Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Olt (* 1955)

• narodil se 10. června 1955 v Chomutově

• od roku 1971 se učil soustružníkem v Krušnohorských strojírnách

• v roce 1974 povolán na vojnu, po zážitcích šikany se rozhodl držet hladovku a zajistil si osvobození

• roku 1977 podepsal prohlášení Charty 77

• v létě 1978 byl svědkem vystěhování rodiny Princových z domu v Rychnově a demolování domu lidovými milicemi

• se skupinou kolem Františka Skály navštívil v letech 1982 a 1983 Bulharsko

• od roku 1991 podnikal jako kamenosochař a restaurátor

Jiří Olt o sobě říká, že si rány, které mu život přinesl, dokázal vždy ještě zhoršit svojí rebelskou povahou. Dalo by se ale říct, že díky své rebelské povaze dokázal žít alespoň do jisté míry svobodně v té nejméně svobodné době. Po zkušenosti s vojnou se v jeden moment rozhodl, že už tam nebude, a svou vytrvalostí se jí dokázal vyhnout. Jako chartista z malého města zažil útlak, před kterým se pokusil utéct do Prahy, kde si první roky připadal ztracený. Přestože nesměl dostat žádnou důstojnou práci, podařilo se mu během normalizace najít povolání, které s hrdostí dělá dodnes. 

Bylo to všechno divný tajemství

Narodil se 10. června 1955 v Chomutově. Jeho mamince Anežce Brožové bylo v době jeho narození pouze 17 let a svého biologického otce Jiří nikdy nepoznal. „Maminka měla spoustu sourozenců a výbornou maminku a všichni jí ze začátku s mojí výchovou pomáhali,“ doplňuje. O otci se doma nemluvilo, ale Jiří předpokládá, že maminka omylem otěhotněla a otec neměl o dítě zájem. Jiří se až do 6. třídy jmenoval Jiří Machart, tedy pravděpodobně jako jeho biologický otec. „Tohle bylo všechno nějaký divný tajemství, o kterém se vůbec nemluvilo,“ říká Jiří.

Po pár letech se Jiřího maminka seznámila s Josefem Oltem, kterého si vzala a který jejího šestiletého syna adoptoval, Jiří si změnil příjmení na Olt. S adoptivním otcem měl hezké vztahy a většinu života se o biologického otce nijak nezajímal. Vzpomíná jen, že v pubertě měl krátké období, kdy ho zajímala zatajovaná minulost, jednou i tajně pátral ve skříni, kde rodiče schovávali dokumenty. Tehdy ho tam však zaujala hlavně knížka o T. G. Masarykovi. „To bylo první, co mě zarazilo, že něco není v pořádku. Psalo se tam, že to byl prezident, ale vůbec se o něm nemluvilo,“ vzpomíná Jiří. 

Všude popílek, všude smrad

Jiřího maminka pracovala jako účetní a jeho nový otec pocházel z významné cukrářské rodiny v Lounech. Cukrárnu rodině komunisté zabavili a děda, který cukrárnu vlastnil, musel jít natírat vagóny. „Tatínek se od babičky naučil dorty a pekl je každý rok.“ Otec pak pracoval celý život v energetice. Často měnil práci a rodina se tak stěhovala po všech uhelných městech severních Čech. Z Chomutova se stěhovali do Litvínova, kde Jiří nastoupil do školy, a když měl jít do třetí třídy, tak se stěhovali do Mostu. „Všude popílek, všude smrad… Jako děti jsme si hráli tak, že jeden stál na hromadě uhlí a druhý se tam dobýval, chodili jsme domů úplně černý,“ popisuje tehdejší Most.

V Mostu žila rodina v době, kdy se postupně bourala stará zástavba a stavělo se nové sídliště. Jiří vzpomíná, že ve starém Mostě objevil první antikvariát, kde získal lásku k četbě a literatuře. S kamarády si hráli na partyzány na staveništi nového sídliště, kde si budovali zákopy. V roce 1968 se Jiřímu narodila sestra – v době, kdy se režim začal slibně uvolňovat a kultura rozvíjet. „Z našeho pohledu to bylo úžasný. Ve škole najednou minisukně, všechno se otevřelo a bylo to spontánní,“ dodává. V roce 1968 vstoupil i do skautského oddílu, ale příliš ho to nenadchlo. „Já nemám rád uniformovanost, takže ani Junák nebyl pro mě,“ vysvětluje.

