Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Masníková (* 1931  )

Manžel si mě vyhlédl v tanečních u neslyšící tanečnice Mobi Urbanové

  • narodila se 28. června 1931

  • ohluchla v dětství po zánětu středního ucha

  • 1937–1946 chodila do Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé na Smíchově

  • 1946–1949 učiliště pro slyšící, vyučena švadlenou

  • 1937–1949 tancování u Mobi Urbanové

  • 2. 7. 1949 svatba, vzala si Borise Masníka

  • při rušení živností po nástupu komunismu se při výbuchu zbraní tajně ukrytých před Němci těžce popálil její nevlastní otec, ale naštěstí přežil

  • 1961–2011 práce ve Svazu invalidů, později ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých v Pražském spolku neslyšících v Modřanech

  • pracovala i jako tlumočnice pro neslyšící

  • byla předsedkyní Svazarmu neslyšících

  • její manžel Boris Masník (neslyšící) chodil několik měsíců do školy do Ústavu pro hluchoněmé ve Valašském Meziříčí, poté do školy pro slyšící

  • Boris Masník se vyučil v grafické škole, po škole pracoval u animovaného filmu, podílel se na tvorbě večerníčků – např. Pojďte, pane, budeme si hrát aj.

  • se svými bratry založil studio Bratři v triku

  • Boris Masník zemřel 24. března 2011

Paní Olga Masníková, roz. Čálková, strávila více než šedesát let po boku slavného animátora Borise Masníka, zakládajícího člena známého českého studia animovaného filmu Bratři v triku. Jak vypadal její život? A jaký byl život jejího manžela?

Olga Masníková se narodila 28. června 1931 v pražských Košířích v rodině Čálkových jako prostřední ze tří sourozenců. Měla staršího bratra a mladší sestru. Právě mladší sestra jí byla v životě velkou oporou. Olga Masníková totiž jako malá téměř ztratila sluch po zánětu středního ucha. Neohluchla sice úplně, ale protože tehdy ještě nebyla sluchadla, byla pro ni komunikace velmi obtížná. Její mladší sestra jí ale moc pomáhala a spoustu věcí jí vysvětlovala.

Protože kvůli sluchové vadě nemohla chodit do běžné školy pro slyšící děti, nastoupila v šesti letech do Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé na Smíchově. Na svůj příchod do školy vzpomíná takto: „Jednoho dne mě tatínek vzal za ruku a přivedl mě k jedné velké budově. Rozhlížela jsem se kolem a všude samé jeptišky. V duchu jsem si říkala: ‚Co to má být? Kde to jsme?‘ Najednou mě napadlo, že to bude asi nemocnice, a vyděsila jsem se. Rozhodla jsem se, že s nikým nebudu mluvit. Zavřela jsem pusu a nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Tatínek mě vodil po škole, ukazoval mi, kde co je, ale já jsem na nic neodpovídala. Pak mi dal nějaké jídlo a já ho zase beze slova rychle snědla. Potom jsme přišli do jedné třídy. Tatínek se divil, co se mi stalo, že nic neříkám, ale já jsem dál mlčela. Přišla ke mně sestra Olga, která učila v podpůrné třídě pro neslyšící děti, které byly jako méně nadané, protože neuměly mluvit, a zeptala se mě, jak se jmenuji. Já jsem jí ale zase z trucu neodpověděla. A tak si myslela, že neumím mluvit, a zařadili mě do podpůrné třídy.“ Ve škole Olga Masníková poprvé viděla děti, které mezi sebou používaly znakový jazyk, a postupně se ho od nich učila. V podpůrné třídě ale nezůstala ani půl roku. „Když se blížil Mikuláš, byl zrovna krásný den. Venku byla zima, poletoval sníh a já z toho měla velkou radost. Během hodiny jsem šla na záchod a tam jsem si začala zpívat, jak jsem to znala z domova. Když jsem pak otevřela dveře a chtěla odejít, stála přede mnou jedna sestra a přísně se zeptala: ‚Kdo to tady zpíval?‘ Ve mně hrklo a opatrně jsem se zeptala: ‚A to se nesmí?‘ Ona na to: ‚To ty jsi zpívala?‘ ‚Ano,‘ pípla jsem. Ta sestřička mě vzala za ruku, odvedla mě do naší třídy a řekla naší třídní učitelce, sestře Olze: ‚Ona umí mluvit, a dokonce i zpívat. Tady ta třída se pro ni nehodí.‘ A odvedla mě o patro výš, do třídy pro nedoslýchavé děti.“ Ve třídě už sedělo několik dětí. Protože tehdy ještě neexistovala sluchadla, jak je známe dnes, měly všechny děti na hlavách sluchátka. I Olga Masníková taková sluchátka dostala na uši a poslouchala. Najednou zjistila, že něco slyší, a měla z toho velkou radost. Ale ne všem dětem takové zesílení pomohlo. Protože to však byla třída pro děti nedoslýchavé, nesměly děti od učitele odezírat. Když například psaly diktát, zakryl si učitel ústa papírem a děti musely jen poslouchat. Ti, kteří aspoň něco ze sluchátek slyšeli, artikulovali to tajně na své neslyšící spolužáky a takto se děti ve třídě vzájemně podporovaly.

