Kobylisích. V Kobylisích je ten památník, tam já často chodím, když jsem v Praze, kde byli všichni popraveni. Všichni příbuzní, rodiny těch parašutistů, celkem asi 264 lidí. Byli zavřeni, nejdříve na Pankráci, pak v Terezíně, nakonec byli převezeni do Mauthausenu. Celý transport byl prohlášen, že návrat je nežádoucí. Po příjezdu do Mauthausenu je všechny zastřelili. Nejdříve jsme si mysleli, že zemřeli v plynových komorách, ale pak, když se otevřely archivy v Mauthausenu, tak se ukázalo, že byli popraveni střelnou ranou do týla, jak to Němci dělali. My jsme v podstatě celý zbytek války žili ve strachu. Gestapo k nám přišlo třikrát. Otec byl produkt rakousko-uherského vzdělání, mluvil perfektně německy. Třikrát se mu podařilo je odehnat. Jednou jim řekl, že máme spálu, tehdy to byla streptokoková infekce, Němci se báli, tak odešli. Oni si přišli pro nás, pro děti té matky, která byla v koncentračním táboře."

"My jsme byli schopni s ní komunikovat korespondenčními lístky, aby si to každý mohl přečíst. Já mám kopii toho korespondenčního lístku, který maminka poslala z Terezína, kde píše: 'Je mně líto, že jsem nemohla Pavlíčka provázet do školy, protože je to jedna z radostí každé matky, aby mohla svého syna odvést do první třídy.' V roce 1942. Ta heydrichiáda byla v květnu, já jsem šel do první třídy v září toho toku, v říjnu byla poprava mého dědečka."

"Češi se jim mstili, v tom duchu... Němci se chovali hrozně, to si pamatuju. Nejenže viseli z těch sloupů, ale ještě je upalovali, ty mrtvoly. Pamatuji si, že jsme jeli tím autem a otec mně takhle strkal hlavu pod sedadlo, abych neviděl ty mrtvoly, jak visí. Tak to mám takovou osobní vzpomínku. A druhou osobní vzpomínku, živou úplně, mám, jak oni zatkli i ty německé civilisty. Viděl jsem ženu, téměř nahou, obrovský portrét Hitlera zavěšený na jejím krku, a ona držela takovou dřevěnou pistolku. Vysmívali se jim, mstili se. Ten obraz mám taky v úplně živé paměti, na tuto ženu. A třetí obraz, který mám v úplně živé paměti, je, když jsme chodili na Žofín, tak aby se zbavili mrtvol těch německých vojáků, tak je házeli do Vltavy, do řeky. A my jsme viděli ty mrtvoly, nafouknuté, jak plují do Mělníka, pak do Labe - jsme je posílali do Německa. To si pamatuju, ty nafouknuté mrtvoly, jak plavou po té řece, směrem k Mělníku."