 Bál jsem se, co bude se sestrou

V srpnu 1968 odjel Jiří na tábor v Plasech a v tu dobu proběhla invaze do Československa. „Moje první obava byla, co bude se sestrou, že to je ještě mimino,“ vzpomíná. Rodiče pro něj přijeli na tábor a vezli ho z Plas domů. „U silnice stály tanky a jak jsme jeli autem, tak ty tanky na nás mířily a kopírovaly nás, jak jsme jeli,“ dodává. Jiřímu to tehdy ještě tolik nedocházelo, ale jeho rodiče byli šíleně vyděšení, protože chápali, že tank klidně rozstřílí i auto se dvěma dětmi. 

Postupně začala nastupovat takzvaná normalizace a Jiří cítil naprosto jasně, že se něco změnilo. „To byl najednou takovej sešup, lidi se sebe začali bát. Najednou byl úplně jinej život,“ popisuje. Díky tomu, že měl kamarády, kteří měli příbuzné v emigraci, měl Jiří přístup k západní hudbě. Začátkem normalizace tak začal před režimem utíkat právě k hudbě a především k přírodě. Jezdil s kamarády na čundry do Krušných hor. 

Po narození Jiřího sestry vstoupil jejich otec do komunistické strany. Nebyl nijak nadšený komunista, Jiří vzpomíná, že v mládí byl otec tramp a hrál jazzovou muziku. Do strany vstoupil hlavně proto, že chtěl chránit rodinu. „Já si pamatuju, že odebíral časopis Nová mysl. Tam bylo třeba souvětí přes půl stránky, tomu vůbec nebylo rozumět, slova na sebe navázaný,“ směje se pamětník. I díky členství ve straně se otec postupně vypracoval na ředitele energetického závodu. 

Byla to ochutnávka socialistické debiloviny

V Mostě dochodil Jiří základku a rozhodovalo se, kam by měl jít dál. „Otec chtěl, abych šel v jeho šlépějích. Nastoupil jsem na průmyslovku v Chomutově, ale vzdal jsem to… Kluci v ročníku si doma stavěli krystalky a já ani nechápal, jak chodí ten proud,“ vzpomíná pamětník.

Průmyslovku Jiří nedostudoval a doma se řešilo, jestli má jít do učení na zedníka, nebo soustružníka. „Já jsem chtěl na zedníka, ale maminka řekla, že ne, že musím na soustružníka,“ doplňuje.

V roce 1971 nastoupil do učňovské fabriky v Krušnohorských strojírnách. „To byla taková ochutnávka socialistické debiloviny. Dělaly se tam třeba ranní politické čtvrthodiny,“ vzpomíná. Na práci ve strojírnách nevzpomíná Jiří rád, ale přetrpěl tam tři roky. To netušil, že ho pak čeká ještě drsnější zkušenost. 

Já jsem se rozhodl, že na vojně už nebudu

V roce 1974 povolali Jiřího na vojnu – narukoval nejprve do Brna a poté do Horažďovic, kde působil jako laborant pohonných hmot. Nakonec byl převelen do Líně u Plzně. „Mazáci byli Slováci východňári, ani jsme jim nerozuměli, jak mluvili. Tam byla šikana strašná,“ vzpomíná. Jiří na vojně zažíval šikanu jak ze strany mazáků, tak i lampasáků. „Měli jsme tam kluka, který měl jen půlku žaludku. To byl chudák a já jsem se ho zastal, takže si na mě zasedli všichni,“ doplňuje. Vzpomíná, že musel kartáčkem na zuby drhnout spáry, pořád mu někdo rozhazoval věci a nutil ho ke zbytečným nástupům. „Když nemáte ani minutu pro sebe, nevíte, kdy po vás budou něco chtít, to je pro psychiku opravdu hodně náročný,“ popisuje pamětník.

