Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Müllerová (* 1947)

• narozena 21. května 1947 ve Zlatých Horách

• rodiče se do pohraničí přestěhovali po roce 1945 Ostravska

• vyrůstala v chudobných poměrech

• od útlého dětství pracovala na poli výměnou za jídlo

• absolvovala základní školu ve Zlatých Horách

• po základní škole pracovala v textilní továrně Moravolen

• vzpomíná na invazi vojsk Varšavské smlouvy ve Zlatých Horách

Život v minulém režimu má spojený především s chudobou a nedostatkem. Tyto hubené časy vedly celou rodinu k určité apatii. Konec druhé světové války ani komunistický převrat rodiče údajně vůbec nezajímal. Obdobně rezignovaný postoj se váže ke znárodňování, měnové reformě, invazi vojsk Varšavské smlouvy a nakonec i k sametové revoluci. Jaroslava Müllerová ve svých vzpomínkách často zmiňuje: „Měli jsme jenom bídu a dřinu; neměli jsme, co by nám vzali; neměli jsme vůbec nic. Nikdo nic neměl a to bylo nejhorší.“ 

Za jídlo a cigarety 

Jaroslava Müllerová se narodila 21. května 1947 ve Zlatých Horách na Jesenicku. Rodiče, Anežka a Rudolf Plačkovi, se do pohraničních Zlatých Hor přestěhovali po roce 1945, po vysídlení sudetským Němců. Do té doby žili v Ostravě. „Otec vyšel v roce 1912 školu a ve dvanácti letech musel nastoupit do šachty. Měl dvanáct let, tak byl pracovně schopný,“ říká pamětnice. Jednalo se o černouhelný důl Hlubina v Ostravě-Vítkovicích. Tam pracoval až do vypuknutí druhé světové války. Coby horníci v dolech byli zaměstnáni i otcovi sourozenci. 

Počátek druhé světové války předznamenal pro otce řadu změn. „Napřed byl  nasazený, pak ho pustili a dělal na těžební věži. Hlásil hlásnou troubou pohyb letadel. Maminka byla ve Svinově, to je – já nevím – pět stanic tramvají, a on na ni volával. Ohlížela se a nevěděla, odkud to jde. Potom jí říkal: ,Tys mě neslyšela?‘ – ,No slyšela, ale nevím, kde jsi byl.‘“ Otec byl totálně nasazen v Ratiboři, a to údajně na základě jakéhosi udání. Co konkrétně se tehdy přihodilo však Jaroslava Müllerová neví. „Nechtěl o tom mluvit, i když jsem se ho ptala.“ 

Práci hlásiče z těžební věže vykonával Rudolf Plaček až do konce války. „Dělal to za jídlo a cigarety. Pak po válce šel do invalidního důchodu a šel dělat do lesa.“ Matka Anežka tou dobou vykonávala různé příležitostné pomocné práce. „Neměla stabilní zaměstnání, neměla ani žádné vyučení,“ říká Jaroslava. Když v roce 1945 válka skončila, rodiče to prý nezajímalo. „Měli jenom bídu a dřinu, nic jiného.“

Co mám v ruce, tím musím praštit

Válečná mašinerie si brala životy a osudy lidí bez rozdílu státní příslušnosti. Jaroslavin vzdálenější příbuzný Rudolf Ergler (bratranec tchýně) musel jako Němec narukovat do wehrmachtu. V rámci operace Barbarossa v červnu 1941 se dostal na východní frontu. Těsně před koncem války se však rozhodl dezertovat. „On měl děvče od Javorníku. Vrátil se za ní. Ale někdo ho udal jako zběha. Ještě ten večer ho zatkli, převezli do sběrného lágru v Adolfovicích, a odtud byl deportován na Sibiř do dolů,“ líčí Jaroslava Mullerová příběh muže, kterému se podařilo uniknout i z takového pekla, jakým gulagy, otrocké pracovní tábory, bezesporu byly. Rudolf se k útěku rozhodl asi po sedmi letech - spolu s dvěma kamarády odzbrojili ve štole strážného. „Vzali mu sekyrku a to víte, on mi později, když k nám jezdil na návštěvy, říkal: ,Co mám v ruce, tím musím praštit, abych utekl. Buď budu na zemi ležet já nebo on,´“ říká Jaroslava Mullerová.

