Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Ing. Karel Müller , CSc. (* 1936)

• narodil se 22. května 1936 ve Zlíně

• za války zažil nedostatek potravin a nálet na Zlín

• po roce 1948 otce zbavili pracovních pozic, jeho tři děti čelily omezení ve studiu

• roku 1953 maturoval na jedenáctiletce, následně studoval na VŠE

• v letech 1959 až 1961 absolvoval dvouletou vojenskou službu v Domažlicích

• pracoval jako tlumočník v PIS a Čedoku

• v roce 1963 nastoupil na japonské velvyslanectví pod SSDS

• zapojen do akce StB při jednání s Japonci

• v roce 1966 odešel do ČSAV (Kabinet teorie a metodologie vědy)

• roku 1968 vstoupil do KSČ

• pracoval v Ústavu filozofie a sociologie ČSAV

• po roce 1989 působil na Fakultě humanitních studií UK

• s manželkou Libuší vychovali syny Libora a Karla

Na Karla Müllera, narozeného v roce 1936 v baťovském Zlíně, hluboce zapůsobila pracovní perzekuce otce po roce 1948 a vlastní problémy s přijetím na vysokou školu. Přes dobré jazykové znalosti po vojenské službě obtížně hledal uplatnění. Nekonfliktní povaha a obavy o existenční jistotu ho dovedly ke zpočátku nevědomé spolupráci se Státní bezpečností během působení na japonském velvyslanectví. Snaha zajistit klidnou budoucnost a vzdělání svým dětem stála i za jeho rozhodnutím vstoupit a po roce 1968 setrvat v Komunistické straně Československa. Teprve v demokratickém režimu si mohl volně vydechnout a věnovat se naplňující pedagogické činnosti. „Zkušenost s perzekucí otce a rodiny ovlivnila na celý život mé rozhodování,“ říká na konci svého vyprávění. 

Pes na mě skočil a vyrval mi kus stehna

Karel Müller se narodil 22. května 1936 ve Zlíně rodičům Karlovi a Aloisii, rozené Sommerové. Matka Aloisie pocházela z Valašského Meziříčí a vedla domácnost. Její otec, pamětníkův dědeček, padl v první světové válce. Rodina z otcovy strany měla německé kořeny, v Tišnově u Brna se usadili během napoleonských válek. Dědeček Karel Müller vlastnil továrnu na zpracování kůží a otec Karel Müller (nar. 1905) studoval na Vysokém učení technickém v Brně, aby rodinnou koželužnu mohl převzít. Jejich firma v Tišnově však během krize 30. let zkrachovala, protože Baťa přestal odebírat materiál a postavil si vlastní továrnu, v níž otec po studiích získal místo jako inženýr. Rodina bydlela v místní části Baťov, v typickém cihlovém domku. Pamětník měl dvě mladší sestry, Jarmilu a Miladu (nar. 1937 a 1948).

Dětství prožil Karel Müller v tíživé atmosféře druhé světové války, kdy se rodina potýkala s nedostatkem potravin. “Dodnes si pamatuji, co znamená hladovět,“ říká. Pěstovali si na zahrádce zeleninu a chovali drůbež. „Na zahradě pobíhaly husy, kachny, slepice. Já si vzpomínám, že jsem byl husopas, že jsem vždycky vyrazil na louku a pásl jsem je, což bylo romantické,“ vypráví.

Traumatizující zážitek se mu přihodil krátce poté, co nastoupil na základní školu. „Šel jsem naproti otci z práce a proti mně šli dva vojáci Wehrmachtu nebo příslušníci SS a měli psa na vodítku. Ten pes se utrhl, skočil na mě a vyrval mně kus tady ze stehna. Takže mě odvezli do nemocnice a tam to sešili. Ten zážitek do jisté míry prožívám doteď. Ani ne tak s nenávistí k Němcům, ale že se psů bojím,“ vzpomíná Karel Müller. 