Jiří začal vždy na pár hodin utíkat z vojny pryč. Prošel se do sousední vsi, dal si pivo a zase se vrátil. Poté, co odmítl cvičit na spartakiádě, mu zakázali všechny vycházky. Při jednom z útěků ho chytili a chtěli ho zavřít – tehdy ho zachránil lékař, který prohlásil, že má psychické problémy. V tom spatřil naději na to, jak vojnu přežít. „Já jsem se rozhodl, že na vojně už teda nebudu… Přestal jsem jíst, až mi začali dávat kapačky. Pak jsem přestal i pít, takže jsem zkolaboval.“

Z člověka se blázen trochu stal

Jiří se definitivně rozhodl, že na vojně za žádných okolností nebude. Zkoušeli ho přesvědčit nabídkou lehčích prací, ale odmítal. Nakonec dostal na rok odklad a veškerou energii pak směřoval k tomu, aby na vojnu nešel ani po tom roce. „Na tý vojně jsem viděl, že ten, kdo v sobě nemá žádný lidství a má najednou moc, vám fakt může zničit život,“ vysvětluje. 

Jiří se rozhodl vojně vyhnout tak, že vystupoval jako psychicky nemocný člověk. „Hrát blázna není snadný, člověk se dostal na nějakou takovou hranici, kdy se vlastně bláznem trochu stal a nebylo jednoduchý se z toho pak dostat,“ vysvětluje. Půl roku strávil i v léčebně v Bohnicích, kde narazil na lékaře, kteří mladé kluky se stejným cílem chránili před policisty. Po třech odkladech vojenské služby se nakonec Jiřímu podařilo, že byl definitivně vyřazen z evidence. 

Byl ze mě rebel a v rodině začal být problém

Jiřího návrat do civilu nebyl snadný, protože jeho rodiče se ho zřekli kvůli tomu, že je blázen. „Najednou ze mě začal být rebel a v rodině začal být problém,“ doplňuje. Už v psychiatrické léčebně začal hodně číst a žil literaturou a výtvarným uměním. „Teď jsem přišel domů a ti skoro vůbec nečetli, tak tam to naráželo,“ popisuje. Během Jiřího vojny se rodiče přestěhovali do Teplic, Jiří se tak vrátil do města, kde neměl žádné kamarády a zázemí. 

Začal hodně jezdit do Rychnova u Děčína, kde stála legendární chalupa rodiny Princových, ve které fungovala jakási disidentská komunita. „Oni fungovali po svým, chtěli si žít svůj život. Soudruzi je začali hodně obtěžovat,“ doplňuje pamětník. U Princových strávil i silvestr na přelomu roku 1976 a 1977, kterého se tehdy zúčastnili také členové skupiny Plastic People of the Universe nebo Václav Havel a manželé Němcovi. „Tam už se probírala Charta, přečetl jsem si to tam a říkal jsem si: ,Safraporte, to je přesně to, co já si myslím, ale neumím to takhle říct,‘“ vzpomíná. 

Horníci začali říkat, že si pro nás přijdou 

Charta 77 vyšla pak v lednu roku 1977 a StB rozpoutala hon na všechny signatáře. Začátkem roku 1977 proběhla razie v domě Princových. „Tam přijeli policajti a začali dělat prohlídku a zapisovat, kdo tam byl,“ popisuje. Jiří se rozhodl proti raziím postavit a spolu s kamarádem napsali článek do místního politického časopisu Průboj o tom, že byla razie neoprávněná, a zastal se Princových. V Průboji místo jeho článku vyšel článek ve smyslu, že se zastávají hašišáků z baráku Princových, a v článku otiskli celé jméno a adresu Jiřího a jeho kamaráda. „Najednou horníci z Teplic začali, že si pro nás teda přijdou, když tam je ta adresa,“ vzpomíná. 

Jiřího okamžitě vyhodili z práce a nikde ho nechtěli přijmout. Od 70. let byl také vedený u StB jako prověřovaná osoba pod krycím jménem Slimák, později jako nepřátelská osoba pod krycím jménem Olda a Olt. V tu dobu také podepsal Chartu 77, už si nevzpomíná, jestli u Princových, nebo u Dany Němcové. Kvůli jeho podpisu vyhodili otce z ředitelského místa. Jiří se doma pohádal s otcem, vzpomíná, že se hádali o Václavu Havlovi a otec ho vyhodil z domu. „Ségra tehdy studovala a on byl ředitelem energetických závodů v Teplicích a kvůli mně ho sesadili,“ dodává pamětník. V roce 1977 se přestěhoval do Prahy. V Teplicích žili signatáři Charty 77 jen dva, byli tedy pod neustálým tlakem – doufal, že v Praze se víc ztratí. 

