“Byl jsem svědkem toho, několikrát nás hnali, když se to začalo hroutit. Byli to asi bývalí tajní policisté nebo nevím co, hnali nás obušky. Obušky do nás řezali a hnali nás dolů Pražskou na Gottwalďák. Tak jsem se naštval – bylo tam hodně kluků z parku – ukecal jsem je, což nebyl problém, šli jsme na staveniště, odtamtud brali šutry a dole v Pražské… vysvětloval jsem to klukům: Musíme zastavit policajty, aby se nedostali na Gottwalďák. Proto začali i střílet rakety, nebo jak se tomu říká. Stříleli do Dunaje a tak, do lidí, kterých tam byl plný Gottwalďák. Jednu ženu trefili do hlavy. Vím, že kvůli tomu byl nějaký problém. A my jsme je tím pádem nepustili dál. Když tohleto bylo hotové a zjistili, že se tam nedostanou, tak tam přijely bojové vozy, začaly tam jezdit. Po těch jsme taky házeli šutry. Vždycky jsem řval na kluky, ať jej zastaví, nějakou překážku do cesty. A než se rozjede, tak mu rozbít všechny světla. Byla už skoro tma a on už neviděl.”
“Pak se ozvala dole střelba, my tam chtěli jet – na Míráku u radnice, ale vedoucí záchranky nás nepustil. Říkal, že až se přestane střílet, pak teprve pojedeme. Tak když pak nám řekl, já jako debil, mladý bláznivý kluk, snaživý, tak jsem přijel jako první na náměstí a byl tam narvaný tank v podloubí. Někde jsem zastavil a vedle mě se zastavovali saniťáci. Proč to říkám. Protože v nejhorším, když už jsem měl naložené auto lidmi a chtěl jsem odjet, tak tank začal couvat, nacouval mi do auta, nemohl jsem honem odjet – za mnou byly tanky, vedle mě sanitky, ale už odjížděly pryč, protože na ně lidé řvali, tak naložily a honem odjížděly pryč. Tank do mě najel a asi takový kousek od nohy se mi hrabal v autě ve dveřích. Já oči vytřeštěné, ani mě nenapadlo přesednout si na druhou stranu. Stačilo jenom kousek a byl jsem rozježděný na s*ačku. Když jsem konečně mohl začít couvat, tak se otevřel poklop – protože tank vycouval a najel do mě – tak se otevřel poklop a vylezl ven nějaký voják a začal kolem sebe vztekle střílet. Jestli to bylo jenom jako zastrašení, nevím. Honem jsem ujížděl z Míráku do nemocnice. Ležel jsem víceméně jakoby vedle volantu. Jel jsem přes Šaldovo náměstí přes chodníky a tak dále, co nejkratší cestou do nemocnice.”
“Když mámu pustili z kriminálu, tak nás začali transportovat do Kadaně u Karlových Varů, kde byl sběrný tábor. Z toho tábora nás chtěli údajně gestapáci odvézt do Terezína, kde likvidovali lidi. Protože táta už nežil, už nebylo, co by nás chránilo. A on tady měl příbuzné v Liberci, nějaký německý manželský pár, bezdětné příbuzné, byli v tajné organizaci KSČ, a propojili se s členy v Kadani, kteří museli nejprve přesvědčit přes plot mámu, že nejsou provokace od gestapa a že ji chtějí odtud dostat a zachránit i s rodinou. Tak se jim podařilo ji přesvědčit, protože máma jim ze začátku nevěřila. A v tom únoru bylo prý plno sněhu, v noci prostříhali plot, protáhli celou rodinu včetně kočárku, v kterém jsem ležel já, a půlmetrovým sněhem nás velkým obloukem vedli až k nim, kde nás u sebe pak schovávali do konce války.”
Dieter Neumann se narodil 24. června 1944 v Liberci do národnostně smíšené rodiny. Tatínek Franz Neumann byl Němec, zatímco maminka Serena pocházela z židovské rodiny na Slovensku. Po obsazení Liberce nacisty se rodina ocitla v komplikované situaci, ale německý původ otce chránil jeho manželku a děti před deportacemi židovského obyvatelstva. Poté, co otec v červenci 1944 coby voják wehrmachtu padl na frontě a poté, co se narodil pamětník, čekala maminku půlroční vazba a kruté výslechy v liberecké věznici. Po propuštění musela odjet i se svými pěti dětmi do sběrného tábora v Kadani, odkud měli pokračovat do koncentračního tábora. Díky pomoci komunistického odboje se však rodinu podařilo zachránit a Neumannovi se pak několik měsíců skrývali. Po druhé světové válce měla maminka následkem mučivých výslechů podlomené zdraví a musela být delší dobu hospitalizována. Její děti mezitím nalezly náhradní péči v dětských domovech. Po absolvování základní školy odešel Dieter Neumann na ševcovský učební obor, po jeho ukončení nastoupil v roce 1964 základní vojenskou službu u Technických praporů v Horních Počáplech a později v Terezíně. V době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa pracoval jako řidič sanitky v liberecké nemocnici a odvážel raněné z náměstí. O rok později se aktivně účastnil protisovětské demonstrace a snažil se zastavit postup policejních vozů. Až do odchodu do důchodu pracoval jako šofér v několika společnostech a byl velmi žádaný jako hudebník při různých příležitostech a oslavách. V době natáčení (2025) žil ve Vratislavicích nad Nisou. Dieter Neumann zemřel 18. června roku 2025.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
