Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Janáček (* 1954)

• narozen 3. března 1954 v Praze

• v roce 1973 zahájil studium na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, které dokončil v roce 1978

• povinnou vojenskou službu absolvoval v Terezíně v letech 1978 až 1979

• v roce 1983 na dovolené v Jugoslávii emigroval do Rakouska

• v Československu byl odsouzen pro opuštění republiky bez povolení

• v roce 2025 žil střídavě v Rakousku a v Česku

Toto je příběh Miloše Janáčka, který se coby mladý lékař po zkušenostech z vojenské služby v době totalitního režimu rozhodl, že v normalizačním Československu žít nechce. Na dovolené v Jugoslávii několikrát zkoušel přejít ilegálně hranice, a to i pěšky přes hory. Podařilo se mu to díky pomoci jugoslávského dělníka, a tak od roku 1983 žije v Rakousku. V roce 1989 si tam pořídil soukromou zubní ordinaci, do důchodu odešel v roce 2020. Po sametové revoluci žije střídavě i v Česku.

Přišel úplně o všechno

Miloš Janáček se narodil 3. března roku 1954 v Praze. Jeho tatínek Miloš Janáček st. byl inženýr ekonomie, maminka Marta Janáčková, rozená Blažková, vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a pracovala v nakladatelství jako redaktorka map – vedla tým, který pro školy vytvářel zeměpisný atlas světa. Rodiče se vzali ještě předtím, než šel otec Miloše Janáčka na vojnu – pamětník se narodil v posledním ročníku matčina vysokoškolského studia, tatínek už tehdy pracoval v Praze. Po škole – vystudoval ČVUT – však tatínek dostal nejprve umístěnku do Šluknova na severu Čech.

Miloš Janáček pochází celkem ze tří dětí, má ještě dvě mladší sestry Martu a Ivu, on sám je otcem dvou synů. Je vystudovaný lékař stomatolog, specializuje se na ušní a čelistní chirurgii a protetiku. Rané dětství prožil převážně v Libiši, kde vyrůstal u prarodičů.

Prarodiče zprovoznili za druhé světové války hostinec s tanečním sálem a později se rozhodli, že si založí také kino. V roce 1941 tak začali shánět potřebná povolení a vybavení a zadařilo se – ačkoli to v době válečné nebylo jednoduché, rodina povolení nakonec získala. V sále, který čítal 200 míst k sezení, se začalo promítat o rok později, tedy v roce 1942. Ačkoli tehdy společnost sužovala válka, ukázalo se to jako úspěšný projekt a o promítání filmů byl velký zájem. Zvrat však přišel po únoru roku 1948, kdy komunisté dědovi kino sebrali. “Tenkrát byl založený Československý státní film a provoz kina byl zestátněn. V sále se promítalo dál, ovšem nedělal to [děda] na svoji režii a finance, ale vyřizoval to ten Československý státní film. Platili mu pouze minimální nájem, smlouva byla na 500 korun ročně, což bylo úplně směšné,“ vypráví Miloš Janáček.

Stejně tak komunistický režim dědovi vyvlastnil také provoz vedlejšího hostince, který přešel do národního podniku Restaurace a jídelny. O něco později přišla rodina o veškeré své podnikání úplně a nezůstalo jí vůbec nic. “Do konce pracovní doby, tedy do důchodu, pracoval děda v různých dělnických profesích,“ vypráví pamětník.

Zhroucení veškeré naděje

Miloš Janáček nejprve vychodil devítiletou základní školu v Praze a poté úspěšně absolvoval gymnázium na Praze 2 ve Štěpánské ulici. To se psal rok 1969, který byl silně poznamenaný invazí vojsk Varšavské smlouvy z 21. srpna předchozího roku. “Ten den si přesně pamatuju, většina lidí si ten den přesně pamatuje. Byl jsem u babičky a dědy na prázdninách, v Libiši jsem byl daleko raději než v pražském bytě. Přesně si pamatuju, kde jsem spal, na které posteli v ložnici,” vzpomíná Miloš Janáček.

“Ráno, asi tak v sedm hodin, zvonil zvonek. Babička už byla vzhůru, říkala si, kdo to je, kdo zvoní? Šla otevřít a tam byla naše sousedka, paní Sadílková, a říkala: ‚Zapněte si rádio, přepadli nás Rusáci,‘” vypráví dnes stále se silnými emocemi v hlase. Zlom, jaký pro společnost srpnová invaze znamenala, se podle Miloše Janáčka dá popsat jen těžko. “To se zhroutí veškerá naděje, vše, v co člověk doufal a co si myslel, že by eventuálně mohlo nastat.”

Na vojně nám vnucovali ideologii

Po maturitě v roce 1973 se, jak říká, zázrakem dostal na pražskou Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Právě na vysoké škole se opakovaně setkal s tím, že se ho spolužáci či kolegové snažili nalákat do komunistické strany – avšak opakovaně se mu z toho podařilo vykroutit.

A jelikož i studenti vysokých škol měli povinnou vojenskou přípravu, kam museli docházet a učit se věci, které by měli umět coby lékaři v armádě, nastoupil také Miloš Janáček nejprve na vojenskou katedru. V srpnu, dva týdny před začátkem září, nastoupil do Okresního ústavu národního zdraví v Praze-východ, konkrétně v Brandýse nad Labem. A od dalšího měsíce pak nastoupil přímo na vojnu, kterou absolvoval v Terezíně. A právě tady v něm uzrál postoj, že v systému totalitního komunistického Československa žít nechce. “Armáda a policie byly součást moci vládnoucí garnitury, komunistické strany – a politická ideologie tam byla do lidí enormně vnucovaná. Dostali jste se do prostředí, které bylo součástí mocenského aparátu tehdejší vládnoucí moci, která byla víceméně loutková moc Sovětského svazu. Bylo to utrpení,” popisuje Miloš Janáček.

A ačkoli do té doby o emigraci vůbec neuvažoval, tady se rozhodl, že za hranice uteče. “V prostředí vojny, když si to zpětně promítám, ve mně víceméně uzrál názor nebo postoj, že v tomto systému žít nechci,” vysvětluje pamětník. Konkrétní impuls Miloš Janáček neměl, vadil mu systém jako takový. “Obracel se mi z toho žaludek. Byl jsem v tom systému nešťastný, cítil jsem se, jako kdyby mě někdo pořád dusil. Sice mezi příbuznými a známými, o kterých jste věděli, co si můžete dovolit, jste mohli mluvit svobodně, vyjadřovat svoje názory. Ovšem oficiálně musel člověk hrát, jak je nadšený, že je tady socialismus a komunismus, a jak podporuje systém. A kdyby se proti tomu postavil a řekl něco jiného, měl by okamžitě problémy,” vysvětluje. Po návratu z povinné vojenské služby pracoval až do osudného roku 1983 v Okresním ústavu národního zdraví, později krátce také v Čelákovicích a v podniku Aero Vodochody.

Trnitá cesta za hranice

Rozhodnutý, že emigruje do zahraničí, se začal učit cizí jazyky a dvakrát týdně docházel na angličtinu a němčinu. Snažil se také vymyslet, jakým způsobem se mu podaří opustit republiku, například kde jsou méně hlídané hraniční přechody. Možnost československé hranice podle něj nepřicházela v úvahu a dospěl k názoru, že zkusí utéct přes Jugoslávii. “Hranice tam – to jsem také nevěděl, ale zjistil až potom – nebyla nijak zvlášť moc hlídaná. Ovšem tam se také nemohlo normálně vycestovat bez povolení. To už bylo mimo východní blok a muselo se zrovna tak žádat o spoustu různých povolení. Ale už bylo jaksi snazší dostat povolení do Jugoslávie, třeba jet na dovolenou, než do západních zemí. A tuto cestu jsem tedy podstoupil,” vzpomíná Miloš Janáček.

