Doc. Ing. Karel Müller , CSc.

„To byl jediný kontakt s tím ministerstvem vnitra nebo se Státní bezpečností, tady s tou částí, co dělala tu kontrašpionáž nebo špionáž. To byl jediný kontakt, který byl spojen tady s tím. A já jsem pak, protože mně to nevyhovovalo a najednou při fungování toho projektu, který měl ovlivnit rozhodování o ceně, jsem se seznámil vlastně s těmi metodami a byl jsem hodně nespokojen. A pak, když se naskytla příležitost někdy v šedesátém, to jsem byl asi dva roky na tom japonském, tak jsem odešel. Jsem odešel a pak jsem byl ještě někdy, když jsem už byl v Akademii dva roky, tak najednou si mě taky zavolali a chtěli, abych s nimi spolupracoval. A na tom pracovišti, kde jsem působil, abych tam, když to řeknu teď zkráceně, donášel na kolegy, a to mně samozřejmě velmi nevyhovovalo. Tak jsem se radil taky s tím svým kamarádem, starším kolegou, a on z nějakých osobních důvodů řekl: ‚Toto nedělej, já ti to zařídím, a když tě pozvou, tak řekni, že odmítáš tohle dělat.‘"

„A tam na japonském [velvyslanectví] jsem byl ten první rok v pohodě. Jsem se tam docela s tím obchodním atašé seznámil a byla to docela sympatická práce, ale ten první rok byl v pohodě. Tam nikdo si mě nevšímal, ale druhý rok tam byl problém v tom, že se kupovala ta technologie, petrochemická technologie pro Kralupy, velký projekt, který dodávali Japonci. No a tam v podstatě mě využila ta kontrašpionáž, respektive tam přišli lidi. Ta Správa služeb diplomatického sboru, což jsem potom pochopil, je spíš oddělení ministerstva vnitra, kde se organizuje špionáž a kontrašpionáž. A v podstatě mě tam pověřili, respektive se mnou manipulovali tak, že mně dodávali informace, které měly naznačovat tomu obchodnímu atašé, že já mám kontakty a že něco vím, jak se připravují. A jestli jsou tam nějaké alternativy s tím japonským dealem nebo s tím kontraktem japonským. Tak potom se to nějak povedlo, protože se to podařilo asi, ale to já už jsem v podstatě zjistil, že tady jsem v situaci špiona nebo kontrašpiona.“

„Já myslím, že to bylo ve čtyřicátém [roce], kdy jsem nastoupil do školy, těsně do základní školy, že jsem šel otci naproti. On měl skončit ve dvě hodiny práci a šel jsem sám tím sídlištěm těch cihlových domků a proti mně šli dva vojáci Wehrmachtu evidentně, nebo nevím, jestli to byli SS nebo Wehrmacht. A měli psa, kterého měli evidentně na nějakém vodítku, a ten pes se utrhl a skočil na mě a vyrval mně kus tady ze stehna.“ – „Tak takový útok strašný?“ – „Takže mě odvezli ihned do nemocnice a tam to sešili. Takže jsem měl ten zážitek, který do jisté míry teď prožívám taky, ani ne tak s nějakou nenávistí k Němcům, ale to, že se těch psů bojím, když vidím psa, tak mám takové chvění určité.“