Kurt Markovič

* 1917  †︎ 1991

  • „Koncem června toho roku (1940), udělali to Rusové přesně stejným způsobem jako Němci, když nás vedli do Niska, tj. přistavili na různá místa v různých oblastech ve stejnou dobu vlakové soupravy, dobytčáky, to nebyly osobní vagony, a všechny lidi tohoto druhu vyvezli do hlubokého zázemí, až na Sibiř a bůhví kam do toho velkého Sovětského svazu. O těch útrapách cestování, to bylo dlouhé vyprávění, já se omezím jen na to, že jsme celý měsíc asi ve 40stupňových vedrech cestovali v tom dobytčím vagonu, byli tam děti, ženy a starci, jednou denně vlak zastavil, na vymočení a zásobování vodou, to bylo všechno. Až jsme se dostali, konkrétně ta naše souprava, do asijské části Sovětského svazu, do Těgultětského rajonu, Novosibirské oblasti, kde nás vysadili, to byla snad konečná železniční stanice v tom směru, pak už jen vedly cesty po řece do toho pralesa. Bylo nás v tom vlaku zhruba 350 nebo 360, z toho 60 Čechoslováků a zbytek Poláků, muži, ženy, děti. Náčelník toho nádraží nás tam jmenovitě odříkal a velkoryse nám naznačil, že kdo chce zůstat tady, může, a kdo se chce ještě projet parníkem, může pokračovat dalších 50 km do pralesa. Někdo by se mohl podivit, že jsme toho za ten měsíc museli mít dost, ale většina z nás se rozhodla ještě pro ten parník. Být tisíce kilometrů někde od domova, to už pak taková vzdálenost nehrála roli, a my jsme potřebovali nabrat druhý dech a být na čerstvém vzduchu po tom měsíci ve vlaku. Jeli jsme tedy parníkem asi půldruhého dne, přesně si nepamatuji, a úplně zničení fyzicky a psychicky jsme potom ještě museli pochodovat asi 50 km pěšky do místa, kde jsme měli zůstat. Pro nás byly uvolněny sibiřské dřevěné chaty tím, že byli přesunuti povolžští Němci, kteří tam před námi byli.“

  • „Uplatnit se ve Lvově, přežít tam, bylo nesmírně těžké. Já jako mladej kluk zvyklý na matčiny sukně, a nikdy jsem tvrdost života toho druhu nepoznal, jsem byl z toho zpočátku zoufalý. Ubytování nebylo žádné, musel jsem bydlet v kostele, na kamenné dlažbě, kde jsem dostal dyzentérii a možná i další choroby, o kterých jsem nevěděl, ale nespal jsem tam sám. S tím rozdílem, že já jsem tam neměl deku, peřinu, a někteří moji spolubydlící tam ty peřiny měli. To byl náš dočasný domov, a starat se o to, jak přežijeme den, kde dostaneme něco k snědku, kde najdeme nějakou práci, to bylo v nedohlednu. Nejdříve jsem dostal povolení od tamního magistrátu a měl jsem tudíž povolený pobyt v tomto městě. Byly tam odborové organizace podle jednotlivých svazů. Takže já jsem se přihlásil do odborového svazu hudebníků, elektrikářů a řidičů a ohlásil jsem, že jsem absolvent obchodní akademie. Tam se vedly jmenné seznamy, pořadníky v těch jednotlivých svazech, a podle toho, kde se náhodou uvolnilo nějaké místo, jsem se podle pořadníku mohl eventuálně ucházet o takové zaměstnání. Do té doby jsme od těchto svazů dostávali tzv. potravenky, lístky na výdej polévky ráno, na oběd a na večeři. Ovšem, dalo by se diskutovat o tom, zda to byla polévka – byla to spíše špinavá vlažná voda, ale na ty poměry, co jsme zkoušeli, to bylo až až.“

