"Pocítil jsem to, když si nás zavolali na gymnáziu v Táboře do tělocvičny, kde nám oznámili, že my čtyři jsme za protistátní výroky vyloučeni ze všech gymnázií v Československu. U mě to byl výrok a u spolužačky to bylo to, že ostentativně nosila smutek po Benešovi. Na podzim 1948! Ten můj výrok byl, že jsem byl ve funkci referenta pro sběr odpadků a zavolal si nás šéf akčního výboru Švehla - prakticky gestapák, který, když mluvil s mým otcem, měl na psacím stole položenou pistoli, hrozný syčák, dělal šéfa akčního výboru... Na gymplu se stalo, že někdo sejmul obraz Klementa Gottwalda a nahradil ho obrazem Trumana. Jsem přesvědčen, že to udělali oni sami, protože se to nikdy nevyšetřilo. Tehdy jsem tam šel při vyšetřování jako zástupce studentů. Švehla na nás řval, že jestli se to bude opakovat, že celý gympl zavře a všichni půjdeme do výroby. Odpověděl jsem 'Jako za protektorátu?' Můj spolužák Josef Buk, pozdější člen ÚV KSČ, udělal udání, které znělo, že jsem prohlásil, že nás kdysi tížila nacistická a nyní že nás tíží komunistická bota."
"Vpravo bydlela nějaká německá hraběnka, jmenovala se Von Jungmann. Bydlela se svou devadesátiletou matkou, která naštěstí zemřela před koncem války. Tato hraběnka každého zdravila jako první. Pamatuji si, že tam tekl potok – dnes je to již zastavěné, tam jsme chodívali pro zeleninu, protože tam bývali bulharští zahradníci – kam se každý večer chodila koupat. Byla to taková typická stará panna. Párkrát se ponořila, udělala dvě tempa, hodila na sebe zpátky ten pršiplášť a šla domů. Tak tu taky vyhodili, byla v tom koncentráku. Měla obrovskou sbírku gramodesek, hudebnin, obrovskou knihovnu a toto všechno vyházeli před tu vilku na ulici. Pršelo do toho, leželo to tam asi měsíc. Jednou tam někdo našel nějaké známky, řekl nám to, tak jsme tam v tom chodili, hrabali se v těch knihách, které měly krásné starodávné vazby. Jednou jsem ji tam bohužel zastihl, asi si přišla něco zařídit a ona tam stála u toho svého domu, všechno to viděla, ona tím, žila, vždyť to byla stará panna, která téměř nevycházela. To byl pro ní životní amen. Byla v hrozném stavu, hrozně naříkala, radši jsem odešel pryč, protože jsem se na to nemohl dívat."
"Hráli jsme tam kopanou. Několikrát nás [Hitlerjugend] přepadli, sebrali nám míč, udělali nám do něj dýkou díru. Hodili nám ho zpátky, míč nebyl k ničemu. Pak jsme kopali hadrákem, protože všechny míče došli. Jednou jsem šel z toho plácku domů, po cestě mě přepadli dva členové Hitlerjugend. Přitiskli mě k plotu, jeden vytáhl dýku a dal mi ji na krk. Smáli se, já jsem zděšeně řval. Vedle šel český četník, já řval o pomoc a on jako bych tam nebyl, prostě přešel..."
Milan Nakonečný se narodil 8. února 1930 v Horažďovicích. Jeho otec Teodor Nakonečný byl původem ukrajinský bělogvardějec, který emigroval do Československa, kde se vypracoval na notáře. Druhu světovou válku zažil Milan Nakonečný již jako náctiletý, má proto mnoho živých vzpomínek a rozmanitých příběhů. Zažil například i známé bombardování Českých Budějovic. V roce 1947 se rodina přestěhovala do Tábora, kde byl po únoru 1948 vyhozen z gymnázia. Jeho cesta k maturitě a k vysokoškolským studiím byla komplikovaná kvůli jeho buržoaznímu původu, později režimu vadily i jeho názory. S dělnickou třídou se seznamoval třeba jako zaměstnanec v Kladenských dolech, pracoval třeba i v papírnách. V roce 1958 absolvoval pedagogickou fakultu, obor psychologie a pedagogika. Od roku 1962 pracoval jako asistent na nově vzniklé fakultě novinářství, kam byl přizván svým profesorem Františkem Hyhlíkem. V roce 1967 absolvoval klinickou psychologii na filozofické fakultě, v letech 1968 a 1969 studoval v Mnichově. Po pražském jaru byl v roce 1970 vyhozen z fakulty a do roku 1975 působil v krajské manželské poradně v Českých Budějovicích, poté do roku 1985 vyučoval na Střední škole pedagogické v Soběslavi a do roku 1989 pracoval v dětském psychodiagnostickém ústavu v Českých Budějovicích. Po revoluci se mohl naplno začít věnovat tomu, co jej bavilo nejvíc, to byla pedagogická činnost. Vedl mimo jiné Katedru andragogiky a personálního řízení Karlovy Univerzity či vyučoval na Teologické fakultě Jihočeské univerzity. Po revoluci bohatě publikoval především knihy s psychologickou tématikou. Širší veřejnosti je znám pro svůj oceňovaný Lexikon magie, je stoupencem hermetismu a esoterismu. Po revoluci obnovil hermetickou společnost Universalia. Je vdovec, má syna Milana a v roce 2025 žil v Táboře.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
