Hedvika Mikulášová, roz. Páleníčková

* 1925  

  • „Odkud pocházel Váš manžel?“ – „Manžel byl ze Slovenska a sem do Čech se přestěhoval.“ – „Jak jste se s manželem seznámila?“ – „Seznámili jsme se díky fotbalu.“ – „Na Slovensku nebyly dříve ve fotbale takové možnosti, to u nás bylo situace lepší. Hráči ze Slovenska se dozvěděli, jaká je situace v Čechách a také chtěli hrát fotbal. V té době se u nás fotbal hrál třeba v Brně, Plzni a v dalších městech, ale na Slovensku nic takového neměli. Nechali se tedy inspirovat a povedlo se jim založit fotbalový klub. V roce 1946 (ano, ano bylo to v roce 46, protože v roce 1945 skončila válka) přijeli poprvé na zápas do Prahy a hned pražský klub porazili. Všichni byli v šoku. Praha už hrála tak dlouho a slovenský tým vznikl teprve nedávno, ale měli dobré hráče.“ – „A tam jste se s manželem setkala poprvé?“ – „Ano. Tam jsme se s manželem seznámili. Asi jsem se mu už tam líbila, ale já jsem o něj neměla zájem. V té době jsem měla už svého kluka. On byl ale strašně neodbytný a pořád se snažil a snažil, byla jsem z toho celá nervózní. Říkala jsem mu, že to nemá cenu, přeci jen bydlel moc daleko od Prahy a dojíždění by bylo komplikované. No a pak se stalo, že ten můj kluk si našel jiné děvče. Řekla jsem si, že se na něj vykašlu a vezmu si raději toho Slováka.“ – „A měli jste spokojené manželství?“ – „To ano, manžel bylskvělý, ale jeho vášní byl vždycky fotbal, no jo byl to prostě fotbalista. Kvůli fotbalu také hodně cestoval, hrál například v Dánsku a v Itálii. Hrál také za reprezentaci.“ – „Byl Váš manžel hodný?“ – „Ano, občas se sice uměl rozčílit, ale jinak to byl hodný chlap.“

  • „Vaše rodina je slyšící?“ – „Ano, celá rodina je slyšící. Jen já jsem ve dvou letech ohluchla. Prodělala jsem spalničky.“ – „Co Vaši rodiče?“ – „Maminka s tatínkem pracovali ve Francii, ale to bylo ještě, když byli svobodní. Tady v té době nebyla žádná práce a tak se rozhodli, ještě s dalšími lidmi, odjet do Francie. Ve Francii žili a pracovali několik let. Ale postupně se lidé z jejich party začali vracet domů. Také moje babička napsala tatínkovi dopis, kde ho prosila, aby se vrátil domů a slíbila mu za to dům. Tatínek se tedy vrátil, ale žádný dům na něj nečekal, teprve se začínalo stavět. Maminka se do Prahy vrátila už v jiném stavu. Po narození jsem byla hodně nemocná, až jsem nakonec ve dvou letech ohluchla. Moje maminka byla hodně zmatená, nevěděla, co si má počít. Ale naštěstí tu byla moje teta, to byla skvělá paní, se vším pomohla a o všechno se postarala. No, moje maminka… to bylo těžké.“ – „Kdy jste se narodila?“ – „V říjnu 2000 teda v roce 1925.“ – „A který den?“ – „17. října.“ – „Tak to už máte krásný věk!“ – „To ano, už jsem tu dlouho. Do školy jsem nastoupila v 6 letech. Chodila jsem do školy v Radlicích, kterou našla moje teta. Maminka byla strašně zmatená, nevěděla, co se mnou bude, když neumím ani mluvit, bála se o mě. Teta se ale o všechno postarala. Našla mi školu v Radlicích. Když jsem do školy nastoupila, bylo to pro mě hrozné. Nechtěla jsem tam být. Pořád jsem jen plakala a plakala. Teta mě ale pravidelně navštěvovala, bydlela totiž v Praze.“ – „A to Vás navštěvovala každý den?“ – „To ne, přijela třeba jednou za týden nebo za 14 dní. Zkontrolovala, jestli jsem v pořádku, nic mi nechybí nebo nemám třeba hlad. Vždycky mi něco přivezla." - “Takhle často za Vámi jezdila jen teta?“ – „Ano, teta. Maminka přijela tak maximálně jednou za měsíc. Nevím, co dělala.“

