Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sestra Kateřina (Anežka Němcová) (* 1957)

• narozena 12. července 1957

• dědeček Josef Jakubů, veterán 1. světové války, byl obětí poúnorové kolektivizace

• po střední zdravotnické škole nastoupila do ústavu sociální péče pro mládež Stojanov ve Velehradě

• ve Velehradě se stala součástí komunity Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje

• roku 1976 tajně vstoupila do noviciátu, o rok později složila první slib

• v 80. letech se pro své zapojení v kongregaci dostala do hledáčku StB

• účastnice poutě na Velehrad v roce 1985 i svatořečení Anežky České ve Vatikánu (1989)

• v letech 1991 až 1996 studovala na gregoriánské univerzitě Regina Mundi v Římě

• od roku 1999 působila jako generální představená Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje

• v roce 2022 vedla charitní domov pro řeholnice ve Velehradě

Coby řeholnice v utajení celý svůj život zasvětila Bohu, a také péči o nemocné a handicapované děti. Víra ji dovedla až ke svatému otci Janu Pavlu II., ale i do vyšetřovny Státní bezpečnosti (StB). Ze svých postojů ani pod tlakem předlistopadového potírání náboženských svobod nikdy neslevila. A když se 5. července 1985 účastnila slavné pouti na Velehradě, bylo jí jasné, že některé hodnoty jsou i totalitou nedotknutelné. „Cítili jsme, že je to něco přelomového. Člověk si uvědomil, že církev je něco, co ani tento stát nemůže zničit,“ vypráví sestra Kateřina, Anežka Němcová.

Neblázněte, pan Jakubů tady zůstane!

Oba její rodiče pocházeli z obce Okrouhlá u Boskovic a znali se tak už od raného dětství. Otec Oldřich Němec – vzděláním doktor práv – pocházel z deseti dětí. Zatímco Oldřich měl štěstí a mohl i ve válečných dobách studovat, jeho bratři, Antonín a Stanislav, byli totálně nasazeni v třetí říši. Z nucených prací se jim podařilo uprchnout a po zbytek války se schovávali, a to za pomoci rodiny otcovy budoucí manželky Marie Jakubů. „Maminčin tatínek, můj dědeček, byl starostou na té Okrouhlé, a kolikrát se stalo, že četník přišel jakoby vyšetřovat, jestli ti, co utekli z reichu, z té práce, se nenachází doma. Tak to bylo tak domluvené, že přišel k dědečkovi, ke starostovi, a řekl, ke komu se má jít podívat, a naše maminka je běžela upozornit,“ vypráví Anežka Němcová.

Dědeček-starosta Josef Jakubů měl hořké zkušenosti už z první světové války. On i jeho dva bratři museli rukovat na východní frontu, Josef Jakubů padl do zajetí. „Na první světovou válku vzpomínal velice špatně. Říkal, že tolik hladu a bídy, co tam zažil…“ Tím, že rodina Jakubů vlastnila v Okrouhlé velké hospodářství, těžkosti neskončily ani po dvou světových válkách. V dobách poúnorové kolektivizace dědeček odmítal vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Byl prohlášený za kulaka, a dokonce hrozilo vystěhování celé rodiny. Ale naštěstí nějaký člověk, kterému hodně pomohl během války, se ho zastal a řekl: ,Neblázněte, pan Jakubů tady zůstane!‘“ K vystěhování matčiny rodiny nakonec nedošlo, o hospodářství je však soudruzi připravili.

Mamince vyhrožovali, že nás seberou a dají do dětského domova, když nám kazí výchovu

Na pozadí těchto rodinných osudů se 12. července 1957 narodila sestra Kateřina, tehdy jako Anežka Němcová. Vyrůstala v Rájci-Jestřebí a od roku 1962 v nedalekém Blansku. Spolu se čtyřmi sourozenci, Oldřichem (nar. 1952), Antonínem (nar. 1954), Marií (nar. 1956) a Janem (nar. 1960) Anežku rodiče odmalička vedli k víře a křesťanským hodnotám. „Chodili jsme pravidelně do kostela, byli jsme vychováváni opravdu jako věřící. Samozřejmě s tím byl potom problém ve škole. Ale na dětství vzpomínám jako na velmi pohodové, rodiče se nám opravdu snažili předat zásady křesťanství a vzájemných vztahů,“ vypráví.