Karel Müller zažil spojenecký nálet na Zlín, ke kterému došlo v roce 1945 na sklonku války. Zlín – resp. oblast Baťova se jevila vojensky významná, protože tam bylo letiště a letecká továrna. „Jako kluci jsme si dělali bunkry v lese a najednou jsme slyšeli hejno letadel, zvuk náletu. Letěli přes nás směrem ke Zlínu, a když doletěli, pustili bomby. To jsme pozorovali zpovzdálí a s vykulenýma očima, ale rodiče nám vynadali, co se touláme v těch dobách po lese,“ vybavuje si pamětník. Obdobně silný zážitek měl ze sledování postupu fronty přes Baťov – ústup rumunských vojsk a Wehrmachtu a nástup Rudé armády. 

Ve Zlíně zažil také pohřeb hlavního ředitele firmy. Tato zkušenost mu později posloužila jako důkaz sociálního inženýrství a všudypřítomného vlivu Baťovy firmy. Pohřeb totiž neprobíhal na hřbitově nebo v kostele, ale byl kompletně organizován firmou na jejím vlastním pozemku. Na tribunách se pronášely projevy hlavních představitelů firmy a pro Karla Müllera šlo o zvláštní zážitek. „Pocity z pobývání v baťovském režimu, které jsem vnímal z vyprávění otce, zřejmě ovlivnily moje zájmy. Globální provoz firmy přinášel poznatky o světě, a to vzbudilo můj zájem o cizí kultury i historii. K tomu přispívala i otcova zkušenost z firmy, kde působil jako technolog. Mně doporučoval, abych se věnoval spíše komerčním dovednostem než technickým,“ dodává Karel Müller. 

Cílem bylo otce trestat a třídně pronásledovat

Krátce po válce se pamětník zapojil do obnoveného skautu i Sokola, ale jejich existence neměla dlouhého trvání. V roce 1948 je nahradil Pionýr, do kterého vstoupil, a tělovýchovné jednoty. Vztah k turistice a přírodě pěstoval u dětí i otec, s rodinou podnikali výlety a těšili se, že budou jezdit lyžovat do Alp a k Jaderskému moři, což patřilo k jejich životnímu stylu v předválečném období. Komunistický únorový převrat však učinil nejen těmto snům konec. 

„Otec po válce dostal úkol dohlížet na obnovu koželužen v pohraničí. Jezdil po továrnách, měl i auto, byl v dobré pozici,“ říká pamětník. Po únoru 1948 se Karel Müller starší stal obětí cílené pomsty. „V pohraničí měl pracovníka, který kradl kůže a nějaké kožichy, a tak ho vyhodil, protože byl docela nekompromisní a předpokládal slušné chování. Ten člověk, Komínek se jmenoval, se vrátil do Zlína, tehdy už do Gottwaldova, a stal se předsedou komunistického akčního výboru,“ vzpomíná Karel Müller. Cílem msty, podpořené uliční důvěrnicí, paní Malinkovou, bylo „trestat a třídně pronásledovat otce, který byl podle nich buržoazního původu, a nepustit jeho děti na školy,“ říká. Otec tak během dvou let ztratil všechny vedoucí pozice a pracoval jako laborant ve Výzkumném kožedělném ústavu. Jelikož matka byla v domácnosti a živili tři děti, jejich finanční situace byla po převratu velmi špatná. Rodiče se v 70. letech odstěhovali do Valašského Meziříčí, otec zemřel v roce 1978 a matka, ročník 1909, se dožila 102 let. 

Kromě toho, že otec ztratil práci, perzekuce zasáhla i jeho děti: Karla Müllera a jeho sestry, kterým byla odepřena možnost studovat podle jejich přání a schopností. Sestra Jarmila toužila být lékařkou, ale musela rok pracovat v nemocnici, aby získala „dělnické návyky“, ani tak nebyla přijata na lékařskou fakultu a náhodně se nakonec dostala na Vysokou školu báňskou v Ostravě, obor geologie. Lékařkou se nikdy nestala a později emigrovala. Sestra Milada musela nastoupit na zemědělské učiliště a pracovat na poli. V uvolněnějších 60. letech jí dovolili přestoupit na zemědělskou průmyslovku a posléze vystudovala vysokou školu.