  • „Kam jste chodila do školy?“ – „Na základní školu jsem chodila do Radlic. Bylo to tam ale špatné. Měli jsme velmi špatné učitele a výuka byla také slabá. Pořád jsme jen dokola opakovali a opakovali. Můj tatínek se už moc zlobil. Říkal mi: „Brzo ti bude 15 let, budeš už skoro dospělá a nic neumíš!“.“ – „Používali učitelé v Radlicích znakový jazyk?“ – „Ne, to vůbec. Znakový jazyk byl zakázaný. Učitelé jen psali slova na tabuli a my si je opisovali, oni si tam zatím dělali něco sami pro sebe. Když jsme měli slova opsaná, museli jsme je nahlas číst. Učitelé byli spokojení, ale my vlastně ani nevěděli, co čteme. Nikdo nám ta slova nevysvětlil. Když jsem jela domů, měla jsem hroznou radost, že se můžu tatínkovi pochlubit, co jsem se ve škole všechno naučila. Když jsem mu začala číst, tvářil se spokojeně, ale jakmile se mě zeptal, co ta slova znamenají, a zjistil, že vlastně vůbec nevím, co čtu, hrozně se rozčílil.“ – „Váš tatínek uměl znakový jazyk?“ – „Jen trošku, lépe na tom byla teta. Tatínek se hned vydal do Prahy do ústavu v Radlicích. Řediteli řekl, že by se měl více zajímat o to, jak jeho zaměstnanci učí. Ředitel byl z toho celý nesvůj. Tatínek mu řekl, jak výuka vypadá, že nás učitelé nic nenaučí. Ředitel pořád jen mlčel. Já se tenkrát hrozně bála, že až tatínek odjede, tak se mi všichni učitelé budou mstít. Ředitel mi ale řekl, abych se nebála a pokud by se něco takového stalo, mám mu to hned říci. Já jsem mu ale nikdy nic neřekla. Ale později se opravdu stalo, že ředitel začal chodit na kontroly. Nejprve poslouchal za dveřmi a pak bez zaklepání vtrhl do třídy. Učitelé byli vždy hrozně vyděšení. Ptal se nás na různé věci. Učitelé z toho byli celí nesví.“ – „Opravdu ten ředitel chodil na kontroly?“ – „No ano! Musel, byla to jeho povinnost. Už jsme byli skoro dospělí a nic jsme neuměli a ničemu pořádně nerozuměli. Neuměli jsme ani jít do obchodu a nakoupit si, protože jsme nevěděli, jak se co jmenuje. O prázdninách mě vždycky doučovala teta a kamarádi z venkova, ale po prázdninách jsem se zase vrátila do ústavu a tam to šlo zase všechno dokola. Chodili jsme na procházky vždy ve dvojstupu jako vojáci. Když jsme došli na louku za školou, sedli jsme si a chtěli si povídat ve znakovém jazyce, ale když nás viděl někdo z učitelů, hned nás okřikl, ať mezi sebou jen mluvíme. Zkoušeli jsme to, ale bylo to na nic. Vůbec jsme si nerozuměli, kdybychom mohli ukazovat, porozuměli bychom všemu. Znakování bylo prostě zakázáno! Když na mě někdo mluvil, vůbec jsem mu nerozuměla. Ve škole nás totiž neučili ani pořádně vyslovovat, když jsme něco četli nebo měli mluvit nahlas, vždy jen říkali: „Dobře, dobře.“, ale vůbec nám neopravovali výslovnost. Když jsem pak doma mluvila třeba na tatínka, vůbec mi nerozuměl a hrozně se zlobil. No jo, ti učitelé…“

