Olga Masníková

* 1931  

  • „Tehdy už jsme bydleli zase v Praze a já hledala nějakou práci. Už jsem byla třetí nebo čtvrtý rok doma, jen jsem se starala o domácnost, o zahradu, učila jsem se postupně vařit, zavařovat, ale nestačilo mi to. Bylo to pořád to samé dokola. V tu dobu jsme odebírali časopis Elán – to byl dřívější název pro časopis Gong. V tom časopise jsem si všimla inzerátu, že Svaz invalidů, který nově vznikl, hledá opisovatelku a tlumočnici v kanceláři svazu. Tak jsem se rozhodla, že se tam zkusím zajít podívat. Svaz invalidů tehdy sídlil v ulici generála Píky, dneska se to jmenuje Vinohradská ulice. Přišla jsem tam, byl tam takový obchod a za tím obchodem byla místnost, ve které sedělo čtyři nebo pět žen. S nimi tam seděl ještě muž na vozíku, pan Čejka. Představila jsem se a řekla, že hledám práci. Oni na to: ‚A co umíte?‘ Tak jsem jim řekla, že bych se chtěla zaučit jako opisovatelka. ‚A umíte psát na stroji?‘ ptali se mě. ‚Ne, ještě ne, ale to se naučím. Budu se snažit.‘ Pak chtěli vidět, jestli umím dobře psát. Tak mi dali papír a někdo přinesl nějaký text, který bylo potřeba přepsat na stroji. Ale v tom textu bylo spoustu chyb. Řekli mi, že je musím sama opravit. Naštěstí jsem češtinu uměla dobře od manžela, který mě doma učil i potom, co jsem skončila školu, on byl na mě moc hodný. Přepisovala jsem asi hodinu na psacím stroji, zkoušela jsem to naťukat dvěma prsty, protože jsem na stroji ještě pořádně psát neuměla. Když jsem pak výsledek odevzdala, měla jsem tam jen tři nebo čtyři překlepy. Ve svazu byli docela překvapení, že umím češtinu tak dobře. Tak jsem jim vysvětlovala, že se musím učit, že manžel je na mě s češtinou přísný, ale bylo to dobře. Oni mě tedy přijali a mně se moc ulevilo. Pracovala jsem jako opisovatelka a tlumočnice mnoho dalších let, od roku 1961, kdy jsem do svazu nastoupila, až do předloňska, do roku 2011, kdy jsem panu Šturmovi oznámila, že už chci s tou prací skončit. Vždyť už jsem na to měla věk, bylo mi osmdesát let. Měla jsem té práce za ta léta opravdu hodně. Působila jsem ve výboru, v klubu žen, pracovala jsem jako tlumočnice, měla jsem na starosti pokladnu, zkrátka těch mých funkcí bylo skutečně hodně.“

  • „Do školy jsem chodila za války, od roku 1937 do roku 1945, právě v době okupace. Nesměli jsme se tam učit zeměpis a dějepis a naopak jsme se museli učit mluvit česky a německy na stejné úrovni. Tak jsem to měla od deseti do čtrnácti let, mladší žáci to tak neměli. Mám opravdu vysvědčení z té doby a je to hrůza. Když to pak viděl doktor Brožik, tak byl překvapený, že to bylo zakázané, ale skutečně to tak bylo. Když jsem se pak vdala, tak manžel pořád kroutil hlavou, že například nevím, kde leží ta která země. Já mu říkala: ‚Prosím tě, nezlob se, ale není to moje chyba…‘ Ukázala jsem mu svoje vysvědčení a on to nakonec uznal, ale bylo to opravdu strašné, že jsme se to neučili.“