Pak si navlíkli maskáče a byla z nich zvěř

V létě 1978 musela rodina Princova opustit svůj dům v Rychnově. StB našla způsob, jak jejich dům zbourat. „Dali si záminku, že tam bude konečná autobusu,“ vysvětluje Jiří. Přijel jim pomoct se stěhováním. V ten den tam dorazily lidové milice, které měly za úkol dům, který měl být později odstřelen, zdemolovat. „Byla to vlastně trochu sranda, oni měli krumpáče a rozbíjeli to patro a padalo to na ty milicionáře dole,“ směje se pamětník. 

Na chování lidových milicí vzpomíná Jiří s odporem. „Mně na tom přišlo děsivý, že v těch milicích často byli tátové nebo dědové lidí, co jsem znal. Když jste s nimi mluvili doma, tak to byli celkem normální lidi – pak si navlíkli ty maskáče a byla z nich taková zvěř.“

V Praze jsem začal být naprosto ztracený

V roce 1977 dorazil Jiří do Prahy a skoro nikoho tam neznal. Nějakou dobu tedy bydlel u Němcových, které znal přes Princovy. „Dana Němcová pro mě byla vždycky undergroundská máma. To byl člověk s velkým srdcem, který každého vyslechl. Nikdy vám neřekla něco, že by vás usměrňovala, ale vy sám z tý osobnosti jste vycítil, že na tom začnete pracovat,“ vzpomíná. 

Začátky života v Praze nebyly pro Jiřího snadné, neměl tam vybudovaná přátelství a nemohl najít práci. „Najednou jsem v tý Praze začal být naprosto ztracený,“ vzpomíná. U Němcových probíhaly pravidelné prohlídky StB, kterým se nevyhnul ani Jiří. Dana Němcová mu po několika měsících zařídila, že může přespávat v takzvané Hrobce. Hrobka byla v domě v Melantrichově ulici, kde bydlel Nikolaj Stankovič s rodinou. „Hrobka byla místnost v přízemí, plná odloženého nábytku a knihovny. Byla tam věčná tma, nebyla tam elektrika, voda, bylo to jen na to tam přespat,“ popisuje. 

Kdybych zmizel, nikdo by si toho nevšimnul

Jiří si časem našel práci jako závozník pro Lidové nakladatelství a přespával pak v šatně nakladatelství. Nějakou dobu spal v ateliéru Jana Prince a takto pořád střídal bydliště. Jako signatáře Charty ho však neustále sledovala StB a poměrně často ho zadrželi a odvezli na výslechy. „Oni vás zadrželi a vy jste nepřišli do práce, ale omluvenku vám nedali. V tom Lidovým nakladatelství mě podrželi, toho jsem si vážil,“ doplňuje Jiří. 

Výslechy byly samozřejmě velice stresující, ale Jiří vzpomíná, že se skoro nejvíc bál toho, že kdyby zmizel, tak by to možná nikdo nezjistil. „Já jsem to měl těžší možná v tom, že mě když sbalili na ulici a zavřeli, tak o tom nikdo nevěděl. Když sbalili Uhla nebo tak, tak okamžitě všichni věděli… Člověk měl takovej blbej pocit, že kdyby zmizel, tak si nikdo nevšimne, s rodinou jsem taky nebyl v kontaktu,“ popisuje.

Mám ztrátu paměti, mám na to papíry

Naopak jeho výhodou u výslechů se ukázalo to, že o něm estébáci věděli, že se léčil na psychiatrii, takže často mohl výslech uhrát na to, že je blázen. „Chtěli po mně, abych veřejně řekl, že v Rychnově žila sekta… Já jsem jim furt říkal, že mám ztrátu paměti, že na to mám papíry,“ doplňuje Jiří. Často se stávalo, že ho zavřeli na 48 hodin, pak ho propustili a za pár hodin ho zatkli znovu. „Oni mi kladli otázky, ale já jsem reálně Prahu moc neznal, takže jsem si stejně pletl Spálenou s Jungmannkou,“ směje se pamětník. 