Karel Müller maturoval v roce 1953 na jedenáctiletce, tehdejší obdobě gymnázií. Navzdory tomu, že mu kádrový posudek nedal doporučení studovat, mimo jiné i proto, že pěstoval tenis, označený za buržoazní sport, na vysokou školu se přihlásil. Naštěstí na Vysoké škole ekonomické (VŠE) v Praze vznikl nový obor. „Ten posudek byl odmítavý, ale přesto jsem se pokusil přihlásit a měl jsem štěstí. Na výrobně-provozní fakultě založili obor, kam se nikdo nechtěl hlásit, a oni mně odpověděli, že mi jedině můžou nabídnout studium materiálně-technického zásobování, s perspektivou stát se promovaným skladníkem,“ vysvětluje. 

Po dvou semestrech, v roce 1956, využil krátkého období uvolnění a přešel na obor zahraniční obchod. Musel při studiu pracovat, protože otec ho podporoval jen malou částkou. Využíval své znalosti angličtiny a němčiny a přivydělával si jako tlumočník a průvodce pro Cestovní kancelář mládeže (CKM) a Mezinárodní svaz studentstva.

Vlézt do tanku mi trvalo dlouho

Ačkoliv Karel Müller získal na VŠE v roce 1959 diplom, na základě svého kádrového profilu dostal zákaz pracovat v zahraničním obchodu. Nastoupil vojenskou základní službu – na dva roky oproti původně běžnému roku pro absolventy. Prodloužení vojny bylo formou odplaty pro studenty, kteří organizovali či se účastnili studentského Majálesu v roce 1956, na kterém došlo k protirežimním projevům. 

Vojenskou službu začal v říjnu 1959 v Domažlicích u tankového praporu. „Já jsem byl zařazený do tankové roty. Obvykle tankisti mají tak 160 cm maximálně, aby do tanku vlezli. Mně trvalo hodně dlouho, než jsem do něj vlezl, ale nacvičovalo se co nejrychlejší nastoupení do tanku. Já jsem pořád posádce časy zhoršoval. Důstojníci nechtěli říct: ‚Ten člověk je vysoký, ten tam prostě nemůže být.‘ Ale začali mě posílat na různé kurzy, i zdravotnické, a nakonec si mě vytáhli na ošetřovnu. Druhý rok jsem strávil velmi příjemně, protože jsem už nespal s 30 kluky na jedné světnici, ale měl jsem na ošetřovně svoji postel,“ říká Karel Müller.

Ačkoli byl jazykově vybavený, po návratu z vojny mu situaci komplikoval další problém – zákaz přijímání zaměstnanců, kteří neměli trvalé bydliště v Praze. Podařilo se mu získat angažmá v Pražské informační službě (PIS) a v Čedoku, kde se tento zákaz tak neuplatňoval, pracoval jako tlumočník a průvodce. „Jezdil jsem po Čechách, Moravě a Slovensku a doprovázel většinou zahraniční pracovníky, co se školili na strojích, které se dodávaly do jejich zemí v Africe nebo na Kubě. Bydlel jsem v podnájmu, když nebyla tlumočnická práce, chodil jsem na brigády, a naučil jsem se i španělsky. Vedl jsem takový tulácký život,“ vypráví. 

Z archivních materiálů dochovaných k jeho osobě v Archivu bezpečnostních složek (ABS), spisu r.č. TS – 810436 MV vyplývá, že už v březnu 1962 ho kontaktovala a prověřovala Státní bezpečnost s cílem získat poznatky o pracovnících ze Sýrie, které provázel.[1] Na závěr zprávy se uvádí: „V případě, že by se mělo jednat o kandidáta [spolupráce], jest tento pro tyto účely vhodný, jak svým postojem k orgánům, tak jednáním, vystupováním a povahovými vlastnostmi.“

Správa diplomatických služeb mě využila pro kontrašpionáž

Začátkem 60. let se Karel Müller chtěl usadit a založit rodinu. Rodiče jej seznámili s přesvědčeným komunistou, panem Keppertem, který mu sehnal stavební pozemek vedle svého v Černošicích. Poradil mu, aby se hlásil o místo na Správě služeb diplomatického sboru (SSDS), a ta jej roku 1963 zaměstnala na japonském velvyslanectví jako analytika. SSDS byla ve skutečnosti oddělením ministerstva vnitra a stát se jejím zaměstnancem znamenalo dostat se do úzkého kontaktu se Státní bezpečností (StB), což si pamětník podle svých slov zprvu neuvědomoval. 

