"To jsem probrečela, protože já bych tam [v Anglii] bývala zůstala. Dokonce jsem jako Slovanka – ne Slovenka, ale jako české holky jsou hezké, že jo. Jsou, takové... mají zaoblené věci, takový kulatý obličej, nejsou drsné. Tedy alespoň nebyly, teď co tedy vidím a slyším, tak jsem nešťastná. Ale byly takové líbivé, zpívaly, já jsem taky všude hrála na klavír a tohle, bez problémů. Já bych tam bývala měla nastartováno nádherně. Ale moje máti se mi vůbec neozvala, já jsem neměla jediné spojení na moji matku. A faktem je, ať byla moje máti jakákoliv, dnes to přehodnocuji jako sobectví. No sobecké, protože jsem byla jediné dítě, které mohlo mít lepší život než ona. A já jsem byla vystudovaná, já jsem dělala Univerzitu Karlovu, to byla nějaká práce!"
"Můj otec byl strašně přísný. Ta přísnost se projevovala v tom, že jsem zásadně nikdy nelhala. Kdybych chtěla něco říct, co nebyla pravda, dostala bych za to výprask. Tato přísnost pak znamenala to, že budu odvádět své písemné práce napsané velmi hezky. Můj otec znal několik druhů ozdobných písem, i kaligrafické písmo, byl hodně nadaný, co se týká malování obrazů, ale spíše práce s tuší. A moje paní učitelka, jmenovala se Věra Liehmannová, ve třetí třídě mi vždycky poté, co jsme se potkaly, když já už jsem také byla učitelka a byly jsme spolu ve sboru, vždycky mi říkala: 'Alenko, tvoje sešity mám ještě schované jako ukázku, jak hezky dokáže dítě ve třetí třídě psát.'"
"No a najednou se otevřely ráno dveře, 21. srpna, Ota, který byl 27 let mimo republiku otevřel a řekl: 'Aleno, u nás jsou Rusové!' A já jsem se ho ptala, jak to myslí, jak u nás? 'No v republice, v Česku!' 'Jak – Rusové?' 'No ráno tam nalétla letadla a obsadili, budeme okupováni Rusy!' A to jsem v té době nebyla doma, to jsem byla v té Anglii. A teď se to všechno zkomplikovalo. Já jsem mohla odletět, myslím, že letenka asi platila 14 dní. A já jsem měla 14 dní na to, abych tedy každý večer trávila v slzách."
"Ta normalizace, to nastoupil Husák. On byl celkem asi chytrý, ale jinak nesnesitelný. Nejstrašnější bylo koukat vždycky na Ježíška, jak za těmi tlustými skly, která vypadala jako dno lahve od piva, kroutí těma očima zleva doprava. A želá nám slovenštinou, kterou jsem jinak měla strašně ráda a četla jsem i slovensky, tak od něj to bylo něco příšerného. A želá nám úspěšný nový rok. To jsme tedy byli všichni – ať jsme se znali, nebo neznali – na mrtvici."
Alena Olšanská se narodila 23. února 1943 v Praze. Její rodiče se rozvedli, když byla malá. Žila pak nějaký čas s matkou po příbuzných. Když bylo Aleně šest let, přestěhovala se s ní maminka do severočeského Děčína, kde se provdala za manžela své předčasně zemřelé sestry. A tak se stalo, že se Alenin strýc stal jejím nevlastním otcem. Pamětnice byla velice chytrá, dobře se učila a živě se zajímala o svět kolem. Rodiče ji podporovali ve vzdělání, hudbě a nakonec také v jejím rozhodnutí stát se učitelkou. Alena Olšanská vystudovala pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem s aprobací ruština a hudební výchova. V roce 1968 odjela navštívit svého nevlastního bratra do Anglie, trávila tam pro Československo osudové dny kolem 21. srpna. Mohla v Anglii zůstat, nedařilo se jí ale spojit s matkou, a tak se nakonec do vlasti okupované vojsky Varšavské smlouvy vrátila. Nastoupila do školství a věnovala se mládeži. V roce 1995 vážně onemocněla a musela přestat pracovat. V důchodu si ještě přivydělávala jako průvodkyně v cestovní kanceláři. V roce 2022 žila v Děčíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
