„A do toho vpadla ta suezská krize. Já nevím, sakra, kdy to teď bylo, někdy v říjnu nebo kdy. Ti Francouzi a tihle ti Angličani jeli do Alexandrie na lodích a my jsme jeli do Káhiry. A bydleli jsme tam v nějakým hotelu pár dní a potom tihle ti vyslanci řekli, že pojedeme pryč z té Káhiry, a ti blbci chtěli evakuovat lidi do Libye a ona trať, železnice, končila u Alameinu. Pak teda vyjednali nějakej odjezd. To bylo v noci. Ježišmarjá, tam byl takovej binec na tom nádraží!“
„A já jsem procházel kádrovací pětiletkou, prostě, co dělá, kam chodí, s kým se stýká, co mluví. A já jsem si říkal, sakra, já jsem pořád bydlel v hotelu. Tam v hotelu Axa, tam na tom Poříčí naproti Bílé labuti. Kruci, proč já pořád bydlím v hotelu, vždyť to stojí hrozný prachy. A pak mi to došlo, oni, svině, nechtěli chodit na nějakou ubytovnu, kde by to bylo nápadný. Přišli do hotelu, vzali si klíček od mé cimry, vlezli tam a dívali se, co já mám v kufru, a jestli něco nepíšu nebo tak. A já jsem si vždycky polohu toho kufru označil tužkou, jo, rohy a vždycky za měsíc… No, díval jsem se tam každej den a vždycky jednou za měsíc tam byla kontrola, s kufrem bylo pohnutý.“
„Jeden nebo dva dny před tím vpádem Američanů do toho Welsu, já a nějakej generál der Luftwaffe, my jsme odnášeli ty výkresy z toho archivu do kotelny na spálení… Všechny, no, teda já jsem neviděl, jak moc se to vyprázdnilo, ale bylo toho hodně, tak jestli jenom takový ty závažný jako třeba křídla nebo trup. Takový ty detaily tam mohly ležet. Co nám dali, tak to jsme odnesli.“
Vlastimil Maňoušek se narodil roku 1924 v Bučovicích. V srpnu 1943 byl totálně nasazen v továrně v rakouském Welsu. Tam zažil na konci války bombardování americkým letectvem. Po osvobození se vrátil do Prahy. V roce 1951 přešel do armády a chvíli pracoval ve Vojenském technickém ústavu v Praze. V roce 1956 odjel do Alexandrie jako překladatel do kurzů egyptských tankistů. Ve stejnou dobu v Egyptě vypukla tzv. suezská krize a do oblasti přijížděla britská a francouzská armáda. Vlastimil Maňoušek před nimi s kolegy prchali směrem do Libye a poté po Nilu až do Vádi-Halfa a letadlem do Belgie. Ke konci 50. let začal Vlastimil pracovat na generálním štábu v Praze, ale stále odmítal vstoupit do strany, ač se ho tam obranné zpravodajství snažilo vmanipulovat. Po pěti letech se opět vrátil do Brna, kde působil nejdřív jako překladatel a potom v odborech. Sám se naučil anglicky a čínsky. Zajímá se o akupunkturu, kterou se už mnoho let úspěšně sám léčí. Je ženatý a má syna lékaře.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
