„Když bych se měla přiznat, tak úplně poprvé veřejně to bylo na svatořečení Anežky České v Římě. My jsme tenkrát jely se sestrami na to svatořečení a dovolili i nám, tajně přijatým, se obléct do řeholního. Takže tam jsme jely v řeholním šatu a už jsme i tak nějak cítily, že ten zlom přijde a že už to bude brzy. Potom jsme se vrátily, a protože jsem dál chodila do práce na tu Kociánku, a ještě to vlastně oficiálně nebylo. A v tom devadesátém roce jsem dávala výpověď s tím, že odcházím na Velehrad. A tenkrát jsem jim řekla, že jsem řeholnice.“
„1983, když už jsem byla v Brně, tenkrát jsme bydleli v Zábrdovicích na Vaníčkově ulici. A tenkrát si nás předvolali všechny ty, kteří měli trvalé bydliště v Brně, a věděli o nás. Tam byly některé sestry, které vstoupily ještě před padesátým rokem a byly v civilu, protože některé se vysvlékly [z řeholního šatu], aby pro nás mohly dělat, takže byly v civilu a pracovaly v nemocnici. My jsme tenkrát měli tři komunity v Brně. Tak ty, co měli trvalé bydliště v Brně, tak si nás předvolali na jeden den na výslech. A chtěli vědět zakázanou činnost kongregace, protože věděli, že jsem tam předtím dělala na Stojanově, se sestrami jsem se stýkala, tak o zakázané činnosti, co se týká přijímání dorostu a tak dále. Tenkrát jsem nezapírala to, že se se sestrami stýkám. Říkala jsem, že jsem tam šest let pracovala, mám tam známé, přátele a tak dále. Dále na Velehrad jezdím, protože tam mám nějaké vazby. A samozřejmě jsem tvrdila, že nikdo z nás v řádu není. Ale oni nám je všechny vyjmenovali, všechny je vyjmenovali – věděli o nás, o všech.“
"Já osobně jsem to pocítila od druhé třídy. Náboženství se tenkrát učilo od druhé do sedmé třídy. Nejstarší bratři začali chodit do školy už v Rájci, když jsme se přestěhovali [do Blanska], tak sestra šla do první třídy a já rok po ní. A tenkrát v Blansku byly čtyři základní školy a ředitelé se snažili, aby bylo co nejméně dětí v náboženství. Takže to bylo dokonce tak, že ze všech čtyř škol byla jedna třída, kde byly děti od druhé do sedmé třídy. A protože žádná škola nechtěla být ta špatná, kde se učí náboženství, tak jsme chodili a učili jsme se každý týden v jiné škole – Leninova, Engelsova, Marxova, Dvorská, a tak jsme se střídali. Dvorská byla přejmenovaná na Julia Fučíka. Takže to bylo docela náročné. Nejenže museli oba rodiče podepsat přihlášku, jeden z rodičů ji musel odnést do ředitelny, kde ředitel měl přednášku, jak nevhodně se chovají vůči svým dětem a že jim zamezí další vzdělání a tak dále, ale i učitelé museli obcházet rodiny a přesvědčovat, aby je do náboženství neposílali. A mamince dokonce vyhrožovali, že nás jako děti seberou a dají do dětského domova, když nám kazí výchovu. Maminka říkala, že tenkrát se jim postavila, že jestli mají málo dětí, o které se musí postarat? A že ona si své děti vychová. A až úplně jako stará mně řekla, že se kolikrát bála, jestli se jí v pořádku vrátíme ze školy."
Anežka Němcová, řeholním jménem sestra Kateřina, se narodila 12. července 1957 v Okrouhlé u Boskovic Marii a Oldřichovi Němcovým. Dědeček z matčiny strany Josef Jakubů bojoval v první světové válce na východní frontě. Během druhého světového konfliktu působil jako starosta Okrouhlé. Po roce 1948 byl prohlášen za kulaka a rodina přišla o hospodářství. Anežka byla odmalička vedena k víře a Bohu zasvětila celý svůj život. Po střední zdravotnické škole v Brně nastoupila do ústavu sociální péče pro mládež Stojanov ve Velehradě, kde působily sestry z Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. Roku 1976 Anežka tajně vstoupila do noviciátu, o rok později složila první slib. V 80. letech pracovala na brněnské Kociánce. V této době se pro své napojení na kongregaci dostala do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Roku 1985 se účastnila poutě na Velehrad, o čtyři roky později svatořečení Anežky České ve Vatikánu. V letech 1991 až 1996 studovala náboženské vědy na gregoriánské univerzitě Regina Mundi v Římě. Od roku 1999 působila jako generální představená Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. V roce 2022 žila stále ve Velehradě, kde vedla charitní domov pro řeholnice.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