  • „Přesně v 8 hodin večer musela být zhasnuta všechna světla.“ – „To bylo nějak přikázané?“ – „Ano, byl přísný zákaz svítit po 8 hodině. Zhasnuto muselo být úplně všude! Na ulici prostě všude. Lidé museli mít v oknech zatažené rolety, aby nikdo neviděl ani škvírkou, že se u nich svítí. Všude byla tma, ani na ulici nebylo pořádně vidět. Jedna neslyšící dívka kvůli tomu přišla o život. Stalo se to tady v Praze kousek od Radlic Na Knížecí. Tam čekala jedna dívka na svého chlapce, chodila sem a tam. A pak se nějakou nešťastnou náhodou dostala na silnici, kde ji srazil trolejbus. Ten chlapec to viděl a byl z toho úplně zničený. To vše se stalo jen kvůli tomu zákazu! Řidič trolejbusu ji prostě nemohl vidět, nesměl mít dokonce ani rozsvícená světla na trolejbuse. Protože byla neslyšící, neměla ani šanci ten trolejbus slyšet a tak zemřela. Lidé hrozně nadávali, až tam přišli i němečtí vojáci, tělo té dívky ohledali a řekli, že je mrtvá. Sanitka ji pak odvezla pryč.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Praha, 14.03.2013

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť českých neslyšících
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kvůli hloupým nacistickým zákonům zemřela neslyšící dívka

mikulasova6.jpg (historic)
Hedvika Mikulášová, roz. Páleníčková
zdroj: archiv pamětnice

Hedvika Mikulášová rozená Páleníčková se narodila 17. října 1925 v obci Úhonice (blízko města Rudná u Prahy). Paní Hedvika se narodila jako slyšící, ale po prodělaných spalničkách ve dvou letech ohluchla. Pro celou rodinu to byl velký šok, protože nikdo z nich neměl zkušenost s výchovou neslyšícího dítěte. Naštěstí rodičům pomohla tatínkova sestra, která žila v Praze a o vše potřebné se postarala. Paní Hedvika díky ní mohla v 6 letech nastoupit do tehdejšího Výmolova ústavu pro hluchoněmé děti (Praha 5, Radlice). Přístup učitelů i samotná výuka byla velice tristní. Po celé škole panoval přísný zákaz používání znakového jazyka. Děti tak byly jak během výuky, tak na internátě, který byl součástí školy, odkázány pouze na mluvení a odezírání, které jim ale nepřinášelo dostatečné množství informací. Po skončení povinné školní docházky nastoupila do učení jako švadlena a to do integrace mezi slyšící. Během války zažila mnoho útrap, které ještě více umocňoval její sluchový handicap. Při bombardování Prahy v roce 1945 měla ale velké štěstí a jedinou památkou na tuto událost jí jsou jizvy na rukách po zasažení šrapnelem z bomby. Zřejmě větší životní ránou pro ni bylo uvěznění jejího tatínka, který z politických důvodů strávil za 2. sv. války rok a půl ve vězení.  Po válce se paní Hedvika seznámila díky fotbalu s budoucím manželem Bohumilem, který pocházel ze Slovenska a byl velmi úspěšným fotbalovým reprezentantem. Pan Bohumil byl také neslyšící, což se mu při setkání s německým vojákem, který jej považoval za slovenského partyzána, stalo málem osudným. Jako vyučená švadlena našla uplatnění ve firmě Tvář (Vodičkova ulice, Praha) a také jako švadlena Vinohradského divadla. Paní Hedvika dnes žije sama v Praze, má dva slyšící syny, jednu vnučku, jednoho vnuka a celkem 4 pravnoučata.