Luisa Matoušková

* 1930

  • "A to už jsme věděli, že je možné otevřeně najednou závora nezávora, se dalo utéct. A ještě než jsem utekla, tak najednou říkali 'Jedou Rusové'! A jel tank, ruskej, a nahoře stál takovej ten mužík v té čepičce a my mávali, natřesený, a najednou vám... když slyšíte v televizi, jak se střílí, to vůbec není ono. To je jenom 'pjam, pjam'! A najednou já koukám a vedle nás se nějaká holka chytla za nohu. Představte si, že tam v té stráni byl nějakej Němec, kterej když už viděl, že... tak střílel po nás po holkách. A ten Rusáček vám jako had takhle sjel, jako kdybych ho viděla, z toho tanku, zmiznul a to vám netrvalo dvě minuty a už ho měl. Teď ho přivedl a řekl 'děvočky', že nám ho daruje, abysme si ho zabili. My jsme řekli, že my už viděli tolik mrtvejch, my nikoho zabíjet nebudem. A on říkal - no tož... Otočil - to už jsem se nekoukala - ani za kulku mu nestál, on ho vzal obrácenou flintou, asi ho tam umlátil na místě, to nevím... Nasedl a jel dál..."

  • "Potom se řeklo, že přijede švýcarská komise, tak nás sebrali, celou partu holek mladejch, ozářili nás - bez brýlí, bez všeho - horským sluníčkem, abysme nebyly zelený. Všechny, co kolem dokola byli opravdu hodně špatný, tak je odstěhovali nahoru na půdu. To je taky zážitek... ti tam chudáci... ta bezmoc je hrozná... ti pouštěli dolů provázkem plechovku a tloukli s tím a prosili cokoliv, kousek chleba nebo cokoliv... a vy jste neměl nic, co byste jim mohl dát. To bylo i pro čtrnáctiletou holku šok, to byl šok..."

  • "Moje životní motto je ohromný - že život je jedno velké divadlo. Prosím vás, hrajte v tom vždycky komickou roli, všechno do srandy, protože jinak budete smutný a kdepak, dejte pokoj... Všechno se dá vždycky vyřešit s humorem. To je moje životní tento... Prostě vždycky, buďto se zhroutíte, nebo něco vymyslíte. Vymejšlejte, to je moje zásadní... i když je vám devadesát, furt máte co vymejšlet, jako tady jsem si vymyslela ruku, hele, už mi splaskla..."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumava, 01.07.2022

    (audio)
    délka: 02:06:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Už nechci vidět nikoho mrtvýho, ani esesáka. Já už viděla mrtvol moc.

Luisa Matoušková, 2022
Luisa Matoušková, 2022
zdroj: foto Václav Pancer

Luisa neboli Líza Matoušková se narodila 25. listopadu 1930 v Nových Hradech do smíšené česko-židovské rodiny. Maminka byla křesťanka, otec patřil k rozvětvené židovské obchodnické rodině Cíglerů. Před válkou byla pamětnice zvyklá hovořit česky i německy, mít české i německé kamarády. To se s válkou ale změnilo, rodina čelila protižidovským opatřením, otec pamětnice navíc tehdy zemřel. Počátkem roku 1945 musela nastoupit do transportu do Terezína. V květnu roku 1945 se sama vydala domů, sestra Berta se vrátila o měsíc později, protože onemocněla spálou. Z širší rodiny se vrátila jen pamětnice se svou sestrou Bertou. Než po válce přes všechnu byrokracii stát vrátil rodině majetek, už byli u moci komunisté a majetek jim zase zabavili. Pamětnice začala pracovat v 16 letech v textilce, později ale byla ženou v domácnosti a pomáhala svému muži, malíři. V roce 1950 zažila výslech StB v souvislosti s Janem Maškem, známým šumavským převaděčem. Luisa Matoušková měla v životě mnoho zálib - závodně rybařila, jezdila na motorkách a v autech, střílela z malorážky, dělala jachting, hrála divadlo. Po revoluci dostala rodina majetek zpátky a Luisa si splnila svůj sen, zařídila si obchůdek s keramikou.