Milan Ohnisko

* 1965

  • „Určitě jsem se bál, že mě zmlátí, protože to se tu a tam stalo, že někoho zmlátili. Kupříkladu mého tehdejšího dobrého kamaráda, velmi blízkého přítele, disidenta a básníka Jana Pukalíka, který bohužel v roce 1988 spáchal sebevraždu, v Brně u jednoho výslechu v tehdejší Leninově ulici v krajském sídle StB estébák jménem Bata zbil dosti surovým způsobem, tahal ho za vlasy na výslechu po zemi, až mu část vlasů vyrval. Bylo to poměrně brutální. Takové věci se tu a tam děly a já jsem z toho měl opravdu primitivní, takřka živočišný strach, že mě taky zmlátí. Toho jsem se bál. To byla věc, které jsem se bál. Psychického nátlaku jsem se nebál, protože neměli moc na co tlačit, já jsem byl v pomocném zaměstnání, ve zcela podřadných pomocných profesích, děti jsem neměl, rodinu jsem neměl, čili moc nebylo, na co tlačit. Ale druhá věc, které jsem se také bál, a opravdu jsem se jí bál pokaždé, když jsem byl na výslechu, že to skončí tím, že rovnou z toho výslechu budu putovat do vazby, z vazby k soudu a od soudu do vězení. To byly dvě věci, kterých jsem se bál při každém výslechu – že mě zmlátí a že mě zavřou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se nebál – bál jsem se.“

  • „Oni jenom na začátku, na jednom z těch prvních výslechů, což už jsem zmiňoval, mi říkal kapitán František Veselý, což byl ‚můj‘ hlavní estébák, který kombinoval takový určitý typ familiárního otcovského chování ke mně a určité estébácké přísnosti a nevraživosti, tak na jednom z prvních výslechů na Lenince mi říkal, že jsem na začátku šikmé plochy a že záleží teď opravdu pouze na mně, že svůj život mám ve svých rukou, že buď budu pokračovat a špatně to se mnou dopadne, nebo ke všem těm svým, už nevím, jak to nazval, možná kamarádíčkům nebo podobně nějak to vyznělo, se otočím na podpatku a ukážu jim záda a všechno bude v pořádku. To bylo jediné a jinak si nevzpomínám, ani že by mně někdy nabízeli spolupráci. Pokud ano, tak už jsem to zapomněl a nebylo to nijak významné nebo výrazné. Naopak si vzpomínám, že jsem po revoluci postupně zjistil, že asi dva nebo tři lidé na mě donášeli, že je zlomili ke spolupráci a že byli konfidenty. V tomto smyslu jsem to měl poměrně jednoduché, protože mě nikdy k ničemu netlačili.“

  • „Obávám se, že moje odpověď bude velmi stručná. Moje očekávání... nevím, jestli a jaká přesně jsem měl očekávání. Takže bych spíš odpověděl na druhou část otázky: ničeho jsem nikdy ani na vteřinu nezalitoval. Ani tehdy, ani později, a mám pocit, že kdybychom fabulovali s určitou literární nadsázkou, kdybych teď byl v tom rozhodujícím věku, kdyby mi bylo řekněme znovu šestnáct let, znovu nastala ta situace, tak si těžko umím představit, že by se můj životní příběh mohl odvíjet nějak zásadně jiným způsobem, než se odvíjel. Nelitoval jsem ničeho.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 05.11.2015

    (audio)
    délka: 03:19:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vrátka mi otevřeli Kryl a Hutka

Milan Ohnisko cca 1982
Milan Ohnisko cca 1982
zdroj: archiv pamětníka

Milan Ohnisko se narodil 16. července 1965 v Brně v rodině inženýra a úřednice jako starší ze dvou bratrů. Rodiče se vůči režimu nijak nevymezovali a k témuž přijetí situace vedli i své děti. Pamětník začal studovat na gymnáziu v Brně, ale po krátké době odešel, stejně tak brzy opustil i střední knihovnickou školu. Až do listopadu 1989 pak pracoval v pomocných dělnických profesích. Na přelomu 70. a 80. let se díky starším přátelům seznámil s neoficiálními nahrávkami Karla Kryla a Jaroslava Hutky a se samizdatovou literaturou. Usiloval o seznámení s brněnským disentem a díky Petru Pospíchalovi se od začátku 80. let zapojil do protirežimních aktivit - fungoval jako spojka mezi brněnským a pražským disentem, přepisoval a šířil neoficiální tiskoviny a samizdat, sháněl signatáře petic atd. Kvůli tomu byl několikrát zadržen, vyšetřován a sledován Státní bezpečností. Předposlední zadržení proběhlo 21. srpna 1989, poslední po 17. listopadu 1989. Po revoluci se zapojil do aktivit brněnského Občanského fóra, kde pracoval jako korespondent brněnské pobočky Východoevropské informační agentury. Později vedl nakladatelství, provozoval knihkupectví a živil se jako nakladatelský redaktor. Před čtyřmi lety přesídlil z Brna do Prahy a pracuje jako redaktor literárního časopisu Tvar. Za dlouhodobou činnost v disentu získal v září 2014 osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu.