Nguyen Anh Tuan (Nguyễn Anh Tuấn)

"Lidé jako bezpečnostní důstojníci, a já nebo jiní aktivisté, kteří jsou nyní ve vězení, patříme všichni ke stejné generaci. Když vyprávím o svém dětství ve svém městě, když jsem byl ještě malý, oni měli také své vlastní životy, své dětství ve svých městech a vesnicích. Vyrůstali jsme s podobnými zkušenostmi, v době, kdy naše země čelila mnoha obtížím. Možná jsme měli podobné sny, očekávání, smutky, bolesti, podobné pocity hanby. Lišili jsme se pouze v určitých vizích o budoucím Vietnamu, o tom, jak by měla fungovat vietnamská společenost, o tom, jak by se země měla rozvíjet. Tyto rozdíly možná existovaly. Ale co to způsobilo, že režim své lidi vedl k tomu, aby lidé stejné generace, mladí lidé, kteří mají tolik společného, se navzájem vězní, zbavují jeden druhému svobody, a bůhví za jakým účelem? Myslím, že tento režim je ve své podstatě nelidský, jelikož umožňuje lidem stejné generace, aby si navzájem takové věci dělali."

"Když jsem do Thajska dorazil, tak jsme s rodinou předpokládali, že moje žena a dítě za mnou přiletí o deset dní později, protože moje dítě bylo velmi malé a potřebovalo péči obou rodičů. Ale stalo něco, co jsme nečekali. Když moje žena a dítě dorazily na letiště Noi Bai, aby nastoupily do letadla, byly zadrženy. Moji ženě dali jasně najevo, že ji a naše dítě, moji rodinu zadrží, aby mě donutili se vrátit zpět do Vietnamu, protože věděli, že jsem zemi již opustil. Trvalo to několik měsíců, než se nám podařilo zařídit, aby moje žena překročila hranici stejně jako já a dostala se do Thajska. Pokud šlo o moje dítě, museli jsme se spolehnout na příbuzné, aby s ním odletěli do Thajska, aby se o několik měsíců později mohlo sloučit s rodinou."

"Když jsem byl v Thajsku, také to nebylo úplně bezpečné. Bylo to méně riskantní než ve Vietnamu, ale nebylo to bezpečné před riziky mezinárodního pronásledování. A v Thajsku došlo k několika incidentům, například v roce 2019, kdy byl unesen novinář Trương Duy Nhất a odvezen zpět do Vietnamu, a k mnoha dalším incidentům. V té době jsem dostal informaci od známého, který se mnou spolupracoval na některých projektech ve Vietnamu. Řekl mi, že ho na silnici zastavily bezpečnostní síly, zadržely ho a několik dní ho držely ve vazbě. Poté přišli zástupci ministerstva veřejné bezpečnosti k výslechu a nabídli mu, že mu dají velkou sumu peněz, aby odletěl do Bangkoku v Thajsku, kde se se mnou půjde na kávu, a oni se postarají o zbytek. To znamená, že kdyby věděli, kde se nacházím a kde bydlím, takže se postarají o ten zbytek."

"Vešel jsem do kavárny a pak jsem si uvědomil, že mě někdo sleduje. Šel jsem pěšky ke stánku se prodejem sójového mléka, uviděl jsem, že mě sledují. Pak jsem si objednal taxíka Grab car. Pojel jsem po dálnici, protože lidé, kteří mě sledovali, byli na motorkách a na dálnici nesměly motorky. Po té dálnici jezdím často, takže vím, že tam je neoficiální zatáčka, která dvě pruhy dálnice rozděluje, ale ta byla odstraněna. Když jsme dorazili na tu zatáčku, požádal jsem řidiče, aby se otočil. Po asi deseti minutách jízdy vzad jsem si uvědomil, že lidé, kteří mě sledovali, nemohli se dostat na dálnici, tak zavolali policejní auto, které bylo velmi hlučné, speciální vozidlo, aby mě pronásledovalo, ale už jsme se otočili. Oni si mysleli, že vyjedu z dálnice, směrem k výjezdu. Ta dálnice měla pouze jeden vjezd a jeden výjezd. Pronásledovali mě takhle, ale podařilo se mi otočit jiným směrem, takže jsem tentokrát unikl."

"Můj účet v elektronické peněžence byl zmrazen a zablokován. Když jsem zavolal do call centra patřící společnosti provozující elektronickou peněženku, nejprve se vyhýbali odpovědi a jasně mi nevysvětlili, proč můj účet zmrazili. Nakonec se mi však přiznali, že to udělali na žádost úřadů. Když jsem se zeptal, kterých úřadů, odpověděli mi, že to šlo od policie. Vzhledem k tomu, že se této práci věnuji již dost dlouho, tak vím, že když je zmrazen bankovní účet nebo účet elektronické peněženky související s financemi, znamená to, že proti mně bylo zahájeno řízení, že na mě byl otevřen spis v trestním řízení. A v této souvislosti jsem věděl, že pokud mě zatknou, můj trest bude pravděpodobně velmi dlouhý. To mě vedlo k rozhodnutí, že musím opustit Vietnam."

"No, pak každý, kdo se otevřeně promluví o Dong Tamu, jednoduše čelí riziku, že bude obviněn z podněcování a agitování mírumilovných vesničanů, kteří podporují tento režim, aby se stali jeho nepřáteli. A toto riziko je zcela zřejmé. Jsem si toho plně vědom, nejsem naivní, ale po chvíli přemýšlení jsem si říkal, že mlčet nemohu. Kdybych mlčel, cítil bych se vinen vůči lidem, které jsem potkal. Byl jsem ve vesnici Dong Tam a sdílel jsem své názory, své postřehy o situaci a to, co vím o pozemkové politice. Analyzoval jsem situaci. Vesničané vytiskli mé články a roznesli je po vesnici. Byl to pan Kình a jeho rodina, kteří mě pozvali na večeři do svého domu, kde byl pak zastřelen. Takové věci se staly. Rozhodnout se mlčet kvůli své vlastní bezpečnosti? To bych nemohl udělat. A tak jsem se rozhodl promluvit. A když jsem napsal svůj první článek o incidentu a zveřejnil ho, o hodinu později jsem musel opustit Hanoj a opět jsem se začal ukrývat."

"Ihned po incidentu jsem se vydal na místo činu. Tam jsem se uvízl několik měsíců. Šířil jsem povědomí o kauze, psal články o incidentu a zveřejňoval je na sociálních médiích. Pomáhal jsem lidem vyjádřit jejich názory a dát o sobě vědět. Poté přijela delegace reportérů a novinářů z Tchaj-wanu a já jsem jim pomáhal s jejich prací, aby mohli natočili reportáž o Formose, kterou by mohli předložit tchajwanskému parlamentu a tchajwanské veřejnosti. Pak přijela i delegace tchajwanských poslanců a parlamentních zástupců, aby provedla vyšetřování a setkala se s oběťmi Formosy, takže jsem také koordinoval tuto cestu. Ačkoli původně plánovali letět z Hanoje, byli zastaveni na letišti a nemohli odletět, takže museli cestovat autem. Bylo to docela dramatické a napínavé, ale nakonec se mi podařilo zařídit, aby se s nimi setkali někteří oběti Formosy. A pak si vzpomínám, že po této návštěvě a z různých dalších důvodů skupina Formosa nakonec přiznala svou vinu, uznala, že udělala chyby, které vedly k hromadnému úhynu ryb, a zavázala se k odškodnění ve výši 500 milionů dolarů."

"Věřím, že právo vyjadřovat své názory, právo psát články a právo sdílet své myšlenky prostřednictvím článků je třeba bezpodmínečně respektovat a domnívám se, že toto právo je pro rozvoj společnosti nezbytné. Kvůli těmto článkům byl pan Cu Huy Ha Vu zatčen za porušení článku 88 , který stanoví, že je trestným činem vytvářet nebo uchovávat materiály proti státu. To pak vyvolává právní otázku. Pan Cu Huy Ha Vu byl osobou, která tyto materiály vytvořila, ale pouhým uchováváním těchto materiálů jsme se také mohli dopustit trestného činu podle článku 88. Četl jsem si tyto články; navštívil jsem webové stránky jako Anh Ba Sam, abych si je přečetl, a Boxit, abych si je přečetl. Tyto články jsem si stáhl do svého počítače. V zásadě logicky vzato, také ukládám podobné protistátní materiály. Chci napadnout zákon, který považuji za nespravedlivý. Proto jsem si tyto články stáhl, vytiskl a vyfotil. Tyto články jsem si ponechal a pak napsal tzv. dopis “Vyznání viny”, ke kterému jsem přiložil tyto fotografie jako důkaz. Toto vyznání jsem spolu s fotografickými důkazy zaslal Nejvyššímu lidovému zastupitelstvu a požádal jsem, abych stejně jako pan Cu Huy Ha Vu byl stíhán i zatčen a souzen já, aby byla zajištěna rovnost před zákonem."

"Díky známým jsem našel útočiště v kostele Dong Yen farnosti Dong Yen, přímo v místě, kde byly dopady znečištění životního prostředí, moře a vypouštění odpadů společností Formosa nejhorší. A v tom kostele jsem pobýval po celou dobu. Díky tomu se moje stránka na Facebooku stala místem, kde jsem mohl pravidelně a nepřetržitě zveřejňovat zprávy o společnosti Formosa. Bylo to místo, kde rybáři, přímé oběti Formosy, mohli hovořit o své situaci a vyvracet chybné, vyhýbavé a obviňující argumenty úřadů, dokonce i na celostátní úrovni, jako je Ministerstvo přírodních zdrojů a životního prostředí, které tvrdilo, že úhyn ryb byl způsoben přírodními jevy, jako je rozkvět mořských řas a červené přílivy. Rybáři, kteří tam prožili celý svůj život u moře, tyto tvrzení vyvracejí, protože nikdy neviděli jevy, jako jsou červené přílivy nebo mořské řasy, které by mohly způsobit hromadné úhyny ryb. Nevěděli však, s kým mají mluvit ani jak šířit své poselství, aby opravili postoj Ministerstva přírodních zdrojů a životního prostředí, které se zdálo, že kryje viny skupiny Formosa. Vzpomínám si, že v té době jsem dělal někdy přímé rozhovory, někdy velmi jednoduché, abych rybářům v této oblasti pomohl jejich hlas zvednout na sociálních médiích."