„Já byl překvapený – když jsem hledal zaměstnání několik let, tam byly ty špatné posudky, těžkosti a omezení. A tady mě přijali a evidentně můj kádrový profil nehrál roli. Myslím, že to přijetí bylo ovlivněno mým známým, který tam asi měl kontakty,“ říká pamětník. StB pravděpodobně věděla, že Karel Müller má problém najít práci, znala jeho jazykovou vybavenost a využila jeho touhy po zajištění. 

Pamětníka podle dochovaných spisů ABS zařadili do evidence StB jako informátora už při nástupu na velvyslanectví, „ke spolupráci byl získán 15. 3. 1964 na základě ideologickém“. Při pravidelných pohovorech pochopil, že má co do činění s estébáky, ale sám k tomu říká: „Spolupráce byla součástí řešení mé situace, abych získal trvalé zaměstnání a mohl uvažovat o rodině.“ Tak uvízl v osidlech Státní bezpečnosti, která s ním měla další plány. 

„Na japonském velvyslanectví jsem byl první rok v pohodě. Seznámil jsem se s obchodním atašé a byla to docela sympatická práce, nikdo si mě nevšímal,“ uvádí. Podle dochovaných spisů jej ovšem StB už vedla jako důvěrníka. Pod krycím jménem Karel uvažovali o jeho pověření zvláštním úkolem. Ze svazků je zřejmé, že nejméně další dva českoslovenští zaměstnanci ambasády byli tajnými spolupracovníky StB. 

Po prvním roce na velvyslanectví se situace změnila v souvislosti s velkým obchodním kontraktem na petrochemickou technologii pro Kralupy nad Vltavou, o kterou měli Japonci zájem. V roce 1965 StB uskutečnila „schůzku se spolupracovníkem KARLEM, za přítomnosti náčelníka odboru. Účelem této schůzky bylo otipovat KARLA z povahově a typově psychologické stránky k stanovení postupu pro jeho zpravodajský výslech.“ Podle záznamu byl pamětník nervózní a Státní bezpečnost pojala podezření, že vyzrazuje japonským diplomatům „různé informace politického a ekonomického charakteru a za tuto činnost je finančně odměňován“. Po opakovaných schůzkách se Karel Müller k možnosti nechtěného vyzrazení údajně doznal a kontrarozvědka Karla Müllera navrhla využít koncem roku 1965 v Akci „ŽLUNA“. 

Přímo ho zaúkolovali s cílem ovlivnit cenu japonských technologií. „Navrhuji vytvořit kombinací takové podmínky, aby se spolupracovník KAREL přímo stal informátorem japonských diplomatů,“ uvádí se ve spise. Dodávali mu falešné informace, které měl předávat obchodnímu atašé, aby Japonci uvěřili, že se jedná o koupi technologií i s jinými subjekty, a snížili cenu. 

Tato intenzivní manipulace prý trvala asi dva až tři měsíce, během nichž se scházeli v konspiračním bytě. Cílem bylo vytvořit zdání, „že jsem součástí sítě ekonomů nebo lidí, kteří vědí, co se děje v národním hospodářství,“ říká Karel Müller, jenž se v této roli necítil dobře. „V podstatě mě využila Správa služeb diplomatického sboru, což, jak jsem potom pochopil, je spíš oddělení ministerstva vnitra, kde se organizuje špionáž a kontrašpionáž. A se mnou v této kauze manipulovali,“ vysvětluje. 

Kvůli nesouhlasu s jednáním StB odešel z velvyslanectví roku 1966. „Seznámil jsem se tehdy s těmi jejich metodami a byl jsem hodně nespokojen. Když se naskytla příležitost, tak jsem odešel do Akademie věd.“ Tam pracoval v Ústavu plánování vědy a posléze v Kabinetu teorie a metodologie vědy.

