Antonín Ondroušek

* 1922

  • „Nesměl si ve věznici sednout nebo lehnout, no a my jsme měli tu výhodu, my kuchaři, že my jsme nedělávali jako jiní vězni. My jsme museli třeba ve dvě hodiny vstat, aby se mohly napéct rohlíky do tých jedenácti hodin do příštího dňa. Protože tam si dávali škopky, kde bylo tam... několik bylo tam... bylo několik tak tých to, tam několik, tak my jsme to navařili a tam byly ty škopky s počtem, kde kolik je potřeba na kolik ten. Tak jsme to všechno nachystali, do tých jedenácti hodin to muselo být nachystaný všecko. Přesně o jedenácti hodinách vedoucí kuchař Procházka z Prostějova dal nás nastoupit do řady, nás sedm, otevřely se dveře, přišel bachař, dovedl vedoucího, Horák se jmenoval, Horáka, vidíte, já si pamatuju to přesně, dovedl. Stůl tam byl, dva talířky tam byly, kniha. On ochutnal, velitel, ten Horák, ochutnal polívku, ochutnal to další jídlo, vzal knihu, napsal – teprve se mohlo vydávat.“

  • „No a včilka mě vyšetřovali: zač, odkaď seš, zač seš tady, jak seš tady dlouho a všecko a tří, čtyří mě vyšetřovali a dva do zadku nachystali si što..., židlu, mísu s vodou. Až mě vyšetřili, řekli: ‚No, už si můžeš sednout.‘ No, já jsem sedl a do míse vody. (smích) Víte, to jsou ale zajímavý ale takový věci, to já jsem prožil. Nevím, esli někdo jiné.“

  • „Vedoucí z teho věznice říká: ‚Mám tady jedneho,‘ to jsem slyšel, že měl otevřené dveře, ‚a jednoho mně teď ještě přivedli.‘ To jsem byl já, to jsem věděl. Tak nás předvedl, ty nás dva, před toho velitela, to jsem poznal později, že to byl ten Horák, velitel tehoto. A on povídá, ten velitel, mně: ‚ A zač jste zavření?‘ – ‚Tak jak jsme říkali, měli jsme hospodářství, brali nám ho, nechtěli jsme do družstva, no tak nás zavřeli a je to, tak jsme tady.‘ A ten povídá, doslova: ‚Svaž ty lumpy a žeň, abyste přišli do Klobouk na nádraží k vlaku. Svaž ty lumpy a žeň!‘ Tak nás lumpy dva, toho nevím, kdo to byl, dodnes, tady pravou ruku a jemu svázal nás a nás hnal z Valašských Klobouk přes Klobouky a ti, co nás udali, co nám toto tady, tak ty jsme potkávali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brumov-Bylnice, 09.09.2022

    (audio)
    délka: 02:46:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Brumov-Bylnice, 14.09.2022

    (audio)
    délka: 02:13:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svaž ty lumpy a žeň!

Antonín Ondroušek, asi 60. léta
Antonín Ondroušek, asi 60. léta
zdroj: archiv pamětníka

Antonín Ondroušek se narodil 16. dubna 1922 v Kanicích u Brna do rodiny Antonína a Růženy Ondrouškových. Dětství a rané mládí prožil na Slovensku ve Veľkém Harčáši, nedaleko Komárna. Za druhé světové války otec zakoupil velké hospodářství v Brumově v Bílých Karpatech. Roku 1951 byli pamětník, jeho otec i bratr Alois odsouzeni k několikaměsíčním trestům, jelikož se bránili vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Antonín strávil dva měsíce ve věznici v Uherském Hradišti. Jeho otec si odseděl čtyři měsíce v Iľavě, pamětníkův bratr Alois strávil stejný čas v Handlové. Zbytek z půlročního trestu si Antonín odpykal v uranovém lágru nedaleko Horního Slavkova. V době výkonu trestu zůstala jeho manželka v Bylnici bez prostředků s malým synem a novorozencem. Pár dní po Antonínově návratu domů musela mladá rodina dům opustit. Obec jim nabídla dva nevyhovující podnájmy a pohrozila, že pokud odmítnou i třetí, vystěhují je na palouk u řeky. Azyl nakonec našli u rodiny na Slovensku – vrátili se do Veľkého Harčáše. Pamětníkovo odsouzení motivované touhou zničit největšího hospodáře v obci ale na Slovensku nepůsobilo jako stigma. Antonín coby nestraník získal zaměstnání na Okresním národním výboru v Komárně a stal se ceněným zemědělským technikem. Ve druhé polovině padesátých let se spolu s rodinou vrátil do Bylnice a pokračoval ve své práci. Svépomocí si s manželkou postavili dům, ve kterém v roce 2022 proběhlo natáčení.