Děti to neměly ve škole úplně snadné, ale protože bylo zakázáno používat znakový jazyk, neměly na výběr. „Vzpomínám si, jak jsme ve škole nesměli znakovat. To bylo hrozné. Náš třídní učitel se jmenoval Císař a byl strašně přísný. Jednou například byla přestávka. My jsme se vyhrnuli z naší třídy a sešli jsme o patro níž, kde jsme měli jídelnu a internát. Zahlédla jsem kamarádku a začala jsem si s ní povídat, jak se má a tak. Najednou se tam objevil Císař a obořil se na mě: ‚Oli, nesmíš ukazovat, musíš mluvit!‘ Já mu říkala: ‚Ale ona nemůže mluvit, vždyť neslyší.‘ ‚Ne, budeš mluvit! Ať odezírá! A ty zaplať pokutu! Padesát haléřů.‘ ‚Ale já nemám žádné peníze…‘ ‚Tak já si to k sobě zapíšu, že mi to dlužíš, a zaplatíš to později.‘“ Sice z peněz vybraných na pokutách pak učitel platil výlety na konci školního roku, ale i tak to bylo strašné.

I přesto má Olga Masníková na školu celkem hezké vzpomínky, hlavně na řádové sestry. Ty znakování tolerovaly a mnohé z nich uměly také ukazovat. Kromě toho vedly děti k samostatnosti a pořádku, učily je ručním pracím, připravovaly pro ně různé hry a snažily se dětem zajistit krásné dětství. Většina dětí totiž byla odříznuta od rodiny a bydlela na internátě a s rodiči se děti viděly jen párkrát do roka. Olga Masníková bydlela také na internátě, protože byla válka a doma měli málo místa. Její maminka se totiž rozvedla se svým prvním manželem a vzala si jiného muže. Ten byl moc hodný a pamětnice na něj ráda vzpomíná. Miloval maminku a měl s ní ještě čtyři děti. Dohromady bylo dětí tedy sedm a o všechny se moc pěkně staral. „Jednoho dne přišel můj druhý tatínek do školy a poprosil, jestli bych nemohla bydlet ve škole na internátě, protože doma máme málo místa. No a protože na internátě byla zrovna jedna volná postel, tak jsem tam zůstala a domů k mamince jsem chodila jen na víkendy. Díky tomu, že jsem bydlela s dětmi na internátě, jsem se také naučila znakový jazyk. Kdybych chodila jen do školy a domů, nikdy bych se nenaučila tak znakovat.“ Do většího bytu se rodina Olgy Masníkové nastěhovala až v roce 1944, rok předtím, než ukončila povinnou školní docházku. Byl to byt poblíž hlavního nádraží v Praze – bez vody, bez elektřiny, děti se doma staraly o králíky, které chovaly v králíkárně. Dnes už si jen sotva umíme představit takový život uprostřed velkoměsta…

