Maria Mayer

* 1935  

  • "Má mladší sestra, často se scházíme a já jí vždy vyprávím o domově, vždycky, vždycky mluvíme o domově a ona se pořád ptá: 'Odkud to všechno víš? Jak to víš?' A já jí říkám: 'Vždyť víš, mně bylo už jedenáct. A tobě teprve čtyři. A to je rozdíl.' A když jsem se poprvé vrátila, tenkrát v roce 1965 to nešlo, to byla zima, ale potom v létě, to jsme šli nahoru domů, tedy tam, kde dřív stával dům. Našla bych to poslepu. Náš dům bych našla poslepu. I když se les hodně změnil, spousta velkých stromů už tam nebyla. Ale našla bych ho poslepu, okamžitě. Byl s námi i manžel a ptal se: 'Pamatuješ si ještě cestu?' Řekla jsem: 'Proč bych si ji neměla pamatovat?' Poslepu bych tu cestu našla, opravdu, tak ji mám v paměti zapsanou. Denně jsme tudy chodili, v létě, v zimě."

  • "Jednou nás rozdělili na muže a ženy. Byli jsme nazí, úplně nazí. Bylo mi už 11, už jsem měla malá prsa a tolik jsem se styděla. Museli jsme se vysvléct donaha, měla jsem svou mladší sestru na ruce. A pak jsme museli přejít, nazí, přes taková prkna do místnosti. Matka si myslela: 'A teď nás zplynují.' Nevěděli jsme, na čem jsme. Ale byla to jen dezinfekce, všude bylo plno havěti. A tam jsme byli rozděleni, na muže a ženy."

  • "Vojáci zahodili v lese munici a zbraně. My děti jsme byly v lese jako doma a vše jsme našly a posbíraly. Hráli jsme si v lese a říkali jsme: 'Hrajeme si na válku.' Mí dva bratři, bratranec a já, bylo mi tenkrát deset, v roce 1945. Hráli jsme si se zbraněmi, s municí. U nás v lese byly ohromné kameny, ohromné. Položili jsme munici na kámen a druhým do ní bouchli. Byl z toho oblak kouře a ohně, že člověk nic neviděl. Pomyslela jsem si: 'Jsem tu sama, nikdo jiný tu už není.' Pak byl kouř pryč a já zase viděla. Tak jsme si hráli a nic se nám nestalo. Pak jsme našli telefon, takové skříňky, které se otáčely, a přestřižené dráty. A já musela držet dráty u sebe, aby bratři mohli telefonovat. Probíjelo to, pustila jsem dráty. Dostala jsem na zadek, že jsem to pustila. Řekli mi: 'Když nebudeš držet, zítra s námi nesmíš.' A tak jsem zase držela. Často mě zmlátili, ale já nepovolila, chtěla jsem být u toho, pořád dokola jsem držela dráty a oni spolu telefonovali. Týdny jsme si takhle hráli, nic se nám nestalo, bylo to skvělé. Ani jsme nepomysleli na to, že by se nám mohlo něco stát. Rodiče nic nevěděli a my nic neprozradili. Večer jsme věci vždycky skryli do úkrytu."

  • "Banán jsem poprvé dostala v šestnácti letech, jako dárek. Jedna paní se mě zeptala: 'Chtěla bys banán?' Já se styděla, ale řekla jsem: 'Ano' a strčila ho do kapsy. A ona se mě zeptala: 'Ty ten banán nebudeš jíst?' a já se rozbrečela. 'Proč brečíš?', zeptala se mě. 'Já se tak stydím, já nevím, co to je, banán. Nevím, mám ho sníst tak, jak je?' A ona mi ho oloupala a já ho snědla. A pomyslela jsem si: 'Dobrý Bože, to je dobrota! Něco takového jsem ještě nikdy nejedla. Vynikající.'

  • Celé nahrávky
  • 1

    Neukirchen b. hl. Blut, 06.09.2019

    (audio)
    délka: 01:35:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť Šumavy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dětství bylo překrásné. A dál bych to nikomu nepřála

Maria Mayer v mládí
Maria Mayer v mládí
zdroj: pamětník

Maria Mayer, za svobodna Greiner, se narodila 24. dubna 1935 ve vsi Špičák na Šumavě. Rodiče Johann a Maria (rozená Kuchler) pocházeli oba ze Špičáku. Velmi chudá německá rodina žila na samotě na úpatí Pancíře, hodinu cesty od Železné Rudy. Měli malé hospodářství, děti pracovaly s matkou na poli a v lese. Neměli tekoucí vodu, jen studnu, ani elektřinu, jen petrolejku. U ní matka večer pletla a s otcem zpívali, děti s nimi. Chudé, ale krásné dětství. Před koncem války, 20. dubna 1945, na Hitlerovy narozeniny, zažili bombardování Železné Rudy. Tlaková vlna rozbila okna v chalupě a Mariu se čtyřletou sestrou odnesla o dva metry dál. Po válce si děti hrávaly v lese s pohozenými zbraněmi a municí, po kterých se pátralo. Dva starší bratři byli kvůli tomu vyšetřováni, pod hrozbou smrti úkryt zbraní prozradili. Celá rodina byla odsunuta 17. června 1946. Nejprve strávili měsíc v táboře v Alžbětíně, poté dva týdny v Augsburgu, nakonec se usídlili ve Švábsku. Maria se kvůli nedostatku peněz nemohla vyučit, pracovala tedy jako děvče pro všechno nejprve ve vsi na statku, poté v řeznictví. Ve dvaceti letech se provdala, měla tři děti, s mužem si postupně zařídili pěknou domácnost. Odsunutá rodina dostala od státu grunt a dům na dobré splátky v někdejším vojenském prostoru. Do své vlasti se Maria podívala poprvé v roce 1965. Od otevření hranic jezdí pravidelně. Zasadila se o opravu kostela, nechala obnovit náhrobní kameny prarodičů z obou stran. Její rodný dům „U studeného pramene“ byl stržen, dnes jej připomínají jen ovocné stromy a zurčící studánka.