Marie Marešová

* 1936

  • „Můj tatínek byl v lidové straně. Bydleli jsme ve čtvrti, kde byli lidé barák od baráku v Komunistické straně. Takže celá ta čtvrť byla proti nám, protože taťka tam jezdil autem. Lidi se zlobili, že jim stříká do oken. Kromě toho jsme byli věřící, takže to bylo špatné. A právě ten uliční výbor z té čtvrti prohlásil, že děti Hulíkovy studovat nepůjdou. Doma se mluvilo jinak, ve škole se o tom nesmělo mluvit. To bylo takové dvojité. Ale my jsme byli docela takoví hrdí, že jsme věřící a že se nám nic nemůže stát.“

  • „Člověk byl hrdinnej a prostě rozhodl se tu situaci zvládnout. Ta situace byla před nás postavená... Protože jsme věřící, tak zase to komunikovalo s Pánem Bohem a ten asi dával sílu. Neměla jsem nikdy úmysly, abych ho opustila. Ne. Stáňa si toho cenil a říkal, že v tom kriminále mnohé manželky své partnery opustily, když je neměly doma. Nebo snoubenky nebo cokoliv...“

  • „My jsme právě nejenom chodili zpívat, ale pak jsme se rozdělili do takových skupinek a scházeli jsme se po rodinách, po třech, po pěti nebo tak – a to už jsem vám myslím říkala do telefonu – že jsme se vzdělávali ve víře. Studovali jsme si Nový zákon, Starý zákon a co bylo zrovna aktuální. A potom někdo... někomu se to nelíbilo nebo nevíme... Je možné, že to někdo věděl, odkud to pocházelo, ale já to sama nevím. Prostě někdo řekl, že děláme nějakou podzemní činnost nebo že se scházíme mimo... Jako víra byla dovolená v té době, ale co bylo mimo, to už dovolené nebylo. Nebo přímo to nebylo snad zakázané, ale bylo to stíhané, alespoň si to myslím. No a právě se říkalo, že jsme se někde scházeli v těch kroužcích po rodinách a vždycky to někdo organizoval – vedoucí toho kroužku. A bohužel najednou začali vyšetřovat, zatýkat, domovní prohlídky... Takže mého muže, ten byl také vedoucím jednoho chlapeckého kroužku – já jsem tam nechodila – zatkli na Přírodovědecké fakultě, kde dělal asistenta.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.06.2021

    (audio)
    délka: 01:03:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha 8, 07.07.2021

    (audio)
    délka: 01:05:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

My jsme byli hrdí, že jsme věřící, že se nám nic nemůže stát

Svatba Marie Marešové (1961)
Svatba Marie Marešové (1961)
zdroj: Archiv Marie Marešové

Marie Marešová, roz. Hulíková, přišla na svět 18. ledna 1936 v Táboře. Její rodiče provozovali prádelnu pro celé město. Své tři děti vychovávali ve víře, otec pamětnice byl navíc členem Československé strany lidové. Pouliční výbor v místě bydliště Marii i jejímu staršímu bratrovi odmítl dát doporučení ke studiu na střední škole. Pamětnice nakonec maturovala na Škole společného stravování, obor výživa. Poté pracovala jako normařka v Praze. Jejím přítelem se stal Stanislav Mareš. Spolu se účastnili života křesťanského společenství – Vyšehradského sboru, jehož členové se postupně začali v malých skupinkách také nábožensky vzdělávat. Na podzim roku 1960 se v okruhu sboru začalo vyšetřovat a zatýkat. Sedm osob včetně Stanislava Mareše bylo odsouzeno k trestům v délce jeden a půl až tři roky za tzv. maření dozoru nad církvemi. Stanislav Mareš dostal dva a půl roku. Jelikož měli oba mladí lidé zažádáno o družstevní byt a byli vybráni, rozhodli se, že se během věznění Stanislava vezmou na dálku. Na obřadu jej zastoupil jeho bratr – dvojče František, který měl plnou moc. Stanislav byl propuštěn po amnestii v květnu 1962. Poté spolu s pamětnicí žili až do jeho smrti v roce 2016 a vychovali čtyři děti.