Chtěli, abych donášel na kolegy

Spisy zachované v ABS obsahují záznamy o schůzkách StB s Karlem Müllerem, které se odehrávaly v letech 1963–1967, a několik zápisů o tom, že dostal odměnu, například v prosinci 1965 „dárkový balíček v hodnotě 208 Kčs“ nebo na konci roku 1966 odměnu 444 a 90 Kčs. Tyto informace pamětník označil za nepravdivé, žádné peníze neměl ani „bokem“ na velvyslanectví, jak ho Státní bezpečnost podezřívala. Roku 1969, kdy působil v Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV, ho znovu kontaktovali, aby zjistili možnost spolupráce, o tři roky později uložili jeho svazek do archivu. 

K poslednímu pohovoru s StB došlo v roce 1977, v návaznosti na jeho služební cestu na Západ a kontakt se zahraničními kolegy. „V Akademii si mě po letech zavolali a chtěli, abych spolupracoval. Abych donášel na kolegy na pracovišti, kde jsem působil, a to mně samozřejmě velmi nevyhovovalo. Radil jsem se s tím svým panem Keppertem a on řekl: ‚To nedělej, když tě pozvou, řekni, že odmítáš.‘ Já odmítl, ale řekl jsem jim, že pokud budu svědkem něčeho protistátního, že to nahlásím. Takovou povinnost měl stejně každý na služební cestě. To mi umožnilo vyjít z toho s nejmenší škodou,“ říká k tomu Karel Müller.

Snažil jsem se dětem zajistit schůdný život

Asi začátkem roku 1968 vstoupil Karel Müller do Komunistické strany Československa (KSČ). Jednak byl silně ovlivněn veřejnou diskuzí a intelektuální svobodou, která panovala během tzv. pražského jara, a věřil snahám o reformu režimu. A za druhé mělo jeho rozhodnutí praktické důvody. „V té situaci a době pozvolné liberalizace jsem toužil po tom, mít rodinu a děti a určitě bych jim nepřál, aby zažily takovou perzekuci, jako jsem zažil já nebo moje rodina. A když jsem byl postaven před to rozhodnutí, tak jsem si říkal: ‚Tohle bude asi nejlepší řešení, abych zajistil, že budou mít lepší život, že nebude ohrožen jako můj. Když budu ve straně, můžu zajistit schůdnost jejich života,‘“ vysvětluje Karel Müller. Oženil se roku 1966 a s manželkou Libuší měli dva syny, Libora (*1969) a Karla (*1972). 

Vstup vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ovšem Karla Müllera hluboce zasáhl. Aktivně se zapojil do spontánního odporu, roznášel letáky a pokoušel se mluvit se sovětskými vojáky. I přesto, že krátce po invazi vyjel na studijní cestu do Anglie a kolegové ze Sussex University mu možnost emigrace nabídli, rozhodl se vrátit, hlavně kvůli starostem o rodiče a těhotnou manželku.

Během stranických prověrek na začátku 70. let, kde se musel vyjádřit ke vstupu vojsk, uvedl, že „z eticko-právních hledisek“ nebyla správná. Myslí si, že ho z KSČ nevyloučili, protože ho kolegové z Akademie obhajovali slovy: „On je mladý, on ničemu nerozumí.“ Od té doby si uvědomoval, že ideály socialismu s lidskou tváří jsou nereálné, režim manipuluje společnost pomocí stranických byrokratických elit a policejních praktik a že plánované hospodářství nemůže konkurovat tržním ekonomikám a demokratické vládě. „Kdy a jak dojde ke zhroucení tohoto režimu, nebylo pro mne tehdy zřejmé,“ říká.

Snažil jsem se příliš nezapojovat do aktivit strany

Většinu své kariéry pracoval v ČSAV, nejprve v Ústavu plánování vědy, po jeho rozpadu v Kabinetu teorie a metodologie vědy a poté v Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV v Jilské ulici, kde našel podle svých slov cestu k smysluplné vědecké práci, zejména v sekci výzkumu vědy a techniky, vedené Radovanem Rychtou. Právě díky jeho práci, která byla uznávaná i v Evropě, mohl Karel Müller téměř každý rok cestovat na konference do západních zemí. Režimní orgány ho prý nechávaly svobodně se pohybovat i v zahraničí, jelikož byl vnímán jako „člověk oficiální sféry“.