Na internátě se o děti staraly řádové sestry. Některé děti chodily i na taneční kroužek ke slavné neslyšící tanečnici Mobi Urbanové. Olga Masníková k ní chodila po celou dobu základní školy (v letech 1937–1945) a pak i dále, když už opustila ústav a přešla na učiliště pro slyšící, kde se vyučila švadlenou. Na tancování má krásné vzpomínky. Mobi Urbanová se dětem intenzivně věnovala. Cvičila s nimi nejen gymnastiku a tancování, ale věnovaly se společně i divadlu, takže děti vystupovaly např. ve Smetanově síni v Obecním domě. Právě při tancování se Olga Masníková seznámila se svým budoucím manželem Borisem. „S Mobi Urbanovou jsme cvičily dole v tělocvičně. Nahoře byl takový balkonek, kam chodili lidé a koukali se, jak dole cvičíme. A právě tam chodil i můj budoucí muž. (…) Díval se na nás tam seshora, to mi bylo nějakých patnáct šestnáct, a pak mi řekl: ‚Pamatuj si, že jsi zadaná. Ty budeš moje.‘ Já jsem se mu vysmála a říkala, že je asi blázen. No a to bylo naše seznámení. A on na mě ale opravdu vydržel čekat až do mých osmnácti a hned potom, co jsem v červnu oslavila své osmnácté narozeniny, jsme měli 2. července 1949 svatbu.“

Za muže si vzala Borise Masníka, narozeného 18. srpna 1923. Ten pocházel z Ostravy a měl ještě dva starší bratry – Ivana a Vojena. Protože Boris Masník přišel v raném dětství po zánětu mozkových blan o sluch, musel v šesti letech nastoupit do Zemského ústavu pro výchovu dětí hluchoněmých ve Valašském Meziříčí. Protože ale byl do šesti let doma, maminka se mu hodně věnovala, měl starší bratry, od kterých si půjčoval učebnice, uměl už před nástupem do školy číst a psát. Ve škole se proto nudil a usínal. Ačkoli ho postupně přeřazovali do vyšších a vyšších tříd, většinu vyučování prospal, protože neměl co dělat, neboť prakticky celá výuka se věnovala nácviku mluvení, čtení a psaní. Na Mikuláše přijeli za dětmi do školy rodiče. Maminka se ptala Borise, co už umí, a on jí začal odpovídat ve znakovém jazyce. Maminka se zhrozila, že její syn ukazuje, a když jí učitel řekl, že malý Boris už všechno umí, sbalila mu věci a odvedla ho domů. Doma ho učil domácí učitel a po nějaké době nastoupil Boris do školy pro slyšící. Prospíval tam velmi dobře, a protože hodně četl, byl nejlepší v češtině, ačkoli byl neslyšící, a učitel ho ostatním dával za vzor.

Po základní škole se Boris Masník rozhodl, že se chce věnovat kreslení. Ke kreslení ho (stejně jako jeho bratry) přivedl otec. Protože ale nemohl studovat v Ostravě a jeho bratři už studovali daleko od domova, přestěhovala se rodina do Prahy. Boris Masník chodil do grafické školy, kde měl čtyři neslyšící spolužáky. Uměl dobře odezírat, a tak pomáhal svým spolužákům vysvětlovat látku, když učiteli nerozuměli, a od spolužáků se naučil znakový jazyk. Grafickou školu ukončil během druhé světové války a snil o tom, že jednou bude pracovat u filmu.

