Irena Marvanová

* 1929

  • „Učili jsme se trochu matematiku, češtinu. Byla tam nějaká profesorka, která byla znalá a myslím také zcestovalá, velice hezky nám vyprávěla a učila nás zeměpis. To bylo zajímavé. Psát jsme si nic nemohli, protože vyučování probíhalo načerno. Měli jsme připravené, že něco spravujeme, kdyby náhodou přišli Němci. Psát jsme si nic nemohli, takže když jsme byli spolu, přeříkávali jsme si, co si kdo pamatoval, abychom si to trochu procvičili.“

  • „Ze začátku (esesáci) netrhali rodiny. Takže když někdo dostal nějakou nakažlivou nemoc, druzí z rodiny byli tzv. vyreklamovaní, nemuseli také odjet (v transportu). Teprve až potom, na konci války, se trhaly rodiny. Z toho jsme vyvázli. Otec měl tenkrát růži, pamatuji si, že měl ucho až na rameno. To byla nakažlivá nemoc, tak jsme nemuseli odjet. Pak měl bratr spálu a ještě jednu nemoc, ani si nepamatuji.“

  • „Pokoj číslo 25. Bylo nás tam čtyřiadvacet děvčat. Když jsem se tam byla podívat po válce, pustili nás tam majitelé, kteří tam bydleli. Šly jsme se podívat do chodby, někdo z majitelů zrovna šel. V tomhle domě jsme byly na čísle 25. Tak nás dokonce pozvali, že se můžeme podívat. Pustili nás do bytu a ukázali nám ten pokoj. Když jsme to viděly, tak (jsme nechápaly) jak nás tam mohlo být čtyřiadvacet. Také jsme měly jen místo na kavalci a pod kavalcem byly složené naše kufry. U zdi byla malá polička, tam jsme měly zubní kartáček, mýdlo a pár věcí. To bylo vše.“

  • „Byli jsme zaměstnaní v zemědělství, chodili jsme nahoru na tzv. šance, jak se říkalo, kde se pěstovala zelenina. Museli jsme rýt, tam nemohli přijet žádným povozem. Museli jsme to zrýt rýčem, aby se tam dalo něco zasadit.“

  • „Když skončila válka, tak jsme odešli. Byl tam maminčin mladší bratr, bylo mu kolem třicítky. Šli jsme na nádraží, každý jsme si sbalil pár věcí do tašky. Říkali jsme, že pro zbylé věci se dodatečně dojede. Průvodčí nás nechtěl pustit do vlaku, že musíme mít jízdenky, ale my jsme neměli žádné peníze. Bylo nás šest. Nakonec někdo prodal aktovku, za to nám dal lístky pro šest lidí, ale jen do Prahy, dál ne. Dostali jsme se do Prahy, kde měl tatínek známé ve firmě Rott, kam také dodával svoje výrobky. Zašel tam. Nevím, jestli tam peníze měl, nebo si je jen půjčil, ale mohli jsme s nimi dojet až do Kolína.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kolín, 27.05.2014

    (audio)
    délka: 01:03:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako jedni z mála jsme přežili všichni z rodiny

Irena Eislerová před válkou
Irena Eislerová před válkou
zdroj: archiv pamětnice

Příběh paní Ireny Marvanové ze středočeského Kolína je zajímavý především tím, že jde o příběh rodiny, která měla v Terezíně obrovské štěstí. Z užší rodiny přežili všichni - její rodiče i oba mladší bratři, dvojčata. Narodila se v roce 1929 v Kolíně v plně asimilované rodině jako Irena Eislerová. Doma se mluvilo pouze česky, připomínaly se křesťanské i židovské svátky, rodiče však nijak nábožensky založení nebyli. České cítění rodina prokázala i po válce, kdy si všichni její členové změnili příjmení z Eislerových na rodinu Marvanových. Otec byl strojní inženýr a měl malou firmu, která obráběla různé kovové součástky. V červnu 1942 byla celá rodina donucena opustit Kolín. Irena se svými rodiči a dvěma mladšími bratry odjela směrem na Terezín. V Terezíně žila většinu času v „Kinderheimu“ na bloku L410 na pokoji číslo 25. Po válce se vrátila do Kolína, kde žije dodnes.