„Najednou nastala situace – co se bude vysílat? Co se bude dělat? Jaká bude situace? A potom hned prověrky, co kdo říká na příchod Rusů, a všechno možný. Na to jsem měl jedinou odpověď, protože si mě taky zavolali, a já jsem říkal: ‚No, a co myslíte, že vám budu říkat? Já bydlím u rozhlasu a můžu vám ukázat, jak máme rozstřílený okna a jak na jednom místě je kulka ve zdi, a to nad postýlkou, ve který spí má nejmladší dcera. Ta kdyby seděla, tak už tu není, že ležela, tak se ta kulka zavrtala jí nad hlavou do zdi.‘ – ‚A, no tak dobře, tak.‘ A už se se mnou dál nebavili, protože to bylo jasný, že nebudu říkat: ‚To jsem se načekal, než oni přijdou…‘“
„Já jsem přišel s tím, že to chci mít, jako to měl Jaroslav Ježek, a teď přišel dirigent a říká: ‚Snad nemyslíš, že tady budou hrát saxofony?‘ Já povídám: ‚No, saxofony, samozřejmě že tam budou hrát. Trumpety, pozouny, saxofony, to, co je jazzová muzika.‘ On říká: ‚Saxofon – buržoazní nástroj! To přece nebudeme – buržoazní nástroj!‘ Já povídám: ‚No, na balalajku to hrát nemůžou, protože to je úplně jiná muzika, a je potřeba vzít v úvahu ty lidi, co sedí jako posluchači a diváci.‘ No, tak se to prosadilo a já jsem to hrál a tím jsem se dostal vlastně, už jsem nebyl instruktorem, ale najednou jsem byl režisérem v armádním divadle a byl jsem tam až do roku 1958, kdy to přestalo být armádním divadlem, protože skončil Čepička, a bylo to opět vinohradské divadlo.“
„To bylo třikrát bombardování. Jedno bylo hutný. Napřed přiletěla americká letadla. Nakreslili na nebi takový kouřový clony, kde udělali, jako že to je po trati, tady bylo kolečko, to bylo jako nádraží, a ještě to měli přesně spočítaný. Ale nepočítalo se možná, nebo se špatně počítalo, s tím, že když přišel nějaký vítr, tak s tím posunul. A když přiletěla ta letadla, tak ten pendrek-pilot nevěděl, jestli je nad Německem, nebo jestli je už v Čechách, nebo na Moravě nebo kde. Ten to směl a naházel ty bomby, jak byly. Takže to postihlo i lidi, který byli v plenéru a vůbec netušili, že by jim tam mohla spadnout bomba, a odnesla to ta kasárna. Při tomhletom bombardování můj bratr, ten že se jde podívat. My jsme byli schovaní ve sklepě a on vyběhl na dvůr a vylezl na tu kůlnu, že se podívá, jak to vypadá u tý divize. To byla pěkná blbost, samozřejmě. Ale najednou spadla bomba, to ho to smetlo, letěl z toho tou tlakovou [vlnou], tím tlakovým vzduchem, ho to smetlo a po čtyrech byl v tom sklepě natotata a už nevylezl. Nic se mu nestalo, ale prostě byly to tyhlety podmínky, který byly špatný, no.“
Rozhlasový, divadelní a televizní dramaturg, režisér a scenárista Gustav Oplustil se narodil 2. srpna 1926 v Hranicích na Moravě. Kvůli válce nemohl studovat na obchodní akademii, a tak se vyučil holičem u svého strýce. Zde mimo jiné líčil herce z ochotnického divadla a brzy se k nim sám přidal. Na vojně pracoval jako divadelní instruktor v Uměleckém armádním souboru Víta Nejedlého, po válce jako rekvizitář, inspicient a herecký elév v Beskydském divadle, kde psal také scénáře k divadelním hrám a pohádkám pro děti i dospělé. Později působil v Ústředním domě armády v Dejvicích, kde hrál loutkové divadlo pro děti, a poté byl přijat do Československého armádního divadla na Vinohradech, kde pracoval pět let. V roce 1958 dostal nabídku na pozici scenáristy a dramaturga v Československé televizi, odkud je znám především ze zábavných pořadů, kabaretů, estrád a silvestrovských večerů. Gustav Oplustil zemřel 21. října roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