Jednoho dne úplně náhodou narazila jeho maminka v novinách na inzerát, že Ateliéry filmových triků hledají kreslíře. Došel tam s maminkou, která uměla z dob Rakouska-Uherska dobře německy a v ateliérech vysvětlila synovu situaci. Boris Masník dostal zkušební práci, se kterou byli v ateliérech moc spokojeni, a tak ho přijali. Hledali ještě další spolupracovníky. Kvůli okupaci byly zavřeny vysoké školy, proto zrovna v té době sháněli bratři Borise Masníka také nějaké zaměstnání. Oba byli výtvarně nadaní, jeden uměl dobře pracovat s technikou (fotit, natáčet, střihat apod.) a nejstarší ovládal dobře němčinu a měl skvělé organizační schopnosti – začali tedy oba pracovat spolu se svým bratrem Borisem Masníkem ve filmovém ateliéru. Během války byli jejich nadřízenými Němci. Když však válka skončila, jednoho dne jejich nadřízený, který je předtím chodil pravidelně kontrolovat, do práce nepřišel. Zrovna měli dokončený film, jen ho promítat v televizi, a tak čekali tři dny, ale šéf nedorazil. Udělali proto schůzi a dohodli se se spolupracovníky, že se organizace ujmou tři bratři Masníkovi, kteří už v té době práci v ateliéru prakticky řídili. Všichni souhlasili a přemýšleli, jaké by si měli dát jméno. Po dlouhém zvažování zvolili název Bratři v triku. Poprosili pana Trnku, aby jim namaloval logo. Pan Trnka namaloval tři klanící se chlapečky v pruhovaných tričkách. Protože se všem tento návrh líbil, přijali toto logo, které známe dodnes.

Ve filmovém ateliéru pracoval Boris Masník až do svatby v roce 1949. Když se oženil s Olgou Masníkovou, neměli kde bydlet, protože jim národní výbor nepřidělil byt. Museli proto opustit Prahu a přestěhovat se do Ostravy. Maminka pana Masníka tam měla velký dům se čtyřmi dvoupokojovými byty, které pronajímala. Sama tam měla samostatný byt, a tak se k ní mohli přistěhovat. Zdálo se, že tím je situace vyřešená, ale bohužel to nebylo tak snadné. „Někdy mezi lety 1949–1951 musela maminka odevzdávat všechno vybrané nájemné komunistům. Tak to oni nařídili. Opravdu jim musela všechny ty peníze dávat. Maminka říkala: ‚A z čeho budu živa, z čeho nakoupím jídlo?‘ ‚Dostanete 300 korun měsíčně. A vždyť máte ještě tři syny!‘ Ale nejstarší syn už byl ženatý a měl dvě děti, druhý byl taky ženatý a měl dvě dcery a třetí byl můj manžel, neslyšící, a já. Ani jeden jsme ještě neměli práci, a tak jsme zoufale nějakou hledali.“ Boris Masník začal pracovat jako kreslič reklam pro jednu textilní firmu a Olga Masníková si našla práci ve Vítkovických železárnách. Nebylo to lehké, ale museli se nějak uživit.

S problémy za socialismu se musela vyrovnat nejen rodina Borise Masníka, ale i rodina Olgy Masníkové. Její druhý tatínek byl živnostník a měl malou firmu, kde vyráběl hřebeny, kelímky na pití, kulečníkové koule aj. „Kolem roku padesát dva, padesát tři zabavovali komunisté továrny. Otcova firma měla být také zrušena, ale pak se nezrušila, jen se měla přestěhovat, aby vznikla takzvaná ‚jednota‘. Měli se prostě sestěhovat různí živnostníci na jedno místo. Táta měl v dílně vlastní stroj na lisování výrobků – v tom se lisovaly třeba části kartáčů na vlasy a podobně. Stejně jako ostatní vybavení, i tento stroj se musel přestěhovat do Hostivaře. Táta tam odvážel všechny věci autem. Ale stroj byl moc velký, tak ho chtěl rozmontovat. Začal rozebírat ten stroj, ale netušil, že jsou v něm ukryté zbraně a filmy před Němci. Jak poprvé bouchnul do stroje, ukryté zbraně vybouchly a tatínek byl celý popálený. Měl popáleniny na sedmdesáti procentech těla.“ Naštěstí tatínek Olgy Masníkové nedostal otravu krve a po nějaké době se díky vzorné péči jeho manželky, maminky pamětnice, uzdravil.

