Eva Mečlová

* 1938

  • „Když jsme se vzali, tak jsme měli nejdříve motorku. A k té jsme přišli tak, že ještě jako svobodní, ji můj muž vyhrál na tříkorunový los. V Praze se vždycky devátého května konala plochá dráha na Strahově, motocyklová. A my jsme tam byli a můj muž, když jsme tam jeli z vesnice, říkal: ‚Hele, tady mám za tři koruny los, nějaká paní mi ho vnutila na Václaváku, říkala: ‚Panáčku, mám poslední los za tři koruny, je to na ten Strahov zítra, tak si ho kupte.‘ Tak on si ho koupil a vlastně se stalo to, že byl program, my jsme byli k stání, byli jsme tam ještě s kamarádkou a jejím chlapcem a stáli jsme. Bylo horko tenkrát toho devátého května a o přestávce mezi těmi závody bylo slosování cen. První cena byla škodovka, nevím, co to tenkrát bylo, zkrátka škodovka auto. Druhá cena byla dvě stě padesátka Jawa a třetí byla sto sedmdesát pětka. A bylo motokolo Pionýr, kola Favorit, prostě to bylo celé zaměřené na tohleto. My jsme tam stáli a teď ten hlasatel říkal: ‚První cenu Škodu auto vyhrává tohleto číslo.‘ Bylo horko a můj muž stál přede mnou o stupínek níž a já jsem měla opřené ruce o jeho ramena a takhle jsem držela ten los před sebou a ani jsem to... A teď druhá cena, třetí cena a já furt nic. Za mnou stál nějaký mladík a říká: ‚Slečno, vždyť vy to číslo máte.‘ A tam to bylo tak, že když byl někdo přítomen, kdo to číslo měl, tak si tam mohl hned dojít pro tu cenu. A můj muž, který byl do motorů blázen, tak to popadl, letěl tam a tam mu předali tu motorku, vlastně pak mu ji naložili na vlak, to jsme jezdili vlakem přes ty Kralupy nad Vltavou do Prahy, a přijel s motorkou, takže to bylo obrovské štěstí.“

  • „Jeden den takhle k večeru někdo zaťukal a přišla nějaká šarže ruská, oni byli ubytovaní v budově četnické stanice, kluci ve stanech. A přišel s nějakým pucflekem a šel s nimi syn sedláka, který měl statek vedle a v jehož místnosti jsme my bydlely. A oni řekli: ‚Ty budeš se mnou spát. Máš čtvrt hodiny na to, aby usnula, a já pak přijdu.‘ A když ne, tak… ji zastřelí. To byl domek, ve kterém jsme bydleli, a ta místnost měla dopředu dvě okna v úrovni zvýšeného přízemí a moje máma mi přes noční košilku, ona už také byla v noční košili, navlíkla kabáty, dala boty, posadila mě na okno, otevřela okno, skočila pod to okno, teď všechno potmě, říkala mi: ‚Evičko nesmíš plakat, i kdyby tě něco bolelo,‘ tak jsem jí skočila do náruče a ona mě vlekla ulicí směrem na náves, tam byl dům policie, četníků tenkrát, táhla mě škarpou, tam bylo bláto, a za chvilku bylo vidět, že v ulici po něčem střílejí. Máma mě dotáhla na četnickou stanici, protože tam údajně byl někdo, kdo by se nás zastal, táhla mě po schodech nahoru, tam leželi ranění vojáci, asi Rusové. Tam se nenašel žádný četník, máma říká: ‚Tak musíme k tetě Hepové.‘ Tak mě táhla na druhý konec ulice k tetě, vzbudili jsme ji a tam jsme přespaly. Ráno to šla říct četníkům, ti jí řekli, že už to ví, že to nahlásili jejich velení. Postavili je do řady, ale nepostříleli, nějaký trest ale měli. Byla to hrůza a my pak jsme se učili ve škole o našich osvoboditelích, budeme jim vděční a já si vždycky vzpomněla na tuhle hrůzu, která byla.“

