Luis Eligio Omni

Vzdorovali jsme. Řekli jsme, že tam klidně položíme život. Že navazujeme na generaci 50. let, na generaci lidí, kteří nevěřili v komunismus, na generaci, která bojovala za znovunastolení ústavy z roku 1940, a že jestli nás chtějí zastavit, zemřou tam s námi. Tím jsme jim nahnali pořádný strach. Potom jsme sáhli po telefonech. V té době jsme je zrovna začínali používat. Jenže oni nám odstřihli veškeré spojení. Jeden telefon ale nechali fungovat. Myslím si, že to udělali, aby nás mohli špehovat a odposlouchávat. My jsme se rozhodli ho použít. Jediná osoba, která tam s námi nebyla, byla žena, která se nám starala o sociální sítě. Zavolali jsme ji a řekli jsme: ‚Je to tady. Tohle se nám tu děje a taková je naše pozice.‘ Ona sepsala tiskovou zprávu a ta vzápětí běžela na americké stanici CNN. Dostal se to ke Kubáncům žijícím v exilu ve Spojených státech amerických a ke všem kubánským spisovatelům. Rozeslala to na všechny emailové adresy. Najednou jsme začali dostávat odpovědi od intelektuálů a spisovatelů. Posílali nám emailem dopisy, ve kterých nám vyjadřovali podporu. Mluvili o tom, že se režim dopouští velké nespravedlnosti, a že bezpodmínečně podporují uměleckou skupinu Omni Zona Franca. Dalšího dne už se v našich domovech, které byly po strop plné lidí – video z toho je na serveru YouTube – shromažďovali spisovatelé do tehdy spojovaní s režimem. Významní umělci napojení na oficiální kubánské instituce přímo u nás doma předčítali básně Reinalda Arenase. ‚A my budeme dále pokračovat v hledání naší vlasti…‘ bylo tam obrovské množství lidí, seděli i na schodištích před domy a poslouchali, co se odehrává vevnitř. A najednou se objevily jednotky rychlého nasazení. Úřady proti nám zorganizovaly lynč. Někteří z nás vyšli ven na ulici. Jejich vůdkyně křičela: ‚Tohle je kontrarevoluce!‘ A nevím co všechno ještě… Poté, co jsme si vzaly slovo my, začali lidé skandovat: ‚Ať promluví oni! Ať promluví oni!‘ Měli jsme velikou podporu. ‚Tohle je festival Poesía Sin Fin. Právě nás vyhodily z naší dílny a to, co vidíte, je pokus oklamat vás.‘ A všichni ti lidé, přísahám, že všichni, začali skandovat: ‚Poesía Sin Fin! Poesía Sin Fin!‘ Ti samí lidé, které tam přivezli, aby nás lynčovali, se postavili proti nim a skandovali naše jméno.“

„V době, kdy jsem se připojil k umělecké skupině Omni Zona Franca, jsem už měl napsaných nějakých deset tisíc básní. Další čtyři tisíce jsem napsal ještě o něco dříve. Jenže když jsem byl na studentské ubytovně, moje teta je všechny vzala a vyhodila. Omni Zona Franca byly zpočátku dvě různé skupiny. První sdružovala spisovatele a druhá sochaře. Obě byly založené pod dohledem básníka jménem Juan Carlos Flores. Ten byl tehdy hlídačem v Galerii Fayada Jamíse. Galerie se nacházela na havanském předměstí Alamar. To bylo vybudováno jako výkladní skříň revolučního stavitelství. Měl to být klenot. Je to ale shluk obludných betonových budov, jedna přes druhou, obdélníkové paneláky přesně po vzoru sídlišť ze socialistického východního bloku. Sestěhovali tam lidi podporující Kubánskou revoluci ze všech možných koutů ostrova. A tam tedy fungovala Galerie Fayad Jamís, která poskytovala určitý prostor pro alternativní umělecké projekty před vznikem Omni Zona Franca. Členové skupiny Omni tam ve stejné budově, ve které sídlil režimní Dům kultury, zahájili činnost své sochařské dílny. Považovalo se to za takovou samostatnou jednotku, která se věnovala progresivnějším a kultivovanějším projektům. Juan Carlos tam dělal hlídače a bral za to 118 pesos měsíčně (asi 5 eur). Byl to rozverný člověk, takový svéráz. Na první pohled vypadal jako alkoholik z baru na rohu. Jenže když jste se s ním dali do řeči, bylo vám ihned úplně jasné, že před vámi stojí neuvěřitelně vzdělaný člověk. Byl obrovská kapacita. Intelektuál, básník, znalec umění. Stačí otevřít některou jeho sbírku básní. Uf… je to neuvěřitelný materiál. Bylo nám úplně jasné, že jsme se dostali do přítomnosti opravdu výjimečného člověka, s obrovským citem pro občanskou angažovanost a etiku. Juan Carlos Flores byl génius.“

