„Jsem byl zasažený a vystrašený taky z tohoto hlediska, potom se to velmi projevilo, když kluci byli trochu starší a chodili do těch škol, tak jsem měl starost, aby v podstatě mohli dál prodělat normální život s potřebným vzděláním. Takže jsem z toho byl spíš... osobně jsem měl stále obavy, protože ten způsob vyřešení té otázky těmi prověrkami, že milion lidí – nebo kolik ještě – bylo vyhozeno ze strany a ztratili zaměstnání, tak to mě vystrašilo. A v podstatě jsem se snažil, ale zároveň jsem se snažil, abych se nějak nepříliš zapojil do těch, když jsem zůstal ve straně, abych se nezapojil do těch aktivit, které se pod hlavičkou strany dělaly. Čili si vzpomínám, taková jedna z těch aktivit, kterou nemůžu zapomenout, je právě, že jsme kolegu Krejčího, historika, vyhodili, protože byl na pohřbu Patočky. A druhý den, protože to tam filmovali, tak druhý den svolali všechny členy strany. Jsem bohužel byl na pracovišti. Kdybych tam nebyl, tak by to bylo lepší. A museli jsme to odhlasovat a to si vyčítám.“
„To byl jediný kontakt s tím ministerstvem vnitra nebo se Státní bezpečností, tady s tou částí, co dělala tu kontrašpionáž nebo špionáž. To byl jediný kontakt, který byl spojen tady s tím. A já jsem pak, protože mně to nevyhovovalo a najednou při fungování toho projektu, který měl ovlivnit rozhodování o ceně, jsem se seznámil vlastně s těmi metodami a byl jsem hodně nespokojen. A pak, když se naskytla příležitost někdy v šedesátém, to jsem byl asi dva roky na tom japonském, tak jsem odešel. Jsem odešel a pak jsem byl ještě někdy, když jsem už byl v Akademii dva roky, tak najednou si mě taky zavolali a chtěli, abych s nimi spolupracoval. A na tom pracovišti, kde jsem působil, abych tam, když to řeknu teď zkráceně, donášel na kolegy, a to mně samozřejmě velmi nevyhovovalo. Tak jsem se radil taky s tím svým kamarádem, starším kolegou, a on z nějakých osobních důvodů řekl: ‚Toto nedělej, já ti to zařídím, a když tě pozvou, tak řekni, že odmítáš tohle dělat.‘"
„A tam na japonském [velvyslanectví] jsem byl ten první rok v pohodě. Jsem se tam docela s tím obchodním atašé seznámil a byla to docela sympatická práce, ale ten první rok byl v pohodě. Tam nikdo si mě nevšímal, ale druhý rok tam byl problém v tom, že se kupovala ta technologie, petrochemická technologie pro Kralupy, velký projekt, který dodávali Japonci. No a tam v podstatě mě využila ta kontrašpionáž, respektive tam přišli lidi. Ta Správa služeb diplomatického sboru, což jsem potom pochopil, je spíš oddělení ministerstva vnitra, kde se organizuje špionáž a kontrašpionáž. A v podstatě mě tam pověřili, respektive se mnou manipulovali tak, že mně dodávali informace, které měly naznačovat tomu obchodnímu atašé, že já mám kontakty a že něco vím, jak se připravují. A jestli jsou tam nějaké alternativy s tím japonským dealem nebo s tím kontraktem japonským. Tak potom se to nějak povedlo, protože se to podařilo asi, ale to já už jsem v podstatě zjistil, že tady jsem v situaci špiona nebo kontrašpiona.“
„Já myslím, že to bylo ve čtyřicátém [roce], kdy jsem nastoupil do školy, těsně do základní školy, že jsem šel otci naproti. On měl skončit ve dvě hodiny práci a šel jsem sám tím sídlištěm těch cihlových domků a proti mně šli dva vojáci Wehrmachtu evidentně, nebo nevím, jestli to byli SS nebo Wehrmacht. A měli psa, kterého měli evidentně na nějakém vodítku, a ten pes se utrhl a skočil na mě a vyrval mně kus tady ze stehna.“ – „Tak takový útok strašný?“ – „Takže mě odvezli ihned do nemocnice a tam to sešili. Takže jsem měl ten zážitek, který do jisté míry teď prožívám taky, ani ne tak s nějakou nenávistí k Němcům, ale to, že se těch psů bojím, když vidím psa, tak mám takové chvění určité.“
Karel Müller se narodil 22. května 1936 ve Zlíně rodičům Karlu Müllerovi, inženýru v koželužně v Baťových závodech, a Aloisii, rozené Sommerové. Dětství prožil v období války, poznamenal ho nedostatek potravin i trauma z útoku německého vojenského psa. Zažil i spojenecký nálet na Zlín. Rodinu těžce zasáhl rok 1948: otec byl kvůli „buržoaznímu původu“ zbaven funkcí a pracoval už jen jako laborant, děti včetně Karla čelily omezení ve studiu. Přesto roku 1953 maturoval na jedenáctiletce (už v tehdejším Gottwaldově) a dostal se na Vysokou školu ekonomickou (VŠE), obor materiálně-technické zásobování, později přešel na zahraniční obchod. Po získání diplomu musel na dvouletou vojenskou službu u tankového praporu v Domažlicích. Po návratu pracoval jako tlumočník v Pražské informační službě (PIS) a Čedoku. Roku 1963 nastoupil na japonské velvyslanectví pod Správou služeb diplomatického sboru (SSDS), zpočátku netušil, že jde o strukturu ministerstva vnitra. Z existenčních obav se stal spolupracovníkem Státní bezpečnosti (StB), která jej využila v kontrarozvědné akci při obchodních jednáních s Japonskem. Roku 1966 odešel do Československé akademie věd (ČSAV), Kabinetu teorie a metodologie vědy. Téhož roku se oženil s Libuší a zejména pod vlivem obavy o budoucí rodinu vstoupil v roce 1968 do Komunistické strany Československa (KSČ). Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ve straně zůstal, aby ochránil syny Libora (1969) a Karla (1972). Období normalizace prožil v Ústavu filozofie a sociologie, kde se věnoval zejména výzkumu vědy a techniky. Po roce 1989 KSČ opustil a podílel se na transformaci akademických institucí. Úplně novou životní etapou se pro něj stalo vyučování na vznikající Fakultě humanitních studií UK, kde působil až do roku 2022. V roce 2025 žil v Černošicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!