Členství v KSČ bylo nutnou podmínkou pro jeho pozici vedoucího oddělení v ústavu. Jeho životní opatrný přístup pramenil z hlubokých obav z možné perzekuce. „Byl jsem zasažený okupací a vystrašený. Když kluci byli trochu starší a chodili do školy, tak jsem měl starost, aby mohli prožít normální život s potřebným vzděláním. Ty prověrky, že milion lidí bylo vyhozeno ze strany a ztratili zaměstnání, to mě vystrašilo. Ale zároveň jsem se snažil, abych se příliš nezapojil do těch aktivit pod hlavičkou strany. Co nemůžu zapomenout, jak jsme kolegu Kučeru, historika, vyhodili, protože byl na pohřbu Patočky. A protože tam filmovali, tak druhý den svolali všechny členy strany a já jsem bohužel byl na pracovišti. Museli jsme to odhlasovat a to si vyčítám. To pro mě bylo frustrující,“ říká pamětník. 

V roce, kdy byla zveřejněna Charta 77, její znění znal, ale podpis nechtěl riskovat. „Kdybych to podepsal, nastane situace, kterou jsem zažil, že by děti byly perzekvované. Tomu jsem se chtěl vyhnout,“ dodává. Karel Müller se vyvázal z povinnosti účastnit se stranických aktivit ve svém ústavu tím, že se přihlásil do organizace KSČ v místě bydliště. Tento „fígl“ mu umožnil vyhnout se situacím, kde by musel zaujímat stranická stanoviska ke svým kolegům.

Navzdory svému přesvědčení o blížícím se kolapsu socialistické plánované ekonomiky nebyl Karel Müller připraven na to, jak rychle se události v listopadu 1989 vyvinou. Zlomový okamžik 17. listopadu zažil v Praze. Odešel z ústavu v Jilské ulici pozdě a viděl, jak je okolí Národní třídy zablokované množstvím policistů a milicionářů. Měl starost o svého staršího syna Libora, který se demonstrace účastnil a pozdě večer přinesl informace o zásahu proti studentům. 

V učení jsem se našel

Po nástupu demokracie ukončil Karel Müller své členství v KSČ neformálně: „Já jsem prostě ty papíry nebo tu legitimaci vyhodil.“ V důsledku nečekané smrti ředitele ústavu ho pověřili dočasným vedením Ústavu pro filosofii a sociologii. Organizoval jeho rozpad a transformaci a stal se pracovníkem nově vzniklého Ústavu teorie a historie vědy, který byl však brzy zrušen. 

Přestože byl téměř v důchodovém věku, získal novou motivaci, když se spojil se Zdeňkem Pincem a Janem Sokolem, kteří zakládali Fakultu humanitních studií (původně Institut základů vzdělanosti) na Karlově univerzitě. „To učení mě okouzlilo, že člověk měl studenty před sebou a mohla probíhat diskuze, v tom jsem se našel,“ komentuje své nové uplatnění jako pedagog. Na Karlově univerzitě působil aktivně v různých pozicích, včetně funkce proděkana fakulty, až do roku 2022. V letech 1994–1995 dostal příležitost přednášet v Holandsku a je členem národních a mezinárodních vědeckých společností.

Kromě výuky se po roce 1989 Karel Müller aktivně zapojil do výzkumu spojeného se vstupem České republiky do Evropské unie. Kolem roku 2000 pracoval pro Sociologický ústav, který dostal za úkol připravit studie analyzující sociální situaci a kompatibilitu nově přijímaných zemí s poměry v Evropské unii. Pamětník je vděčný, že měl uspokojivý prostor pro práci až do pozdního věku, a radoval se z úspěchu svých dvou synů. Starší Libor je manažerem a mladší Karel profesorem politologie. V roce 2025 žil Karel Müller v Černošicích. 

 

[1] Výňatky z archivního svazku ze sbírky Svazky tajných spolupracovníků (TS): arch. č. TS-810436 MV, uchovaných v ABS, jsou uloženy v Dodatečných materiálech pamětníka.