Potlačování víry ve škole Anežka pocítila už ve druhé třídě. Ze čtyř základních škol v Blansku se žádná k výuce náboženství příliš neměla. „Tak jsme chodili a učili jsme se každý týden v jiné škole,“ upřesňuje. Ty se jmenovaly Leninova, Engelsova, Marxova a Julia Fučíka – jak jinak. Vynuceným střídáním škol však útlak zdaleka nekončil. „Nejenže museli oba rodiče podepsat přihlášku [do náboženství], jeden z rodičů ji tam musel odnést do ředitelny, kde ředitel měl přednášku, jak nevhodně se chovají vůči svým dětem a že jim zamezí další vzdělání a tak dále, ale učitelé museli obcházet rodiny a přesvědčovat, aby je do náboženství neposílali. A mamince dokonce vyhrožovali, že nás jako děti seberou a dají do dětského domova, když nám kazí výchovu,“ popisuje.

Vstávejte, je válka!

Kvůli svým postojům se otec Oldřich nemohl – navzdory svému vzdělání – živit jako právník. „Nebyl ve straně, byl věřící, takže mu prakticky nedali šanci,“ shrnuje Anežka. Vystřídal vícero zaměstnání – v boskovické strojírně, fabrice Šamotka v Rájci, na bytovém oddělení národního výboru nebo v podniku Metra Blansko – tam po mateřské nastoupila i matka Marie. I přes režimní útlak zůstala rodina pevná ve svých křesťanských postojích, Anežka kromě bohoslužeb pravidelně navštěvovala scholu, a to i po roce 1968. V Blansku tou dobou působil farář Ludvík Gazda, politický vězeň padesátých let. „Hodně spolupracoval s podzemní církví a některé věci si velice hlídal, aby se do toho vězení znovu nedostal. Ale přitom měl odvahu nás vést,“ vypráví.

„Maminka v té době chodila do práce, do fabriky. Odcházela asi o půl šesté, chodila na šest. Byly prázdniny a budila nás, protože ona si vždycky ráno pustila rádio a budila nás: ,Vstávejte, je válka!‘ Protože ona v tomto věku prožívala sama druhou světovou válku, takže nám zakázala chodit ven, ať jsme doma,“ vzpomíná na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Bezprostředně poté si chtěli Němcovi nakoupit základní potraviny. Nebyli však jediní – regály zely prázdnotou. Přes Blansko dle vyprávění tanky neprojížděly a vojáci se po městě nepohybovali. „Ale hodně se o tom doma mluvilo. [...Maminka] se v tom docela dobře orientovala a předávala nám to – že komunismus s lidskou tváří si moc nedokáže představit.“

Ve stísněných podmínkách, pod kontrolou, ale pořád mohly žít svůj řeholní život

Coby děti z „protisocialistické“ rodiny měli všichni sourozenci Němcovi problém dostat se na střední školu. I přes špatný posudek nakonec Anežka v roce 1972 nastoupila na studia zdravotnické školy v Brně. Nešlo o náhodnou volbu. Díky zmíněnému otci Ludvíku Gazdovi věděla, že zdravotní vzdělání je jedna z mála cest, jak se dostat ke komunitnímu životu řeholnic. „O prázdninách jsem se vždycky přihlásila na měsíc na brigádu na Stojanov a bylo to z mé strany tak trošku o tom, seznámit se s tím prostředím a sestrami. Takže během studia, ve třetím ročníku, už jsem se definitivně rozhodla, že chci jít na Velehrad hned po maturitě.“ Stojanov ve Velehradě původně sloužil jako poutní a exerciční dům, po roce 1948 plnil funkci ústavu sociální péče pro mládež, ve kterém však nadále působily řádové sestry.

