Vladimír Nekvasil

* 1944  

  • „Vždycky se rmoutil nad tím, co takticky nebo nedostatkem organizace nebo nějakejch rozbrojů, prohráli zbytečně. Musel to bejt neuvěřitelnej chaos. Dovedu si představit nicméně, že ta československá jednotka, která působila v kontextu jiných, a víceméně samostatně, že patřila k těm relativně lépe organizovaným.“

  • „On dělal jakousi spojku mezi tou v uvozovkách svobodnou a okupovanou Francií, což nebylo jednoduchý pro člověka, který žil na falešný papíry. On francouzsky nikdy neuměl úplně bezvadně, takže tam byl na spojenecké, tj. slovenské papíry, protože tenkrát, když se likvidovalo Československo, tak Slováci dali k dispozici odboji prázdné dokumenty, ale samozřejmě snadno dohledatelné, čili on tam byl jako Ján Gaspar.“

  • „Oni se nehodili nikomu nikdy, ty španěláci. Nikdy! V žádnej moment vlastně nikdo... protože, že jo... těsně po válce stejně jako... Po válce bylo potřeba vyzdvihnout Svobodovu armádu a potlačit všechno ostatní. Tak to si můžeme vyprávět, co chceme, už tehdy byli marginalizováni, přišli. Po osmačtyřicátým je zavřeli a patřilo to jako... Byly to špatný body za to, že jste byla ve Španělsku, jo, pro všecky, čili nic k chlubení. Pak přišla norma... Osmašedesátej rok, to bylo takový krátký období, nic se nestihlo. Nic se nestalo. Pak přišla normalizace, tam to pokračovalo v tom, co přišlo po osmačtyřicátým nebo už v tom pětačtyřicátým, protože armádu a bezpečnost měli komunisti v ruce, čili to byla marginalizace. No a potom zas přišli teda britský piloti, že jo, a britská armáda a zase se to nehodilo nikomu. Takže oni na to byli ale zvyklí, zní to cynicky, ale oni už nečekali moc. Oni jenom občas se někde... a říkali: ,Podívejte se, my jsme ti, co šli dobrovolně. Co neměli z toho nikdy halíř, nečekali, že z toho budou mít halíř, neměli z toho halíř. Měli z toho jenom polízanice a problémy, ale vlastně toho nelitujeme, že jsme tam šli.‘ “

  • „Francouzi jim povolili odejít do Francie, což teda ti Čechoslováci udělali, a oni je internovali. Můj táta nadšeně vždycky vyprávěl o tom moři. Měl řadu vyprávění o tom, jak tam hráli volejbal, sestavili pěvecký sbor a sokolský cvičení.“

  • „Já bych řek’, že můj táta je typickej příklad své doby. Byl z rodiny truhláře, který byl vždycky antiklerikálně, historicky a socialisticky laděn. Vystoupili z církve a vstoupili do sociálnědemokratický strany, všichni ti Nekvasilové táborští, a můj táta byl nejmladší, tak jako jediný šel na študia. Studoval střední školu v Praze, určitě dělal propagandu komunistickou, byl párkrát zavřenej.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.03.2006

    (audio)
    délka: 01:16:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejsem sám, kdo na tyto témata nikdy s rodiči uceleně nehovořil. (…) Myslím si, že se styděli za to, že se jejich ideály, po tom, co zvítězily, obrátily proti nim. Nikdy neměli motivaci o tom spontánně hovořit.

Pan Vladimír Nekvasil se narodil 20. dubna 1944 v Paříži. Ve svém vyprávění vzpomíná na svého otce Miloše Nekvasila. Pan Miloš Nekvasil se narodil 2. ledna 1910 v rodině táborského truhláře. Celá rodina byla levicového založení. Miloš Nekvasil studoval střední školu v Praze, vstoupil do Komunistické strany Československa. Během vojenské služby byl několikrát krátkodobě uvězněn za komunistickou agitaci. Ve 30. letech se dostal jako tzv. mladý kádr do Sovětského svazu a po začátku války nastoupil na Frunzeho vojenskou akademii. Ve Španělsku se stal velitelem motostřeleckého praporu TGM. Po rozpuštění interbrigád odešel do Francie, kde byl internován. Následně se neúspěšně pokoušel dostat do čsl. armády, byl odmítnut kvůli členství v KSČ. Během války bojoval v řadách francouzských partyzánů. Ve Francii se také seznámil se svojí manželkou, která zde studovala vysokou školu. Po návratu do ČSR se Miloš Nekvasil chtěl stát novinářem a dělal např. tiskového mluvčího J. Smrkovskému. V roce 1949 byl zatčen, ale nikdy nebyl souzen, a v roce 1952 byl propuštěn. Rehabilitován byl v 60. letech. Na konci života pracoval v Tyršově muzeu tělesné výchovy a sportu. Obdržel franzouský válečný kříž. Španělsko opouštěl v hodnosti štábního kapitána, po válce byl povýšen na majora.