Násilí bylo na výsleších poměrně časté. „Dostal jsem párkrát facku, že se mi hlava otočila, a nejhorší bylo, když mě nutili stát na jedný noze. Pak jsem už nemohl a složil jsem se tam… Občas se stalo, že bylo z těch estébáků cítit alkohol, a to se člověk dost bál. Ten, co mě nutil stát na jedný noze, tak chodil okolo, smrděl alkoholem a opakoval mi, že když zmizím, tak se vůbec nic nestane,“ vypráví Jiří.

Proč jí neposílám ponožky na zalátání

Jiří rád chodil na bytové přednášky k panu profesorovi Machovcovi a k Zbyňku Fišerovi, známému pod jménem Egon Bondy. Vzpomíná také, že za ním jednou do Prahy přijela maminka, která těžce nesla, že není v kontaktu s rodinou. „Pamatuju si, že byla rozčílená, proč jí neposílám domů ponožky na zalátání,“ popisuje.

V Praze se Jiří oženil, ale jeho manželka odešla do emigrace a paradoxně jí v tom pomohlo, že byla manželkou chartisty. „Moje žena tehdy využila nabídky pana Husáka. Přistavil na nádraží Praha-střed vlaky, a komu z chartistů se tu nelíbilo, tak měl vypadnout,“ doplňuje. On chtěl původně odjet taky, ale nakonec se rozhodl zůstat. Seznámil se s jinou slečnou, která otěhotněla. Jiří si ji vzal za manželku a v roce 1981 se jim narodila dcera Nikola.

Abyste si nemyslel, že to dítě je vaše dítě

Krátce po narození dcery Jiřího opět navštívila StB. „Najednou někdo zazvonil a tam byli dva estébáci, už měli zutý boty a říkali, že si jdou se mnou popovídat… Ten jeden říkal: ,My jsme vám jenom přišli říct to, abyste si nemyslel, že to dítě je vaše dítě,‘“ vypráví. Tím se mu estébáci snažili říct, že mu mohou dceru kdykoliv odebrat. 

Jiří na ně začal ječet vyděšený představou, že by se mu mohli mstít na jeho dítěti. Kvůli tomuto strachu utlumil svou aktivitu v disentu. Předtím často fungoval jako posel mezi chartisty, to už si teď nedovolil. Svůj podpis pod Chartou 77 však neodvolal. „Vím, že někteří to odvolali, a vůbec jim to nevyčítám. Od začátku se i říkalo, že když už to někdo nemůže unést, ať to radši odvolá, než aby někde pak něco vykecal,“ doplňuje.  

Provokace jiného druhu 

V tu dobu pracoval Jiří v podniku Úklid. Z Lidového nakladatelství odešel, aby neohrožoval kolegy svými neustálými výslechy na StB. V nové práci měl velkou svobodu a hodně jeho kolegů bylo podobného ražení. Chodil uklízet a měl poměrně dost volného času, který začal trávit s umělci navázanými na výtvarníka Františka Skálu. S těmi se začal stýkat kolem roku 1980. Pořádali společně různé happeningy, měli třeba skupinu BKS – zkratka pro „bude konec světa“. 

Jiří se tak stal součástí ryze apolitické skupiny, jejíž členové proti režimu nijak neprotestovali, jen se snažili dělat své umění nezávisle na něm. „Oni byli provokativní, ale do politiky se vůbec nemíchali. Chtěli si udělat školy,“ vysvětluje. Skupina vydávala časopis Praskající červánky. „Hrál jsem si spíš na provokaci jinýho druhu.“ S těmito kamarády se Jiřímu povedlo i v roce 1982 a 1983 vyjet do Bulharska a následně do Rumunska, kde žili přírodním životem, přespávali venku, lovili si jídlo a chovali se svobodně.