  • „Maminka Borisovi říkala: ‚No, tak už máš dokončenou grafickou školu a co bys chtěl dělat dál?‘ A on na to, že by chtěl do filmu. Snil o tom, že bude jako ten americký Disney. Pak maminka četla noviny a všimla si inzerátu, že nějaká firma hledá kresliče do kresleného filmu. Maminka, která uměla německy, to Borisovi přeložila a jemu se to zalíbilo a moc tam chtěl. Hned se tam proto vydali. Ta firma sídlila ve Francouzské ulici, poblíž Václavského náměstí. Manžel tam přišel, zaklepal nebo zazvonil, otevřely se dveře, ve kterých stál muž, který začal mluvit německy. Naštěstí maminka, se kterou tam manžel šel, rozuměla, protože do školy chodila už za Rakouska-Uherska, takže se taky musela učit německy a ona uměla opravdu dobře. Tak domluvila s tím mužem, že její syn je neslyšící a že vždycky toužil malovat u kresleného filmu. Ten muž říkal: ‚No, dobře, dobře, ale umí malovat?‘ Maminka mu odpověděla: ‚Ano, umí, studoval grafickou školu, kreslí výborně.‘ A tak ten muž pozval manžela dovnitř. Přišli do místnosti, kde byla spousta stolů. Můj muž tam přišel jako první zájemce. Prohlížel si svůj stůl, který byl šikmý, jak kreslířské stoly bývají, a měl takové to sklo navrchu. Na stole ležela hromada papírů a manžel dostal za úkol namalovat holčičku, aby jako chodila, aby se pohybovala. Manžel se zarazil, nevěděl honem, co s tím. Ale ten muž ho uklidnil, že si k tomu má v klidu sednout, že má na to čas celý den, a pak s maminkou odešel. Manžel tam seděl a přemýšlel. Najednou si vzpomněl, jak dřív, nevím, jestli si to taky pamatujete, jak byly takové ty bločky s obrázky, a když se bloček rychle prolistoval, tak to vypadalo, jako by se obrázky pohybovaly. Právě na ty bločky si manžel vzpomněl a zkusil namalovat tu holčičku, jak dělá krok. Ještě nevěděl, jak velký ten krok udělat, tak to zkusil. Pak to prolistoval, ale zjistil, že to vypadá nějak nepřirozeně, že ten krok je moc dlouhý. Zmačkal proto pokreslené papíry, vyhodil je do koše vedle stolu a začal znovu, ale zase se mu to nezdálo, tak to zase zmačkal a vyhodil a tak mu postupně ubývaly papíry z hromady na stole, ale zato koš už téměř přetékal. Postupně přišel na to, že musí kreslit po malých úsecích, aby pohyb vypadal hezky plynule. Také tělo té holčičky se muselo pohybovat, aby nevypadala jako panák, kterému se hýbou jen nohy. A tak se to manžel tím kreslením pořád dokola naučil a pochopil, co a jak kreslit. Když pak přišel muž z té firmy zkontrolovat, jak se manželovi práce povedla, tak ho moc chválil: ‚Schön! Gut!‘ (Tomu manžel rozuměl, protože taky trochu německy uměl.) A hned zadal manželovi další práci. Maminka měla radost, že její syn je tak úspěšný a že ho do firmy přijali. Ale v té práci hledali ještě další nové zaměstnance. Manžel si vzpomněl na své dva bratry, kteří v tu dobu byli bez práce, protože Němci zavřeli jejich školy, a oni tak neměli co dělat. Proto manžela napadlo, že by do firmy mohli také nastoupit. Starší bratr uměl výborně fotografovat, točit filmy a zacházet s kamerou a nejstarší bratr zase uměl perfektně německy, takže se mohl domlouvat s německým vedoucím ohledně práce. Vedoucí zadával úkoly a manželův nejstarší bratr pak sháněl potřebné lidi, manžel je učil, jak dělat pohyb těch postaviček, a prostřední bratr zase učil zájemce pracovat s foťákem a kamerou, aby věděli, jak postupovat u kterého druhu filmu. Já tu mám pak napsaná jména jejich prvních filmů. Pamatuju si, že třetí film byl Svatba v korálovém moři. Manžel si to všechno zakládal a ty filmy byly opravdu krásné. Ještě pak také manžel maloval do časopisů různé komiksy a obrázky... Ale zpátky k tomu filmovému ateliéru. Když už se blížil konec války, v roce 1944, tak jednoho dne najednou nepřišel vedoucí ateliéru ráno do práce. On tam dřív pravidelně chodíval kontrolovat, jak postupuje práce, kdo co dělá a tak. V tu dobu už tam totiž bylo asi padesát lidí. Všichni seděli u svých stolů, manžel je učil, co a jak kreslit, jeho starší bratr to filmoval, snímal kamerou jednotlivé obrázky a tak dále, nejstarší organizoval tu práci, ale vedoucí najednou nepřišel. Nikdo nevěděl, co se děje, co dělat. Zrovna v tu dobu dokončili tu Svatbu v korálovém moři a stačilo ji jen odevzdat k promítání, ale bez vedoucího si to nesměli dovolit. Všichni byli trochu zmatení, tak čekali ještě dva tři dny, ale vedoucí se neobjevil. Proto se na schůzi domluvili, že podají žádost na výbor, jestli může být ateliér zachován a že si ho budou řídit sami. Na výboru souhlasili, ale řešilo se, jak se bude ateliér jmenovat. Přemýšleli, přemýšleli. Byl to takzvaný trikový film, ale to se jim jako název nezamlouvalo. Přemýšleli, jak ten ‚trik‘ do názvu dát. Pak je napadlo, že ateliér vlastně řídí tři bratři. Tak se rozhodli pro název ‚Bratři v triku‘. A potom poprosili pana Trnku, aby nakreslil logo, kde budou tři chlapečci. Pan Trnka nakonec vymyslel ty tři kluky v pruhovaných tričkách, kteří se uklání. Když měli logo hotové, napsali dopis na výbor se žádostí o povolení toho ateliéru a výbor samozřejmě souhlasil, protože to byl první český ateliér kresleného filmu, takže z toho měli i na výboru radost.“