„Moje matka se až po skonání starala o jednu starší paní, která měla obrovský dům v místě, kde se sbíhaly ulice Neptuno a Escobar. Rodina té paní byla z nejvyšších společenských pater. V době před revolucí to byli respektovaní lékaři. Za dveřmi toho domu nebylo absolutně nic, co by nějakým způsobem odkazovalo na dobu po vítězství Kubánské revoluce. Ani jedny porevoluční noviny, ani jedna poštovní známka, dokonce ani mýdlo. Vůbec nic. Matka tam chodila až do konce dnů té staré ženy a já jsem tam chodil, když jsem se vracel ze školní ubytovny. Když ta žena zemřela, odkázala nám svůj dům a my jsme se tam okamžitě přestěhovali. Vždycky, když jsem tam vstoupil, bylo to jako cestovat časem. Fungovalo to jako stroj času. Mohl jsem se zbláznit radostí, když skončila škola a já jsem se vydal na cestu tam. Bylo to dokonalé, krásně zachovaný interiér, starobylé dveře, zachovalé vitráže, překrásné stěny. Řemeslně vypracované detaily na stropě. Pokoje oddělovaly skleněné portály a byla tam obrovská překrásná knihovna plná knih. Staré rádio a televize z padesátých let. Všechno perfektně funkční. Jako by se toho ještě nikdo ani nedotkl. Bylo to něco neuvěřitelného. V koupelně byly staré ručníky, na poličkách mýdla z padesátých let. Palmolive. Ani jedna věc nebyla z doby po revoluci. Ani jedna. A když ta paní umřela tak podepsala papíry o tom, že ten dům bude patřit nám. Byl jsem přímo u toho. Byla naprosto příčetná. Prostě ten dům odkázala matce. Jenže pochůzkáři z ulice se rozhodli, že nás z toho domu vyhodí. Přitáhli na nás policii. V celé čtvrti to vyvolalo velký poprask. Vždyť si to představte, policisté se budou pokoušet vystrnadit moji matku z našeho domu. V tu chvíli vzala matka plechovky s lampovým petrolejem a celé nás tím polila. Poté to nalila i na sebe, postavila se před strážníky a řekla: ‚Takže kdo nás odsud chce dostat, může to zkusit.“ Pro mě to bylo příkladné vyjádření občanského postoje. Tehdy jsem to ale ještě tak nevnímal. Každopádně mě to fascinovalo.“

“Byl jsem velmi špatný student. Považovaly mě tam za totálního vyvrhela. Do polepšovny jsem nakonec nemusel, tam končily ještě horší případy. Bylo to ale do velké míry jen díky tomu, že moje matka potají zásobovala školu různými chybějícími věcmi. Nosila tam například tužky a papíry. Z toho si můžete dobře udělat obrázek o tom, v jakém stavu bylo kubánské školství. Ředitel absolutně neměl nárok uspokojit prostřednictvím oficiálních institucí potřeby školáků. Matka mu ty věci nosila poté, co je ukradla ve skladu na svém pracovišti. V jednu chvíli totiž pracovala jako správkyně nějakého skladu. Tehdy jsme na tom byli s penězi pravděpodobně nejlépe za celé mé dětství, které, jak už jsem vyprávěl, provázel neustálý boj s nedostatkem a chudobou. Takže v tom skladu tyhle věci byly a matka je kradla a nosila je do školy. A ředitel se samozřejmě pro jistotu radši ani neptal, odkud to všechno brala. Vždycky jí jen poděkoval.”

„Často jsem se cítil velmi osaměle. Moje matka začala pracovat pro armádu a neustále ji povolávali do služby. Staré vyrachtané autobusy v katastrofálním stavu poháněné sovětskou naftou burácely naší ulicí… Dělalo to nesnesitelně otravný randál. Velmi mě to obtěžovalo. Celý náš dům se otřásal v základech a po každém průjezdu mi ještě dobrých pár minut hučelo v uších. Ten hluk mám spojený se svou matkou a její sestrou. U všech svatých… bydlela tam s námi celá širší rodina. V některých chvílích bylo na tom malém prostoru třeba třináct lidí. A přitom tam byl akorát malinkatý obývací pokoj, kuchyňka, malá koupelna a to samé v patře. Opravdu velmi málo místa. Hádky byly mezi tolika lidmi na tak malém prostoru samozřejmě na denním pořádku. Pamatuji si také, že moji příbuzní byli často přes noc vzhůru. Když jsem se o tom poté jednou bavil s matkou, vysvětlovala mi to a říkala, že opravdu celou noc nespali. Totiž, ona a moje teta obě pracovaly v armádě a strašně si přály dostat náramkové hodinky. Ty chtěla jedna a druhá si zase hrozně přála budík s hodinami. Hodiny jsme ale neměly doma několik let a právě z toho důvodu zůstávaly přes noc vzhůru. Musely totiž čekat na průjezd autobusu, aby podle toho zjistily, kolik je hodin. Věděly, že projíždí vždycky v určité časy. Samozřejmě občas se stalo, že autobus vůbec neprojel. V takových případech musely vyběhnout ven a čekat, až někdo půjde kolem, aby se zeptaly, kolik je hodin. U nás doma nebylo ani rádio, ani televize. Co víc, nebyla tam ani lednička. Náš dům byla zavšivená špeluňka a já si pamatuji, že jsme kolikrát neměli ani na večeři.“