PhDr. Vladimír Munk

* 1925  

  • „To byl ženskej tábor, tady byly věže se stráží, a ty vybíhaly už v těch pruhovanejch šatech a křičely: ‚Chleba, chleba, jídlo!‘, hladové jak psi, my jsme nic neměli s sebou, abysme jim hodili, a jak se dostaly trošku k drátům, tak do nich z těch věží vojáci začali střílet, několik jich zastřelili. To bylo tak neskutečný, že já si říkal, takhle muselo vypadat Dantovo peklo!“

  • „První den, když jsme byli v Auschwitzu, my jsme přijeli pozdě večer, tak se nedělo nic, ráno nás vzali, abychom napsali korespondenční lístek do Terezína, a odtamtaď nás vedli do baráku, kde byli holiči, který nás ostříhali a oholili, kde jakýkoliv chlupy byly, a odtamtaď jsme šli do takový místnosti úzký, kde nás dezinfikovali, takovou štětkou, nejdřív do zadku, potom tomu druhýmu na hlavu, pak zase do zadku, osprchovali, dali nám ty koncentráčnický hadry, boty jsme si tam našli, pak nás vedli zpátky do toho baráku, ve kterém jsme bydleli, a než nás pustili dovnitř, tam byl stůl a dva písaři z kanceláře auschwitzský, jeden měl kartičky, kde jsme museli říct naše jméno a datum narození, a ten druhej měl dřevěnou tužku s jehlou vevnitř, řekl tomu druhýmu číslo, ten chytil vaši ruku, takhle ji přimáčknul a tou jehlou vytetoval číslo, vypíchal a natřel to černou tuší, to se vsáklo dovnitř, ruka opuchla, ale pokud vím, tak nikdo nedostal infekci, mně to trvalo čtyři až pět dní, bolelo to, pálilo to, opuchlo to, pak to opadlo a máte číslo tady. B 11673.“

  • „Já jsem sbíral známky a otec sbíral známky, já to potom převzal a sbíral jsem s ním, chodili jsme pravidelně v neděli dopoledne do kavárny Veselka, kde byl nějaký klub, si vyměňovat známky. Tatínek měl známého trafikáře a ten nám schovával rohové známky. Tak první věc, že ten chlapík hlásil gestapu, že my máme sbírku známek, takže gestapo k nám přišlo, chtělo vidět sbírku známek, protože Židé mohli sbírat jen do jisté míry, velice zdvořilí byli, to bylo hned na začátku, a tak já jim ukázal, co mám za sbírku známek, a oni to prohlíželi, říkali, že je to hezký a že to musí vzít s sebou, aby to ohodnotili, a já se ptal, jestli to dostanu zpátky, oni mi řekli, že si pro ně můžu přijít, a dali mi kus papíru. Mě nechali rodiče jít na gestapo v Pardubicích pro známky! Tak jsem tam šel, nezfackovali mě, nic, jen mi řekli, že to nemůžou vrátit, takže ukradli mi sbírku známek československejch.“

  • „Druhý den jsem se probudil a Blechhammer byl prázdnej, oni je všechny odpochodovali pryč, a mě tam zapomněli, buď mysleli, že jsem mrtvej, nebo si mě nevšimli, protože jsem byl zakulenej až vzadu, sice to ještě hlídali Němci zvenku, pár lidí tam zůstalo, tak jsme nemohli jít ven, protože by nás zastřelili, pak přijely dva německý tanky a ty rozstřílely baráky, sklad jídla a ostatních věcí, ale pak všichni odešli, bylo ticho, klid, já tam měl kamaráda, Rumuna, stejně starýho, my jsme vyšli ven, Blechhammer stál na malinkým kopečku, a dole jsme viděli ne vesnici, ale takový hezký domky, vilky podél potoka, tak jsme říkali, že půjdeme dolů se podívat, jestli najdeme něco k jídlu. No našli jsme, protože ty Němci měli takový strach před Rusama, že prostě nechali všechno a utekli, a tak jsme vykopli dveře a tam byl na stole pečenej chleba čerstvej. Já ještě dnes cítím tu vůni toho chleba. Když máte dlouho hlad, tak se netěšíte na husu, chcete chleba. Tak ta vůně toho chleba, ta chuť dobrýho chleba ještě pořád ve mně je.“

  • „Po válce, když k tomu došlo, tak jsem si říkal, mám dvě možnosti, buď pro mě to končí taky, protože nemám vzdělání, nemám nic, tak zkusím dostat nějaké peníze, od těchhle těch, odtamtud, uvidím, co budu dělat, anebo budu něco pořádnýho dělat, abych na to nemusel myslet. Tak jsem se pustil do toho studia, do chemie. Udělal jsem normálně chemický inženýrství, pak ten PhDr. Dělal jsem přes dvacet let ve výzkumu, když jsem to vytáhl konečně tak nahoru, že jsem byl v Akademii věd a měl svoji laboratoř a že jsem dostal státní cenu, tak přišli Sověti a já jsem musel odejít. Tak jsem začal na škole tady [v Plattsburghu], což nebylo špatný, nakonec jsem skoro po dvaceti letech dostal zase díky studentům, kteří mi doporučili Excellent of teaching, což byl vždy jednou za rok Nejlepší učitel, a pak jsem šel hnedka do penze.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Krakov, 26.01.2020

    (audio)
    délka: 01:08:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Krakov (Polsko), 27.01.2020

    (audio)
    délka: 01:12:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Osvětim, 28.01.2020

    (audio)
    délka: 19:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dělal jsem vědu, abych nemyslel na holokaust

Vladimír Munk ve skautském kroji se svým psem Cigim před válkou
Vladimír Munk ve skautském kroji se svým psem Cigim před válkou
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Munk se narodil 27. února 1925 v Pardubicích. Tam žil do svých sedmnácti let, kdy byl v prosinci 1942 s rodiči a ostatními pardubickými Židy deportován do Terezína. Odtud Munkovy na podzim roku 1944 deportovali do vyhlazovacího tábora v Auschwitz-Birkenau, kde oba rodiče našli smrt v plynových komorách. Tehdy devatenáctiletého Vladimíra přesunuli nacisté na práci do pobočného tábora v Gleiwitz (dnešní Gliwice). Příchodu osvoboditelů se dočkal v dalším pobočném táboře Blechhammer (dnes Sławięcice). Vladimír se vrátil do Pardubic, dostudoval ve zrychleném letním semestru střední školu a na podzim 1945 odešel do Prahy studovat chemii. Vyhledal slečnu Kitty, se kterou se seznámil během internace v Terezíně, a v roce 1949 se s ní oženil. Pracoval dvacet let ve výzkumu a za svou práci získal státní cenu, po srpnu 1968 se rozhodl emigrovat. S celou rodinou vycestoval do USA, kde až do důchodu učil na univerzitě v Plattsburghu. Tématu holokaustu se vědomě vyhýbal a do Osvětimi se poprvé vrátil až po 75 letech, v lednu 2020. Ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau zahynulo více než třicet jeho nejbližších příbuzných.