„Já nevím, jenom co říkal manželův tatínek, že tam byli i Rusové. Že jim třeba dali do pytlíčku na strom brambory, nebo chleba, zkrátka nějaké potraviny. Právě ten jeden potom dal dědovi, tomu mému tchánovi, takového vyřezávaného ptáčka i s bidýlkem, že si tom mohl někam postavit. Říkal: ,To mi tam nechal nějaký ruský zajatec.´ Protože on dělal v lese a tak. Oni se s nimi nesměli setkat, to bylo pod hrozbou. Ti dělali tam a ti tam, ale třeba jim na ten strom, nebo někde, všude, že jim položili nějaký sáček s něčím nebo nějaký pytlík, aby alespoň nějaké jídlo měli, vždyť oni tam nic neměli. On mu tam potom dal toho dřevěného ptáka. Vyřezané ze dřeva a bidýlko, aby si to mohl někam postavit. Také to byli lidi, že."
„Byla jsem tam já, syn a právě oni. Chtěli jsme se jít najíst. Sedli jsme si ke stolu a teď přišla ta servírka a on se německy ptal, jestli může dostat jídelní lístek. A ona se sebrala a šla pryč, hotovo. Tak mi říká: ,Oni nás asi neobslouží.´ Mě to naštvalo, zvedla jsem ruku, ona jenom cosi prohodila a já říkám: ,Prosím si jídelní lístek.´ ,Máme jenom guláš.´ A já říkám: ,Tak nám doneste čtyři porce guláše.´ Tak to si potom z toho dlouho dělali srandu, že v Česku je guláš, kde jsou tři kousky masa. A hned se ptala, jestli budeme platit markami. Říkám: ,Ne, já nemám, já jsem odtud, mám naše peníze.´ To oni prý jim ty noclehy, kdyby se někde ubytovali, že to byly šílené ceny, i za ty jídla, že jim víc jak dvoj-trojnásobně počítali. Proto se on i divil, říkal: ,Tos platila za všechny ty guláše a sodovky?´ A já říkám: ,Jo.´"
„Co mohla vyprávět? Natlačili je do toho vagonu, kolik se jich tam vešlo. Že se pomalu nemohli nadechnout. A co stálo na chodbě, neměli jít kam ani na záchod. Říkala: ,Stáli jsme a přešlapovali.´ Neměli se čeho napít, nevěděli, kam jdou zpočátku, byli vystresovaní, že jdou do plynu, i když už bylo po válce, tak měli strach, že jdou do koncentráku. A tam také se dostali jenom do těch sběrných táborů. Měli tam už nějakou vodu a zařízení, ale neměli peníze, aby si mohli koupit byt vnebo barák, to neměli. protože ty staré babky už potom dostaly důchod, pak na tom byli dobře, protože ta její maminka dostala za manžela, že padl ve válce, nevím tedy kde nebo jak. Pak ona dostala za toho Rudu také, že byl zajatec a všechno. Postavili si pěkný domek. Pak se už měli dobře, ale pořád... On nedokázal odložit kůrku chleba."
„Neměli jsme vůbec nic. V té době [otec] dělal v lese. Z lesa se sváželo dřevo na pilu a pila je vyplácela. A šel chlap z vrchu, co tam bydlel, ten měl myslím sedm dětí, a říkal: ,Plačku, mění se peníze.’ A on říkal: ,Pila nám nedala peníze, že až po neděli, a já nic nemám.‘ A on: ,Pojď, na osobu dostaneš 25 korun.’ Tak kdo nic neměl, dostal 25 korun.“
„Ženy nedělaly. Ženy se staraly o domácnost a o pole. Ony ani nevěděly, že existují Zlaté Hory. Měly kozu, kravku nebo prasátko nebo nějakou tu slepici. Každý měl svůj šroťák, takže si našrotil obilí. Zasel, co měl na poli, vykopal brambory. Ráno uvařily osmilitrový hrnec, takový železňák, polívky, daly do kachláku a měly na celý den. Ony neznaly nic.“
„Měli jsme vynikajícího učitele. Přišel už ve 30. letech. Dělal i matrikáře a nějakého radního. Uměl velice dobře zacházet s dětmi a uzemnit je. Byl to takový pořízek, takže když kluk vyskočil, tak (ji) hned dostal. Nejednalo se o to, jestli dostal facku nebo rákoskou. Neposlechl – dostal.“
Jaroslava Müllerová se narodila 21. května 1947 ve Zlatých Horách na Jesenicku. Do nově osídlovaných Sudet se rodiče po roce 1945 přestěhovali z Ostravy, kde byl otec Rudolf Plaček zaměstnán jako horník v černouhelném dole Hlubina. Ve Zlatých Horách pak pracoval na pile, zatímco matka Anežka vykonávala příležitostné a pomocné práce. Jaroslava Müllerová navštěvovala v 50. letech základní školu ve Zlatých Horách, kde se setkávala s pestrou směsicí dětí – potomků místních Němců, řeckých imigrantů i dosídlenců, rumunských Slováků. Vyrůstala v chudobných poměrech, od útlého dětství vypomáhala tamním sedlákům a statkářům výměnou za jídlo. Po základní škole pracovala v textilní továrně Moravolen, kde působila až do svého odchodu do důchodu v roce 2000. Ve Zlatých Horách zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy. Je matkou tří dětí – Eriky, Rudolfa a Roberta. Dodnes (2020) žije v rodných Zlatých Horách.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