V Ostravě bydleli manželé Masníkovi s maminkou pana Masníka, a tak spolu nesměli používat znakový jazyk, protože maminka byla proti ukazování. Pořád tvrdila, že její syn umí odezírat a že se musí jen mluvit. A tak, ačkoli už byli dospělí, museli Masníkovi spolu znakovat doma jen tajně, když to maminka neviděla. Maminka byla sice jinak hodná, ale se znakovým jazykem nesouhlasila. A proto také Masníkovi nesměli mít tlumočníka na svatbě. „Před svatbou jsem říkala manželovi: ‚A kdo bude tlumočit?‘ Jeho maminka na to: ‚Jak jako tlumočit? Proč by měl někdo tlumočit? Můj syn umí výborně odezírat, nepotřebuje tlumočníka a ty přece slyšíš.‘ Ale já v té době ještě neměla sluchadla. Ta byla až o dost později, tehdy se ještě neprodávala. My se brali v roce čtyřicet devět. No a tak jsme šli na svatbu bez tlumočníka. Oddávající mluvil a mluvil a my odezírali. Pak řekl, abychom si dali prstýnky. Manžel se otočil, aby mi navlékl prstýnek. Pak jsem dala prstýnek já jemu, a jak jsme se otočili, neviděli jsme na toho oddávajícího. Ten ale mluvil dál a řekl, že si máme dát pusu. Ale manžel neviděl, když to ten oddávající říkal, a tak mě nepolíbil. A pak najednou už přišli lidé a gratulovali nám. Já mu pak doma říkala: ‚Tys mi nedal pusu.‘ A to bylo jenom proto, že jsme neměli tlumočníka. Ale nechtěla jsem dělat rozbroje a jako novomanželka jsem chtěla ukázat, že jsem poslušná.“

Borisi Masníkovi se v Ostravě pořád stýskalo po filmařské práci. Nakonec se mu podařilo v roce 1957 vyměnit byt s jedním pánem z Prahy, a tak se s manželkou přestěhovali zpátky do Prahy, kde dostal práci u Experimentálního loutkového filmu u Břetislava Pojara. Za svůj život se podílel na výrobě zhruba 150 snímků. Mezi ty nejznámější filmy patří například Pojďte, pane, budeme si hrát; Malá Čarodějnice; Zahrada; Dášeňka. Po odchodu do důchodu se věnoval filmům pro neslyšící. Natočil např. snímky Světelný budík, Červená karkulka, Princezna na hrášku aj. Za svou tvorbu dostal mnoho ocenění nejen v Čechách, ale i v zahraničí na mezinárodních soutěžích (v Německu, Bulharsku, Francii aj.).

Boris Masník se nevěnoval jen filmům, ale také kresbě a fotografování. Měl několik výstav fotografií, za které rovněž získal řadu ocenění. Část jeho práce byla věnována také neslyšícím. Kreslil každý měsíc obrázky pro časopis pro sluchově postižené Gong – obrázky na titulní straně a celkem asi 350 obrázkových vtipů. Pro tento časopis také fotografoval znaky českého znakového jazyka.

Pro neslyšící pracovala velkou část svého života i Olga Masníková. Po návratu do Prahy hledala práci, protože nemohla mít děti, a tak neměla doma co dělat. V roce 1961 našla inzerát Svazu invalidů a nastoupila tam jako opisovatelka. Po rozpadu Svazu invalidů pokračovala u Svazu neslyšících a nedoslýchavých v Pražském spolku neslyšících až do roku 2011. Postupně pracovala v několika oblastech. Nejdřív jako opisovatelka, pak i jako tlumočnice, rozmnožovatelka, prodávala baterie do sluchadel aj. Kromě této práce působila jako předsedkyně Svazarmu neslyšících, kde předsednictví převzala po Vladimíru Buberlovi, a podílela se např. na organizování automobilových závodů. Za své dlouholeté působení v organizacích neslyšících se setkala s mnoha významnými českými neslyšícími a dodnes s neslyšícími udržuje kontakt. Její manžel je už bohužel po smrti, ale Olga Masníková je stále velmi aktivní a snaží se dál šířit jeho odkaz.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť českých neslyšících

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť českých neslyšících (Radka Nováková)