Přes známé, kteří měli další známé v cestovní kanceláři, si za úplatek rezervoval zájezd do Jugoslávie na dva týdny, konkrétně na pobřeží Jadranu, na Makarskou. Získat všechna povolení k cestě nebylo tak jednoduché. Coby voják v záloze musel mít souhlas vojenské správy, dále národního výboru, také z komunistické strany – ačkoli nebyl členem, a v neposlední řadě také od zaměstnavatele a od pracovních odborů. “Můj postoj byl, že pokud by se mi podařilo odejít, zmizet, tak si plně uvědomuju, že mě tam nikdo nečeká a nezve. Že tam půjdu a budu se víceméně vtírat. Nečekám proto, že bych přišel někam, kde na mě bude čekat ráj na zemi a pečení holubi mi budou lítat do huby. Ale že i kdybych tam měl žít na ulici jako nezaměstnaný, tak se mi ve svobodě žít vyplatí. Tak to chci. A vše, co přijde navíc, beru jako bonus,” vysvětluje dnes Miloš Janáček.

Neúspěšné pokusy o přechod hranice

Vydal se proto na objednanou cestu do Jugoslávie. A jelikož – pokud by se mu přece jen podařilo emigrovat – se plánoval živit svou lékařskou profesí, schoval si do auta svůj diplom o studiu Lékařské fakulty. “Vzít ho s sebou do tašky, kdyby to pohraničníci našli, to by nešlo a měl bych problémy. Takže jsem vyčetl, že bych si mohl diplom schovat do dveří auta, což jsem udělal. Ještě to bylo trochu maskované, aby kdyby vnitřní kryt dveří odšroubovali, tak to ještě nebylo hned vidět,” popisuje pamětník.

Cestoval svým osobním automobilem, přejel česko-maďarskou hranici a poté tu jugoslávskou. Místo na Makarskou se ale vydal na sever, kam cesta mířila do Rakouska. Tady ho ale zastavil uniformovaný policista a řekl mu, že tam nemůže jet, neboť se blíží ke státní hranici. Zklamaný se proto rozhodl dojet do Makarské, že za těch 14 dní pobytu vymyslí či od někoho získá informace, jak hranici překročit. Později ještě opakovaně zkoušel hranici zdolat, jednou například blízko italského Terstu, ale i tam ho opět zastavili a řekli mu, ať se hranicím vyhýbá. 

Na jugoslávsko-rakouské hranici se zase pokusil emigrovat pěšky. Auto odstavil na parkovišti a vydal se chůzí přes místní část, kde byly vysoké hory. “Byl jsem mladý, ještě měl fyzičku, tak jsem to chtěl za noc přejít. To se mi ovšem nepodařilo, protože ty hory – místo, kde jsem to zkoušel, jsem po chůzi lesem a klečovým pásmem narazil na vyloženě strmou skálu, kterou bych bez horolezeckého vybavení nepřekročil,” vzpomíná Miloš Janáček s tím, že se zklamaný asi ve tři hodiny ráno vrátil ke svému autu a jel zpátky. Dále opět zkoušel cesty kolem hraničních přechodů, ale bezúspěšně. Vyšlo to až u toho posledního blízko Maďarska. Když už se psychicky připravoval na to, že se po výletu do Jugoslávie bude muset nakonec přece jen vrátit zpátky do Československa, všiml si, že na parkovišti, kde seděl a psal dopis, pracovali nahoře v lese dělníci a stahovali pokácené kmeny dolů k cestě. “Jeden z těch, co tam pracovali, nějaký kluk, se se mnou dal do řeči. Zeptal jsem se ho, jestli by nebylo možné přejít hranici do Rakouska. A on na to, že nemá problém, že tu cestu zná. Toho jsem se samozřejmě chytil,” vypráví pamětník.

