Václav Obadálek

„Pamatuju si, že když jsem na vysoké škole jednou šel z týnského kostela, začali mě fotit nějací chlapi ve středních letech. Šel jsem pryč Kozí ulicí a oni za mnou, tak jsem začal kličkovat Bílkovou, ale pořád byli za mnou. Nevím, jestli šli cíleně za mnou, nebo číhali na mladé lidi před kostelem poté, co skončila mše.“

„Po celou dobu věznění maminka otce podporovala a chodila za ním. Všude se představovala jako jeho snoubenka, v Horní Moštěnici o ní rodina mluvila dokonce jako o Václavově manželce. V té době jí asi začínalo být jasné, že nemůže Vaškovi říct: ,Mě to už nebaví, jsi v kriminále osm let, já chci taky žít.‘ V roce 1948, kdy se s tatínkem poznali, měla nápadníka z Domažlic, který tento stav několik let vydržel, ale pak za ní přijel, setkal se s ní před obchodem jejích rodičů a řekl jí: ,Jano, já bych si tě chtěl vzít, půjdeme za tvými rodiči a já je požádám o tvou ruku.‘ Ale ona mu řekla, že to nejde, a rozešla se s ním.“

„Poslanci, kteří vyšetřovali zločiny na německém obyvatelstvu, v té době už věděli, že budou nepohodlní, že podobné věci se zametou pod koberec. Tak přemýšleli, jak ochránit svůj život a rodiny. I pan doktor Bunža byl několikrát vyzván, aby emigroval. Řešil to tak, že se nevracel domů, přespával na různých místech a do parlamentu chodil po různých trasách. Tatínek dělal spojku mezi ním a jeho rodinou: když zavolal on nebo jeho manželka, vyřídil, co bylo třeba.“