  • „Kolem roku padesát dva, padesát tři zabavovali komunisté továrny. Otcova firma měla být také zrušena, ale pak se nezrušila, jen se měla přestěhovat, aby vznikla takzvaná jednota. Měli se prostě sestěhovat různí živnostníci na jedno místo. Táta měl v dílně vlastní stroj na lisování výrobků – v tom se lisovaly třeba části kartáčů na vlasy a podobně. Stejně jako ostatní vybavení, i tento stroj se musel přestěhovat do Hostivaře. Táta tam odvážel všechny věci autem. Ale stroj byl moc velký, tak ho chtěl rozmontovat. Vedle stroje stáli dva dělníci a táta začal stroj rozebírat, ale netušil, že jsou v něm ukryté zbraně a filmy před Němci. Jak poprvé bouchnul do stroje, ukryté zbraně vybouchly a tatínek byl celý popálený. Měl popáleniny na sedmdesáti procentech těla. Naštěstí se duchapřítomně svalil rychle na zem a do něčeho se zabalil, aby ho plameny nesežehly po celém těle, ale ti dva dělníci bohužel zemřeli. Ve kterém to vlastně bylo roce? 52? 53? No, 1957 jsme se stěhovali z Ostravy... Asi to vlastně byl rok 1955. Ten rok totiž slavil tatínek padesáté narozeniny, kolegové z továrny mu pak přišli přát, když ležel v nemocnici... Maminka nám zavolala do Ostravy, že otec má popáleniny na sedmdesáti procentech těla. To byla hrozná zpráva. Sedmdesát procent popálenin, no hrůza... Do toho sedm dětí, to musely být starosti… My jsme hned přijeli a přišel doktor a povídá mamince: ‚To je váš manžel?‘ Tatínek měl celkem v pořádku nohy, a tak ho maminka poznala a řekla: ‚Ano, je to můj manžel.‘ ‚Nejhorší je ten začátek. Uvidíme do tří dnů.‘ To bylo trochu tvrdé, ale tak to prostě bylo. Maminka odpočítávala tři dny. Pozorovala tatínka, starala se o něj a měla o něj velkou starost. Po třech dnech přišel znovu doktor na kontrolu. Nevím, jestli mu maminka volala nebo jak to bylo, ale prostě přišel, podíval se docela překvapeně na tatínka a řekl: ‚No, uvidíme ještě do deseti dnů, jestli nedostane otravu krve.‘ Maminka dál chodila za tatínkem a nosila mu slepičí polévku. Ta je na uzdravení opravdu dobrá. Tatínek ji jedl a byl na tom čím dál lépe. Po deseti dnech přišel opět lékař a divil se, jak je to možné, že to tatínek tak dobře zvládá, vypadá silný, přitom ti dva dělníci už zemřeli, a tatínek se stále drží. Maminka na to říkala: ‚No, on je takový skromný, každý týden chodil cvičit do Sokola, taky pracoval tvrdě na zahradě, pomáhá mi doma s našimi sedmi dětmi.‘ Doktor jenom udiveně přikyvoval. A postupně se z toho tatínek naštěstí úplně dostal.“