Anežčino přání se vyplnilo a po maturitě se Stojanov stal jejím prvním pracovištěm. V ústavu tehdy působila komunita Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. V prosinci 1976 Anežka tajně vstoupila do noviciátu, rok nato složila první slib. Normalizace řeholnicím nepřála. Řád sice mohl nadále existovat, od počátku sedmdesátých let však do něj, dle vyprávění, nebylo možno oficiálně vstoupit. Tímto se režim snažil sekularizovat dříve církevní instituce, což se však dařilo jen naoko. „[Sestry] ubývaly, odcházely do důchodu, ale pořád tvořily komunitu. […] I když ve stísněných podmínkách, pod kontrolou, měly nad sebou vždycky dozor, ale pořád mohly ten svůj řeholní život určitým způsobem žít,“ vysvětluje.

Nevidím důvod, proč bych se s nimi nemohla stýkat

Rodiče i sourozenci věděli, že Anežka – respektive sestra Kateřina – tajně vstoupila do řádu. „Ale nevěděli, jaké je moje řeholní jméno, vůbec nevěděli, kdy skládám sliby, co dělám,“ upřesňuje. Jak skládání slibů probíhalo? „Vždycky tajně, někde v kapli. Byli kněží, kteří byli ochotní – protože sliby byly při mši svaté – takže byli ochotni pro nás tu mši svatou někde tajně udělat i s tím rizikem, že přijímají sliby. A byli za to kolikrát, když se to prozradilo, tak s tím měli oplétačky.“ Svůj první slib složila v roce 1977 v Bílé Vodě na Jesenicku. V březnu 1978 se musela odstěhovat do Uherského Hradiště, kde bydlela společně s dalšími řeholnicemi, které tajně vstoupily do noviciátu. „My jsme musely jít do ubytovny a dojíždět do práce na Stojanov kvůli tomu, aby na nás neměly [oficiální] sestry ten ,zhoubný‘ vliv,“ shrnuje.

V prosinci 1982 složila takzvaný věčný slib, od ledna následujícího roku přesídlila do Brna „vytvářet malou komunitu pro další“. V Brně pracovala na Kociánce, která – podobně jako Stojanov – sloužila jako ústav pro postiženou mládež. „To byl veliký ústav – mateřská školka, základní škola, učňáky, střední škola. Když jsem tam nastupovala, tak tam bylo asi 350 klientů. Někteří tam docházeli denně do školy, někteří na týdenní pobyty. Já jsem pracovala na pavilonu C, to byl zdravotní pavilon, kde bylo potřeba největší péče pro děti.“ V této době, roku 1983, Anežku předvolala k výslechu Státní bezpečnost. „Chtěli vědět o zakázané činnosti kongregace. Věděli, že jsem předtím dělala na Stojanově, se sestrami jsem se stýkala, tak o jejich zakázané činnosti, co se týká přijímání dorostu a tak dále.“

Estébáky dále zajímalo, jestli se Anežka s „oficiálními“ sestrami vídá i nadále. „Nezlobte se, ale já jsem se sestrami pracovala dlouho, mám s nimi dobré zkušenosti a nevidím důvod, proč bych se s nimi nemohla stýkat,“ vysvětlila tehdy odvážně tajným. V souvislosti s bezpečnostními složkami komunistického aparátu dodejme, že jméno Anežky Němcové a adresu jejího brněnského bytu si StB vedla ve svém „Přehledu domů a bytů využívaných řádovými společnostmi a nelegální církví k nepovolené náboženské činnosti“.[1] Od roku 1987 pak StB vedla Anežku pod krycím jménem „Svatá“ v kategorii „kandidát tajné spolupráce“ (KTS).[2] Jaké tehdy měla Státní bezpečnost s Anežkou úmysly, se již zřejmě nedozvíme. Svazek „Svatá“ byl pravděpodobně zničen.[3]