Přišli na to, že se mnou nebude řeč

S manželkou Jiřímu vztah nefungoval a rozvedli se. Narození dcery však zlepšilo jeho vztahy s rodiči, kteří měli zájem vídat svou vnučku. „Já jsem si nikdy na moje rodiče stěžovat nemohl, dětství jsem měl hezký, jen ta doba to takhle zamotala,“ dodává. V roce 1985 se Jiří přihlásil jako údržbář Labské boudy a dvě sezóny pracoval tam. 

Po návratu si našel práci jako kameník, to ho úplně nadchlo. Dodělal si zkoušky a postupně se vypracoval na kamenosochaře. Seznámil se se svou třetí ženou Jindrou, s níž má dva syny. StB ho trochu ztratila ze zřetele a mohl žít celkem spokojený život. „Podle mě přišli na to, že se mnou moc řeč nebude, a taky už mě tak často neviděli s těma známýma jménama,“ doplňuje. 

Až po revoluci zjistil Jiří s manželkou, že na něj v 80. letech donášel manželčin strýc. „Bylo nám trochu divný, že mohl za režimu jezdit ven. Mojí ženě to nedalo, tak si to zjistila, že je agent a donášel na mě… Zpětně to bylo jasný, ze začátku se úplně vtíral do naší rodiny,“ vzpomíná. Jiří s manželkou prožívali toto zjištění těžce, protože strýc byl i svědkem na jejich svatbě.  

Nechápal jsem, co blbnou

V roce 1989 se Jiří ještě před listopadem zúčastnil několika demonstrací. „Pak jsem popravdě přestal chodit, protože jsme běželi po Národní a mysleli jsme, že proběhneme pasáží, jak je Laterna magika. Tam si na nás vyčíhali a tam začali. Já jsem tehdy vyvázl jenom s pohlazením obuškem přes ruku, ale to je všechno tak rychlý a takovej chaos,“ popisuje. Násilí na demonstracích se zdálo Jiřímu až neuvěřitelné. „Bylo to nepochopitelný, protože ty v tý VB byli mladý kluci, starý jako my. Nechápal jsem, co blbnou,“ vysvětluje.

Ke konci roku 1989 pracoval na stavbě kostela Na Slupi, který je kousek od Albertova. Během 17. listopadu se pohyboval v naprosté blízkosti začátku demonstrace, ale nezúčastnil se jí. „Slyšeli jsme tam ty projevy, že tam jsou, ale my jsme dělali na kostele a pak jsme šli domů,“ doplňuje. V tu dobu se mu narodil nejmladší syn Jan a jeho žena ležela ještě v porodnici, takže měl jiné myšlenky.

Konec režimu vítal, ale nelíbilo se mu, jak se najednou lidé tvářili, že byli vždy strašně protikomunističtí. „Když jsem pak viděl, kolik lidí křičí a troubí, tak jsem si říkal, že je tu něco zkaženýho. Lidi, kteří předtím byli s nimi… Já jsem zas tak nadšenej nebyl, byl jsem překvapenej,“ dodává.

Dodnes nevěřím úřadům

V roce 1991 začal Jiří podnikat jako kamenosochař a restaurátor. „Když jsem slyšel Klause, jak říká, že jsme přece všichni začali na stejný startovní čáře, tak jsem myslel, že ho snad zabiju,“ popisuje Jiří. Viděl, jak jiní podnikatelé si rozebrali komunistické závody a měli všechno vybavení, které si on musel pořizovat. Jiří působí jako kameník dodnes. Je zaměstnancem Pražských hřbitovů a dohlíží na restaurování památek na 33 hřbitovech po Praze. 

Před pár lety se Jiřímu ozvala žena, která tvrdila, že je jeho dcera. Ukázalo se, že Jiřího přítelkyně z mládí otěhotněla a zjistila to v době, až když už spolu nechodili. Dcera Veronika se k němu po mnoha letech přihlásila a mají dnes krásný vztah. 

Jiří není moc spokojený s tím, jak se společnost a stát vypořádali s komunistickou minulostí, a cítí, že on je stále poznamenaný životem v režimu. „Já dodnes třeba úřadům vůbec nevěřím, ten komunismus mě poznamenal. Nikdy jsem si ani nešel stoupnout do fronty na třetí odboj, abych tam stál za člověkem, co byl osm let na uranu, to by mi bylo trapný,“ popisuje.