  • „(Manželova) maminka měla vlastní dům. Byl to velký dům se čtyřmi dvoupokojovými byty. V jednom z nich bydlela maminka nejdřív sama a pak i my, když jsme se k ní přistěhovali. My jsme potom u manželovy maminky bydleli. Ona byla taková dáma, jemná, decentní, ale taky trochu od rány a přísná. Vždycky mi říkala: ‚Musíš pořádně uklízet, aby byt byl jako klícka.‘ To bylo její oblíbené úsloví. Já na to moc nebyla. Vždycky jsem jenom tak poklidila, aby to bylo, ale na pořádek ona byla opravdu přísná. Ale pak už jsem si na to zvykla... No a za komunismu (v letech 1949–1951) musela maminka komunistům odevzdávat nájemné z pronajímaných bytů. Skutečně jim to musela všechno dávat. Maminka jim říkala: ‚A z čeho budu živa?‘ A oni na to, že dostane 300 Kč měsíčně. Maminka se divila: ‚Jenom 300 Kč?‘ ‚Vždyť máte tři syny!‘ Tím mysleli mého manžela a jeho dva bratry. Ale manželův nejstarší bratr měl ženu a dvě děti, druhý měl ženu a dvě dcery a pak byl můj manžel, ale ten byl neslyšící a ani jeden z nás dvou neměl práci. Tak jsme hledali, co budeme dělat. Oba jsme museli do práce. Manžel nastoupil do Nové Kunčice do nové hutě Klementa Gottwalda a já jsem šla do Vítkovických železáren.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.12.2013

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť českých neslyšících
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Manžel si mě vyhlédl v tanečních u neslyšící tanečnice Mobi Urbanové

Masniova Olga orez dobove.jpg (historic)
Olga Masníková
zdroj: vlastní archiv autora

Paní Olga Masníková, roz. Čálková, se narodila 28. června 1931 v Praze-Košířích jako druhá ze sedmi sourozenců. Jako malá téměř ztratila sluch po zánětu středního ucha, a proto roku 1937 nastoupila do Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé na Smíchově (v Holečkově ulici). Olga Masníková má na školu docela pěkné vzpomínky. Sice někteří učitelé zakazovali dětem používat znakový jazyk, a když přistihli děti, že mezi sebou znakují, musely platit pokuty, ale ve škole pracovaly i řádové sestry, které znakování tolerovaly (některé z nich s dětmi samy znakovaly) a dětem se moc pěkně věnovaly.   Po celou dobu školní docházky (na základní škole i na učilišti) chodila Olga Masníková na kurzy tance ke slavné neslyšící tanečnici Mobi Urbanové. Tam se také seznámila se svým manželem. Dívky totiž tancovaly v tělocvičně, kde byl balkonek, kam se na ně chodili dívat i cizí lidé. Mezi nimi byl i Boris Masník, budoucí manžel pamětnice. Ihned se do ní zamiloval, a jakmile paní Olga oslavila osmnácté narozeniny, měli svatbu a byli spolu krásných dvaašedesát let, až do manželovy smrti. Boris Masník byl slavným animátorem a se svými dvěma bratry založil první české studio animovaného filmu, Bratři v triku. Působil jako animátor několik desítek let. Olga Masníková se sice vyučila švadlenou, ale nikdy se této profesi nevěnovala. Nejdřív totiž pracovala ve Vítkovických železárnách a po přestěhování do Prahy strávila dlouhých padesát let tlumočnickou a administrativní prací pro Svaz invalidů, později pro pražskou pobočku Svazu neslyšících a nedoslýchavých.