Listopad 1989: Doomítali jsme a v noci jeli na Letnou

Roku 1985 se Anežka zúčastnila puti na Velehradě, jednoho z nejmasovějších shromáždění v československých poúnorových dějinách. „Byli jsme na mši tak namačkaní, že se nedala zvednout ani ruka – dost těžko se dělal i kříž. Ale cítili jsme, že je to něco přelomového. Tenkrát jsem si šla do krámku koupit růženec, který mi vždycky bude připomínat tuto událost, která pro mě byla jednoznačně přelomová – člověk si uvědomil, že církev je něco, co ani tento stát nemůže zničit,“ vzpomíná na ojedinělou atmosféru velehradské pouti, která vyústila v jednu z největších protitotalitních demonstrací. Protirežimní symboliku s sebou neslo i svatořečení Anežky České 12. listopadu 1989. Tehdy si ve Vatikánu sestra Kateřina poprvé na veřejnosti oblékla řeholní šat. „Dovolili i nám, tajně přijatým, se obléct do řeholního a už jsme i tak nějak cítily, že ten zlom přijde a že už to bude brzy,“ vypráví.

O pět dní později přišel 17. listopad 1989. Anežka tou dobou opravovala brněnský dům. „Přenášeli jsme televizor z pokoje do pokoje, abychom se mohli dívat, co se děje. A pak, když bylo poděkování za svatořečení Anežky v katedrále a potom setkání na Letné, tak my jsme v noci potom, co jsme doomítali, tak jsme v noci jeli do Prahy a prožili jsme to v Praze. Nenechali jsme si to ujít, protože jsme věděli, že jde o něco převratného, něco, kde chceme být.“ Mimoto se účastnila i demonstrací na brněnském náměstí Svobody. Po revoluci, hned v roce 1990, se vrátila do Velehradu. „A tenkrát jsem se oblékla do řeholního šatu,“ dodává.

V čele kongregace

I v porevolučních dobách zůstávala sestra Kateřina nadále naplno zapojena do církevních aktivit a náboženského dění. V letech 1991 až 1996 studovala náboženské vědy v Římě. „To bylo pod Gregoriánskou univerzitou Regina Mundi, což byl institut pro řeholnice,“ upřesňuje. Pro zdárné zvládnutí studií bylo nutné překonat jazykovou bariéru, výuka probíhala v italštině. „No, moc jsem ji neuměla [smích]. Když jsem tam šla, tak jsem znala opravdu velice málo.“ Největší výzvu představoval první ročník, postupně se však nový jazyk naučila. „Hůř mluvím, ale rozuměla jsem ke konci už docela slušně.“ Díky pětiletému pobytu v Itálii se setkala se studenty teologie z celého světa a ve třetím ročníku absolvovala i audienci u papeže Jana Pavla II. „Byli jsme v klementinském sále, on nás všechny obešel, podal nám ruku a případně se zeptal, odkud jsme. To bylo v devadesátém čtvrtém roce.“

Po návratu z Říma sestra Kateřina nadále pracovala ve Stojanově, do roku 1999 působila v tamní kanceláři a poté získala funkci generální představené Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje, tedy nejvyšší pozici v rámci celé kongregace. Tu zastávala po dobu 12 let. K roku 2022 již nekolikátým rokem působila jako ředitelka charitního domova pro řeholnice, který spadá rovněž do gesce Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje.

 

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.

[2] „Kategorie operativních spisů Státní bezpečnosti důvěrník (D), kandidát tajné spolupráce (KTS), kandidát agenta (KA) či kandidát informátora (KI) nejsou na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 1/92 kategoriemi vědomé spolupráce ve smyslu zákona č. 451/1991 Sb. (tzv. lustrační zákon).“ Cit. dle ABS. K 11. 11. 2022 dostupné z: https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/evidencni-zaznamy-a-archivni-pomucky-vysvetlivky-zkratky/vysvetlivky-k-evidencnim-pomuckam/

[3] Zdroj: (ABS), dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.