Jiří Olt

„Já jsem tam jezdil dál, a teďka bych lhal, nevím, jestli to bylo za měsíc, nebo za dva měsíce, se stala akce, že oni tam vlastně přijely lidový milice a nahlásily, že musí barák opustit. Oni řekli, že ho neopustěj, a oni si dali záminku, že tam bude konečná autobusu, otočka. Já jsem tam přijel – a najednou už tam byly Lidový milice. Tak my jsme začali nejhorší věci balit, že teda odjedeme, že to teda nějak vyřešíme, do Vernéřovic, tam jim jako nabídli nějakej byt. Když jsme ještě byli, oni tam tenkrát měli toho malýho kluka, tak jsme to tam stěhovali, a oni tam vletěli. A to byla hrozná sranda, oni tam vletěli a měli kladiva a krumpáč. A teď ty nahoře rozbíjeli okna a na ty dole to padalo. My jsme už ty jejich věci stěhovali, měli jsme je na autě a teď jsme na ně koukali a říkali jsme si: ,Podívejte, co je to za magory.‘ A nakonec ten barák doopravdy odstřelili teda.“

„Já už to tak měl vždycky v životě, to tak začalo a pak se to se mnou táhlo celej život, že jsem si to ještě víc polepil. Protože my jsme spolu nevycházeli samozřejmě a on mě jednou, že jsem si musel nandat plynovou masku a poběžíme spolu, takový cvičiště tam bylo. A já jsem doběhl stejně jako on, v podstatě, a on to nemohl překousnout, já jsem běžel v tý masce a on bez masky. On to nemohl překousnout opravdu jako. Já teda tvrdím, že v životě jsem udělal jenom dva nějaký sportovní výkony – a tenhleten byl první. A on to nemohl překousnout a začal mi dělat peklo. Víte, on když člověk tam je a nemáte fakticky žádný vycházky ... se nedávaly, nic. Já ještě s některýma klukama jsme to měli polepený proto, že jsme odmítli jít cvičit na spartakiádu, to znamená trénovat, a ti, co neodmítli jít na spartakiádu, tak je občas někam pustili. Nás vůbec, a každým malérem jsem dostal další, takže já neměl vůbec šanci se někam dostat.“