A vyšlo to

Miloš Janáček proto nastoupil do vozu zmíněného dělníka – kdyby jel totiž opět svým vozem, byla by poblíž hranic ihned nápadná jeho československá poznávací značka. Záminkou bylo, že jedou na návštěvu k dělníkovu strýci, který bydlel blízko hranice. “Auto jsem nechal u něj ve stodole, vzal mě do auta. Přijeli jsme na nějaké místo, kde mi řekl, ať vyskočím. Tak jsem vystoupil a běžel po louce. Hranici jako takovou označenou, že by byla, jsem nikde neviděl. V tašce jsem měl štípačky, myslel jsem si, že tam někde bude drátěný plot, abych se proštípal. Ale na nic takového jsem nenarazil. Až terén začal stoupat,” vypráví. Po nějaké době došel ke stavení, kde nějaký muž zametal chodník. On ale vůbec netušil, kde se nachází a zda se mu hranici skutečně podařilo překročit. “Německy jsem se ho zeptal, kde jsem, a on mi odpověděl, že v Rakousku. Úplně mi spadnul kámen ze srdce, je to těžko popsatelný pocit.”

Dodnes Miloš Janáček podle svých slov netuší, kde přesně hranici překročil a v jaké obci poprvé okusil svobodu. Místo se snažil najít i po sametové revoluci, kdy se tam znovu vypravil, ale silnici ani parkoviště, kde tehdy pobýval, se mu najít nepodařilo. “Nevím tak, kde to bylo,” říká dnes. V Československu byl Miloš Janáček odsouzen pro takzvané opuštění republiky bez povolení úřadů. V první blízké obci se každopádně přihlásil na policii, kde s ním sepsali protokol. Byl červenec, velké horko a on hodně kilometrů šel i běžel, a tak byl velice vyčerpaný a žíznivý. Dodnes vzpomíná na laskavost policejního úředníka, který mu věnoval svou limonádu. “To pro mě bylo takové přivítání,” hodnotí to dnes.

Následně se vlakem dopravil do imigračního tábora, kde se stejně jako další lidé, kteří hranici překročili, musel nahlásit. Byl tam asi týden v takzvané karanténě, než byl propuštěn do klasického ubytování v táboře. Dostal průkazku, tedy potvrzení o tom, že je žadatelem o azyl, a mohl se pohybovat po celém Rakousku s tím, že se musel vždy vrátit. 

Pokračoval v práci zubaře

Tyto cesty využil Miloš Janáček k hledání práce, jelikož chtěl velmi brzy pokračovat ve své profesi zubaře. “Říkal jsem si, že nemá smysl na nic čekat, čekání na azyl bylo totiž velmi různé. Konkrétně já jsem rozhodnutí o udělení azylu dostal, jak jsem se poté dozvěděl, mimořádně rychle, a to po dvou měsících. Ti, co tam byli ubytovaní také, na něj čekali třeba rok nebo tři roky,” popisuje Miloš Janáček.

Práci zubaře se mu podařilo najít v Linci ještě předtím, než oficiálně získal azyl. Musel proto počkat zmíněné dva měsíce a poté začal pracovat naplno. Živil se jako lékař, nejprve v zaměstnaneckém poměru, v roce 1989 se mu podařilo otevřít si vlastní ordinaci. Bylo to finančně nákladné, on to však považoval za šanci, jak lépe zapadnout do nového prostředí. Později se také přihlásil na univerzitu ve Vídni a vystudoval medicínu, nějaký čas tedy pracoval a studoval zároveň: od září 1983 se živil jako stomatolog v Linci a následně v Bad Ischlu a Freistadtu, na Vídeňské univerzitě promoval na jaře roku 1988. 

V revolučním roce 1989 také sledoval, jak se v okolních zemích postupně hroutí komunistický systém. Na sice chabém, ale ucházejícím signálu Československé televize v Rakousku sledoval, co se doma v Československu děje. V polovině prosince téhož roku, tedy s pádem režimu v jeho rodné zemi, se mu podařilo do domoviny opět podívat a navštívit rodiče. Miloš Janáček od té doby žije střídavě v Rakousku a v Česku. Ordinaci ve Vídni vedl až do června roku 2020, kdy odešel do důchodu.