  • „Tatínek se z toho koncentráku už nedostal, protože oni ty vězně z koncentračního tábora na začátku května čtyřicátého pátého roku vyvedli v pochodech do Hamburku do přístavu a tam nalodili na dvě lodi, kde bylo dohromady přes tři tisíce vězňů. Jedna loď se jmenovala Cap Arcona, a to je vlastně doložené, o tom byl natočený film asi před dvaceti lety. A můj tatínek se dostal na tu Cap Arconu a druhý den, nebo jestli to byl stejný den, co je nalodili, tak Angličani, kteří asi nevěděli, je bombardovali. Vězňové byli všichni v podpalubí, gestapáci měli připravené záchranné čluny, a když se někomu podařilo dostat od té lodi a kousek plavat, tak oni byli schopni je střílet ve vodě. Byla to hrůza a masakr.“

  • „Po válce, když válka skončila, tak tatínek byl nezvěstný, protože tohle se nevědělo. Tatínek byl nezvěstný a maminka jezdila do Prahy na ty různé úřady a zařízení, kde se navrativší se vězňové shromažďovali, a nic se nezjistilo. Protože byl nezvěstný, tak moje maminka ani já jsme neměly nárok na nějaký důchod nebo dětské přídavky, ale to by nebylo to hlavní. Hlavní bylo, že se nevědělo, co s tím taťkou je. A po válce, o tom jsou záznamy, v rozhlase bývalo v neděli vždycky v devět hodin dopoledne takzvaná Živá slova, a tam vždycky někdo vyprávěl své příběhy z války. A jednou, bylo štěstí, že maminka měla ten rozhlas puštěný, tam promlouval E. F. Burian a vyprávěl tohle, jak to bylo s těmi vězni, a pak četl seznam českých spoluvězňů, kteří tam byli. Maminka se sebrala a hned do té Prahy jela a vyžádala si u něho audienci, takže o tom mluvili, on říkal, že ten seznam získal, ale osobně mého tatínka neznal. Z toho velkého počtu vězňů se jich zachránilo jenom přes třicet. Takže aspoň tohle se vědělo. Ovšem na základě toho, když nebyl úmrtní list, nebylo nic, tak zas taky nic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 31.03.2022

    (audio)
    délka: 02:54:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
  • 2

    Liberec, 25.01.2023

    (audio)
    délka: 01:20:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

O smrti tatínka na lodi Cap Arcona uslyšeli z rádia od E. F. Buriana

Eva Mečlová v roce 1955 na maturitní fotografii
Eva Mečlová v roce 1955 na maturitní fotografii
zdroj: archiv Evy Mečlové

Narodila se 29. června 1938 v Litoli u Lysé nad Labem manželům Hanouskovým. Její otec Karel Hanousek pracoval jako akviziční úředník v pojišťovně a po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byl přidělen na práci v německé firmě v Kolíně jako překladatel. Později ho německý zaměstnavatel poslal do pobočky u Paříže v Němci okupované Francii. Kvůli poslechu zakázaného rozhlasového vysílání ho Němci uvěznili v koncentračním táboře Neuengamme u Hamburku. Na konci dubna 1945 byl mezi devíti tisíci vězni, které Němci evakuovali z tábora do lübeckého přístavu, kde je nalodili na čtyři lodi. Otec pamětnice se ocitl na německém parníku Cap Arcona, na který dne 3. května 1945 zaútočili britští piloti v přesvědčení, že loď převáží německé představitele do Dánska a Norska. Karel Hanousek při bombardování zahynul jako většina vězňů. Matka pamětnice se o jeho úmrtí dozvěděla z rozhlasu od režiséra E. F. Buriana, který útok na Cap Arconu přežil a v rozhlasovém pořadu přečetl jména zemřelých spoluvězňů. Pamětnice prožila válku s maminkou v obci Oleška u Kostelce nad Černými Lesy, kde žili rodiče jejího otce. V roce 1947 se přestěhovala s matkou na Mělnicko do Nových Ouholic, kde měl zahradnictví její otčím. Pamětnice chodila na základní školu v Nové Vsi a jedenáctiletku v Kralupech nad Vltavou. Po maturitě pracovala jako vychovatelka, v roce 1959 se vdala za Zdeňka Mečla a odstěhovala se do Liberce, kde její manžel studoval na Vysoké škole strojní a textilní. V Liberci pracovala jako učitelka na prvním stupni a později jako zástupkyně ředitele, její manžel byl třicet let ředitelem Střední průmyslové školy textilní. Vychovali dva syny – starší Zdeněk se prosadil v textilním průmyslu, mladší Jan je primářem urologie v nemocnici v Liberci. V lednu 2023 žila v Domě seniorů Františkov v Liberci.