„Možná na to to bylo dobré, protože sedláci v neděli ráno nakrmili v JZD dobytek, umyli se a šli do kostela, kde od půl jedenácté do oběda bylo shromáždění. To bylo dost kuriózní, že lidi na vesnici v neděli nepracovali. A dlouho trvalo, než i místní, kteří nebyli nábožensky založení, v neděli nepracovali. Později po letech si i oni tu neděli dávali volnou.“
„Jezdívali jsme tam, protože rodiny se často stýkaly. Na posvícení, na zabijačky se běžně jezdilo. Jako děti jsme poslouchaly, ale ty myšlenky zapadly, protože pro nás to bylo nevýznamné. Mám pocit, že před námi nemluvili o bolševicích, o Rusích, protože věděli, že za slova a nařčení by se mohlo jít do vězení. A když před dětmi něco řeknou, děti to pak někde taky řeknou a už může být malér. Matka vyprávěla, že jednou někde na veřejnosti řekla, že Stalin patří do sraček, když ho někdo obhajoval. Promiňte to slovo. Hned na ni přišla Státní bezpečnost. Naštěstí byl dobrý člověk na národním výboru a ten se za ni přimluvil, takže to přešlo. Ale věděli jsme, že jakékoli pomlouvání je nebezpečné. Tak si myslím, že o tom nemluvili, protože chránili nás i sebe, samozřejmě.“
„On říkal, že když byl řidič a byl převelen na jiné místo, tak přišel o tři tanky. Vždy, když opustil to místo, tak tam jeho následník zahynul. To bylo něco fantastického, protože pak byl ve věži a tank dostal zásah do věže, když byl převelen na jiné místo. Jako by se pohyboval před smrtí. Až mi to působí husí kůži, když na to myslím. Vyprávěl, jak s tankem zajeli za nějakou zříceninu, aby nebyl v palebné viditelnosti. A pak v noci, protože zásobovat je nikdo nemohl, chodili a hrabali na poli, které už bylo trochu přimrzlé. Hledali brambory. Ťukali jimi o sebe, jestli to jsou kamínky, nebo brambory, aby vůbec měli něco k jídlu.“
Jaroslav Opočenský se narodil 17. prosince 1949 v Litoměřicích. Jeho otec Vladislav a strýc Bedřich byli volyňští Češi ze vsi Český Boratín. Za druhé světové války v 1. československém armádním sboru pod vedením Ludvíka Svobody a po válce repatriovali do Československa. Otec se usadil v Chotiněvsi na Litoměřicku. Tam pamětník prožil pěkné dětství, i když zpětně vnímá, že život rodičů byl tehdy poznamenán strachem ze sílící moci komunistů. Jako kluk často slýchával od otce a strýce historky, které prožili v těžkých válečných bojích. Vyučil se zahradníkem, pracoval v JZD jako krmič dobytka. To, že zemědělci museli v padesátých letech vstupovat do jednotných zemědělských družstev často proti své vůli, nevnímal negativně, naopak se domníval, že vstup rolníkům ulehčuje práci. Poté se živil jako ovocnář a zahradník. Až po listopadové revoluci v roce 1989 se začal více zajímat o historii a uvědomoval si, jak komunisté ovlivňovali život jeho rodičů a strýce. Bezprostředně po sametové revoluci se stal předsedou místního národního výboru v Liběšicích. Poté pracoval čtrnáct let jako zahradník ve Velké Británii.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