  • „I třeba taková služba, co se pokládala za velké plus v tom prostředí – takový vodovoz. To byl člověk, který měl sám na saních velký sud a ten sud musel naplnit vodou a musel ho vézt po celé té vesnici Pevné, a než lidi přišli domů, rozvážet tu vodu do jednotlivých stavení. Ovšem, to by nebylo na první pohled nic tak mimořádného. Jenže koryto té řeky Čuly bylo tak hluboké a ten sráz byl tak strmý, jen než on se dopracoval s tím koníkem, sáněmi i sudem k té vlastní řece, která byla osm měsíců v roce pokrytá ledovou vrstvou na dva metry! (Podotýkám, že osm měsíců je tam zima a čtyři měsíce tropická vedra, až k 50 °C). V zimě měl co dělat, aby za dvě hodiny vůbec prokopal do ledu malý otvůrek, a tam obyčejnou naběračkou nabíral vodu tak dlouho, než naplnil celý sud. Samozřejmě že to odnesly jeho ruce, byly omrzlé. A takhle rok a půl například Artur Alter, který byl jedním z vodovozů, dnes a denně od rána do večera jezdil.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 27.01.1988

    (audio)
    délka: 01:11:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hrdinové se nerodí, podle mě ani neexistují. Ale jako vlastenec jsem povinován udělat v dané situaci, co mohu

Kurt Markovič v mládí
Kurt Markovič v mládí
zdroj: Pamět národa - Archiv

Kurt Markovič se narodil 25. 8. 1917 v Moravské Ostravě v židovské rodině. Po ukončení klasického gymnázia v Příboru vystudoval Obchodní akademii v Moravské Ostravě. Když po mnichovské dohodě došlo na podzim 1938 k obsazení Sudet, musel odejít ze svého místa zahraničního korespondenta obchodní firmy. V roce 1939 byl deportován v historicky 1. židovském transportu z Moravské Ostravy do Niska nad Sanem v Polsku, odkud spolu s dalšími uprchl do Sovětského svazu. Po několika měsících jej na základě odmítnutí žádosti o udělení sovětského občanství deportovali na Sibiř do pracovního tábora, kde pobýval necelé dva roky. Na základě výzvy československé vojenské mise se přihlásil do vznikající čs. jednotky v Buzuluku, kde absolvoval vojenský výcvik a jako radista odjel na frontu s 1. čs. samostatným praporem. Účastnil se s ním pak všech klíčových bojových operací počínaje Sokolovem. Na Dukle v roce 1944, kde se již prapor rozrostl na 1. čs. armádní sbor v SSSR, byl osobním pobočníkem jeho velitele, generála Ludvíka Svobody. Za projevenou odvahu obdržel četná vysoká československá i sovětská vojenská vyznamenání. Po osvobození zjistil, že matka, sestra i ostatní početné příbuzenstvo zahynulo v Osvětimi. Rozhodl se proto zůstat v armádě a přijmout nabídku ke studiu v SSSR. Jako důstojník v hodnosti štábního kapitána bez stranické příslušnosti nastoupil v září 1945 na vojenskou spojovací akademii v Leningradu. Zde studoval s vynikajícím prospěchem dva roky. V létě 1947 navštívil Československo v rámci řádné dovolené. Do Leningradu však již znovu neodjel, neboť byl ze studia bez udání důvodu odvolán. Nesměl se vrátit, přestože v SSSR zůstala jeho ruská manželka a pětiletý syn. Poté následovalo odvelení na Slovensko, kde vyučoval na Spojovacím učilišti v Novém Mestě nad Váhom. Později pracoval jako důstojník na vojenských správách v Ostravě a na tamní vojenské katedře Vysoké školy báňské. V šedesátých letech minulého století a za Dubčekovy éry byl přeložen do Prahy. V hodnosti plukovníka pracoval na ministerstvu národní obrany. Počátkem normalizace se rozhodl odejít předčasně do důchodu. Jak posléze vyplynulo z materiálů StB, byl sledován po celou dobu své pracovní aktivity a dokonce i v důchodovém věku až do roku 1984. Zemřel na opakovaný infarkt myokardu v roce 1991 v Praze.