Tomáš Molnár

* 1961  

  • „Já jsem se vyučil, složil jsem závěrečné zkoušky a v ten den jsem šel a rozvázal jsem pracovní poměr se Středočeskými tiskárnami a na šest týdnů jsem se stal nezaměstnaným. Už jsem ale přesně věděl, co chci jít dělat. Když jsem chodil do školy na Senovážné náměstí, hned ve vedlejší ulici Dlážděná byl antikvariát. Mně se to strašně líbilo, strašně jsem chtěl pracovat v antikvariátě. Navíc se mi líbilo, že když jsem tam přišel, tak jeden zaměstnanec seděl na židli a měl nohy na stole, to mě fascinovalo, říkal jsem si: ‚Tady chci dělat.‘ Pak jsem zjistil, že ty nohy na stole měl proto, že měl zánět žil. Ale pracovalo se tam výjimečně, na ten komunismus to byl výkon, který se tam podával, obrovský. Ten popud první byl, že se mi líbilo, že je někdo v práci a má nohy na stole. Kádrovákem, to je takový paradox, byl evangelík, který měl v Polabí na vesnici domek a tam byl o víkendu evangelíkem a přes týden byl kádrovákem národního podniku Kniha Praha. To je takový trochu neuvěřitelný, byl ředitelem personálního oddělení státního podniku. V každém případě mi tenhle člověk dopomohl do toho antikvariátu v Dlážděné ulici, který pro mě byl nádhernou dobou a byl jsem tam sedm let. Seznámil jsem se se spoustou skvělých lidí, kteří zůstali mými dobrými známými až do dnešních časů, pokud už nejsou po smrti. Chodila tam intelektuální elita téhle země, v té době stlačená do kouta. Nejrůznější lidé, na té harmonice společnosti stlačeni do jednoho kouta. Koho bych zmínil, pracoval tam básník Zbyněk Hejda, Karol Sidon, Vlasta Třešňák. Chodil tam pan Kemr, zcela pravidelně, spousty umělců, jako byl Karel Nepraš, Aleš Veselý, a tak dále, ten seznam je skoro nekonečný. Byla to opravdu krásná doba, já jsem tam byl nesmírně rád. Bylo to sedm let, které pro mě byly hodně určující. Co se týče vzdělání, tak jsem si udělal rozdílové zkoušky, vyučil se knihkupcem, posléze jsem si udělal dálkově pět let Střední školu knihovnickou na Vítězné pláni. Po pěti letech jsem slavně dodělal střední školu, což pro mě byla velká touha, mít tu maturitu.“

  • „V té době jsme se začali sdružovat s jinýma máničkama z Lysé, chodili jsme do hospody Vinná réva, ale měli jsme zásadu, že jsme nepili alkohol. Když jsme tam přišli, tak jsme žádný kšeft hospodskému neudělali, protože jsme si dali malinovku a to ho rozčilovalo, to nebylo pro něj milé. Naopak jsme v sobě měli takový pocit, že ty máničky, co chlastají, že je musíme zachránit. Tak jsme některý začali tahat do kostela – a úspěšně. V každém případě to vzbudilo pozornost. I když ta pozornost byla sekundární. První věc, byl jeden kamarád, už je po smrti, Jenda Šenk, měl doma aerovku a pak měl doma aerovku jiný kluk, kterému se říkalo ‚Satan‘, nevím proč. A Jenda Šenků mu chtěl dát nějaké součástky z jeho aerovky a my jsme to naložili do jeho wartburgu a vezli jsme to k Satanovi, kde jsme to vyložili na chodník, zazvonili a dali jsme mu to. Někdo nás viděl, a protože v té době byly jakési krádeže aut, tak nás někdo udal a přišli si pro nás policajti. To byla normální policie, ukázalo se, že to je všechno omyl, ale my jsme na tom výslechu něco řekli, co vzbudilo zájem estébáků, že děláme i něco jiného, nekalého, než že bychom kradli auta. Tak nás začali hlídat a došlo k opakovaným zatčením a výslechům s tím, že jsme pro ně byli protistátní buňka. Přišli třeba ráno ve čtyři, vytáhli nás z postele a večer v šest jsme se vrátili domů, střídali se na nás různý policajti, jeden byl hodný, druhý zlý, taková klasika. Jeden vyhrožoval, třetí chlácholil, kecy to byly náramný, co vedli. Dokonce to dopadlo tak, že v roce 78 nebo 79, to už mi bylo osmnáct, tři kluci skončili ve vazbě, ale pak byla amnestie a na tu amnestii je pustili.“

  • „My tři jsme se hodně kamarádili [hráli si na Rychlé šípy – hrdiny Foglarových knih], měli jsme klubovnu u nás na faře na verandě. Psali jsme si deník, kroniku těch Rychlých šípů. Pak byli nepřátelé – Mažnáci a Bratrstvo kočičí pracky – a ti byli jasně určený. Byli jsme tři sourozenci, rodiče byli na třídní schůzce u mé sestry a ke mně to nestihli ve správném čase, pak šli za paní učitelkou mimo to řádné rodičovské sdružení a posléze jsme se dozvěděli, že na tom řádném rodičovském sdružení ta agilní paní učitelka měla řeč a v rámci normalizace byla pilnější, snaživější, než normalizace určovala, a řekla, že není vhodné, aby se se mnou děti kamarádily, protože jsem synem faráře, třídního nepřítele společnosti. A aby se rodiče [spolužáků] podle toho zařídili. A rodiče se podle toho opravdu zařídili a já jsem po tom roce 1969 ztratil všechny přirozený kamarády, které děti mají. Ten Červenáček dokonce přišel, vzal si tu naši kroniku, to byli takoví malí lidi všechno, vzal si tu kroniku a dal ji Bratrstvu kočičí pracky. Jeden kluk, který byl trochu násilnický, dneska je to možná fajn člověk, já nevím, tak ten z ní posměšně předčítal ve třídě a trhal ji na kusy. Ta snaha byla hloupá, urputná, nějak se ospravedlnit, hráli v tom roli asi i ty rodiče. Já jsem opravdu dlouhá léta žádné kamarády neměl, ale záchranou mi bylo to, že jsme měli velkou zahradu, kde člověk mohl provozovat spousty úžasných věcí i bez těchto teplých lidských kontaktů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jíčín, 21.09.2014

    (audio)
    délka: 01:17:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Navždy rebelem

Tomáš Molnár roku 1983
Tomáš Molnár roku 1983
zdroj: soutěž

Tomáš Molnár se narodil 31. ledna 1961. Otec Dalibor Molnár byl evangelický farář v Lysé nad Labem. Matka, vystudovaná zdravotní sestra, se starala o Tomášova staršího handicapovaného bratra Štěpána. Sestra Renata se stala jáhenkou. Celá rodina hospodařila na farní zahradě. Na základní škole byl coby syn faráře vyčleněn z kolektivu a nedostal ani doporučení k dalšímu studiu na gymnáziu. Vyučil se v oboru ruční sazeč. Během učňovských let se v Praze přidal k tehdejšímu undergroundovému hnutí a dostal se do hledáčku StB. Po vyučení začal pracovat ve vyhlášeném pražském antikvariátu v Dlážděné ulici. Vystudoval dálkově střední knihovnickou školu, zakončenou maturitou. Účinkoval v undergroundovém hudebním uskupení Žabí hlen. Koncem osmdesátých let začal studovat teologii. Stal se evangelickým farářem a dodnes působí na farnosti v Trutnově. Stále je aktivním hudebníkem.