Rudolf Ergler nebyl nikdy schopen určit, jak dlouho mu trvala cesta domů. Většinou šli pěšky, někdy se kus cesty svezli ukryti na korbě nákladního vlaku. První kamarád padl ještě na území Sovětského svazu. Vysílením. Chtěl naskočit na vlak a místo toho spadl pod kola. „Po nějaké době přišli do Polska, kde jim někdo pomohl zorientovat se. Ale oni chtěli do Německa, takže museli utíkat přes hranice na Západ, v době již hluboké totality,“ vypravuje pamětnice. Cestu za svobodou přežil jen Rudolf. Jeho zbývající souputník při přechodu do Západního Německa padl kulkou pohraniční stráže. V Německu se pak Rudolf s pomocí Červeného kříže setkal se svojí rodinou. Dceři, kterou spolu Rudolf a Thea počali po Rudolfově dezerci z wehrmachtu, již bylo osm let.

Kdo neměl nic, dostal 25 korun 

Jaroslava Müllerová pochází ze čtyř sourozenců. Tři starší sestry však zemřely brzy po porodu a nikdy se s nimi nepotkala. „Jak se sjíždělo do šachet jako do krytů, zatímco se bombardovalo, tak ty děti to nepřežily,“ říká. Po válce se rodiče přestěhovali do Zlatých Hor, kde se Jaroslava narodila. Jako své první vzpomínky na dětství bez většího váhání uvádí práci, hlad a nedostatek čehokoliv. „Boty jsme mohli nosit jenom po cestě, na poli se musely vyzout. To se nesmělo, jít v botách. Nic jsem neměla.“

V chudobě rodinu zastihla i měnová reforma. Tou dobou, v roce 1953, pracoval otec na pile. „Neměli jsme vůbec nic. Přišel chlap, co bydlel na vrchu, a říkal: ,Plačku, mění se peníze.‘ On na to: ,Pila nám nedala peníze, že až po neděli, a já nic nemám.‘ A ten chlap: ,Pojď, na osobu dostaneš 25 korun.‘ Tak kdo nic neměl, dostal 25 korun…“ Ve Zlatých Horách měla rodina pár vlastních zvířat: kozu, králíky a slepice. Půdu však nikoliv. „Potom jsme měli kousíček pole, teď jsou tam paneláky. Ale měli jsme pěknou zahradu,“ vzpomíná.

Do školy se špalkem

Ze Zlatých Hor coby sudetské oblasti byla po válce vyhnána většina německých obyvatel. „Němci šli pryč, zůstalo tam pár starých babek. Hodně chlapů padlo už v první válce a lidé se moc nedožili. Hodně padlo i v lomech a v lesích.“ Namísto původních německých obyvatel se zde usadili krom Čechoslováků i lidé mnoha dalších národností. Celá řada novousedlíků přišla z Řecka, odkud utíkali před tamní občanskou válkou. Když nastoupila do školy, vedle českých dětí v lavicích seděli potomci místních Němců, řeckých imigrantů i potomků Slováků dosídlených po válce z Rumunska. Sama se nejednou připletla do dětských potyček. „Přece si nenechám natlouct. Oni chtěli co nejvíc ukrást. Čepici, rukavice nebo jídlo. Nikdo neměl nic, to bylo nejhorší,“ vypráví. Vypjaté situace řešili učitelé zpravidla tělesnými tresty. „Když si kluk vyskočil, tak hned dostal. A jestli dostal facku, nebo rákoskou… Zkrátka neposlech – dostal. A ti, co byli moc divocí, tak skončili v polepšovnách,“ říká. Navzdory nevraživé atmosféře ve škole, mezi obyvateli Zlatých hor ke konfliktům docházelo údajně jen zřídkakdy. „Prakticky se tu jeden s druhým nedomluvil, takže si nemohli moc vymýšlet,“ myslí si pamětnice.

Nám neměli co vzít

Rutinní zlatohorský den v 50. letech vypadal očima pamětnice následovně. „Ráno jsme museli pochystat zvířata, jít do školy, přijít ze školy, zout boty, jít dělat k sedlákovi a přišli jsme večer.“ Do postele se dostávala okolo desáté, budíček byl ve čtyři ráno. „Tatínek šel do lesa, maminka mu šla pak pomáhat. Nikdo nic neměl. Ženy se staraly o domácnost a o pole. Ráno se uvařil osmilitrový hrnec – takový železňák – polívky, dal se do kachláku a bylo jídlo na celý den. Každý dělal, co mohl, aby uživil rodinu. Lidi ani na to pivo neměli,“ vzpomíná. 

Za pomocné práce u sedláků se platilo v naturáliích. „Ženy, co chodily plít, trhat len, kopat brambory nebo mlátit, pak za to dostaly kousek chleba s tvarohem. A selka nám říkala: ‚Běžte se děvčata napít, ve studánce je čerstvá voda.‘ V sobotu bylo maso a sklenička piva, tak to jsem donesla tátovi. A na podzim jsme dostali pytel mouky a pytel pro dobytek. Peníze se nedávaly – oni [sedláci a statkáři] byli taky chudáci.“ Nedostatek byl, dle vzpomínek, všudypřítomný. „Nic nebylo. Každý měl kachlovou pec, trochu dřeva a nanejvýš nějaké piliňáky. To bylo celé. Jinak v domech nebylo nic.“ 

Náročné podmínky vedly nové obyvatele Sudet k určité soběstačnosti: „Každý měl svůj šroťák, takže si našrotoval obilí, co měl na poli, vykopal si brambory a bylo.“ Podobně jako v případě měnové reformy, rodinu kvůli chudobě nijak nepostihla ani kolektivizace zemědělství. „Neměli jsme, co by nám vzali. Naši měli zpočátku krávu, ale tu pak dali pryč, kozy táta pozabíjel a nechali jsme si jednu. A políčka jsme měli jenom takový kousek, že to nikoho nezajímalo. Nám neměli co vzít,“ říká. Dle vzpomínek však žilo ve Zlatých Horách nemálo lidí, které kolektivizace tvrdě zasáhla. 

A bylo vymalováno

Po dokončení základní školy v roce 1962 chtěla dále studovat chemickou školu průmyslovou. To jí však nebylo umožněno. „Nepodali mi ani přihlášku. Řekli mi, že jsem blázen. Co chce taková holka od dobytka dělat v Ostravě. To bylo v osmé třídě. Měli jsme povinnou devítku, tak jsem si pak dala přihlášku na prodavačku a kadeřnici, a to vůbec ne. Ředitelka vystoupila a říkala: ,Podívej se, můžeš jít do Osoblahy,‘ tam se chovaly slepice, ,nebo do Albrechtic do JZD.‘“ 

Takováto nabídka pamětnici zklamala. „Byla tak najedovaná, že jsem říkala, že na to, abych házela hnůj, nemusím chodit do školy. A bylo vymalováno.“ Nakonec začala pracovat v textilní továrně Moravolen ve Zlatých Horách. „Šla jsem opravovat to, co tkadleny utkaly, kde byla chyba. Tam jsem dělala rok.“ Poté začala pracovat jako tkadlena a v Moravolenu působila až do svého odchodu do důchodu v roce 2000. V tomtéž roce továrna zkrachovala.

Vojsko místo kombajnů 

Když Československo obsazovala vojska Varšavské smlouvy, ve Zlatých Horách údajně „policajti, obchodníci, učitelé, všichni – každý s dvoukolákem raboval obchody.“ Na den invaze si Jaroslava Müllerová dodnes dobře vzpomíná. „V noci to začalo lítat. Myslela jsem, že stěhujou kombajny do Heřmanovic na žně. To byl rachot! Ráno vstávám a prý jsme byli přepadeni. A říkám manželovi: ,Vstávej, musíme jít do práce, a vezmi si raději doklady, ať nejsi odvedený.‘“ 

Okupace ve Zlatých Horách však dle vzpomínek proběhla poměrně poklidně. „Tady to nebylo zas tak divoké. Tanky tu vůbec nebyly. Jenom hučela letadla.“ Z okupantů se později dokonce stali rodinní přátelé a syn Rudolf je s nimi stále v kontaktu. „Měli tu kasárna na Dukelské v Jeseníku. Dodneška se navštěvují. Byli i vícekrát u nás. A Rudův syn tam byl teďka, v Oděse,“ říká Jaroslava. 

Musím vstoupit? Tak sbohem

O režimu se doma nemluvilo. „Rodiče to nechtěli komentovat. Když jsem se zeptala před tátou, tak říkal: ,Všechno je to jeden švindl, každý mele na svůj mlýn.‘“ Zároveň nikdo z rodiny nebyl členem KSČ. „Chodit po jakýchsi schůzích a někomu tam poklonkovat? To ne!“ Syn Rudolf se ale nátlaku nevyhnul v 80. letech. „Má textilní maturitu, a jak přišel z vojny, tak ta z KSČ říkala: ,Poslouchej, můžeš být směnový mistr, ale musíš vstoupit do KSČ.‘ Říkal: ,To je podmínka? Tak sbohem.‘ Šel dělat k celníkům a byl pokoj,“ vypráví pamětnice. 

S manželem, se kterým se seznámila v roce 1964, vychovali krom syna Rudolfa dceru Eriku a dalšího syna Roberta. Všechny tři děti šly v matčiných šlépějích a později se profesně pohybovaly nebo stále pohybují v prostředí textilního průmyslu. Dnes (2020) žije Jaroslava Müllerová stále v rodných Zlatých Horách.