Zdeněk Mandrholec

* 1930  

  • „Protože jsme přišli do práce a byla vyhlášena stávka. A že všichni musejí podporovat komunistickou stranu, tam bušili do lidí. A my jsme říkali, že to je blbost. Přece se nenecháme takhle oblbovat. My jsme se totiž po čtyřicátém pátém strašně radovali, že je svoboda, že ta svoboda bude pokračovat, že to bude bezvadný. A najednou konec. To byl ten důvod. To byla doba, kdy jsme vnímali svobodu jako něco, co nám bylo darováno. Mysleli jsme, že budeme svobodně žít, mluvit a dělat, co budeme chtít. Samozřejmě se zodpovědností.“

  • „My, co jsme tam zůstali, jsme si říkali, co budeme dělat. Tak jsem přemýšlel. Kluci a holky říkali, že půjdeme pryč, že nemá cenu, abychom tady byli. Dozvěděl jsem se důležitou věc. A sice, že mezi Chebem a Aší, tam je taková jednokolejka, tak tam jezdil vlak, kterému se tajně říkalo vlak svobody. Jezdil z Chebu do Aše a před zastávkou Hazlov, asi dvě stě metrů, strojvůdce vždy přibrzdil tak, že skoro zastavil a kdo chtěl, mohl vyskákat. Tam to bylo na hranice tak dvě stě metrů a byli v Německu. Tenkrát ještě nebyly dráty, tak nebyl problém se tam dostat. Tak my jsme si to jednou takhle všichni projeli. Ale vždy jen dva nebo tak, aby nevěděli, že jsme skupina. Nás bylo dvanáct. Tak jsme si to projeli a řekli jsme si, že se sebereme a pojedeme taky.“

  • „Ale my jsme jeli pořád dál. Když jsme jeli přes půl hodiny, tak jsem si říkal, že musíme být v Jáchymově. Ale my jsme pořád jeli a jeli. Už to trvalo přes dvě hodiny, jak jsem to odhadl. Najednou auto zastavilo. Slyšel jsem vrzání dveří, vrat železných. Auto popojelo, zabouchly se ty železné dveře. A teď mě zase vytáhli a vedli nevím kam. Tam mi sundali pouta. Donaha vysvlíct. Hodili mi takové to vyšetřovací oblečení, zase mi zavázali oči a někam vedli. Tam mě dali do místnosti. To byla kobka dva a půl krát čtyři a půl metru veliká. Tam už jsem nebyl se zavázanýma očima. Zabouchli dveře. Tam byla akorát v rohu turecká mísa, kohutek se studenou vodou, ale ten se mohl pustit, jen když to povolil bachař. U stěny byl stružok a deka. Od rána od šesti až do desíti večer se muselo chodit sem a tam, furt chodit. Když přišlo deset večer, tak se ten stružok musel položit na zem. Tam si člověk mohl lehnout. Mohlo se spát jedině na zádech, deka do tří čtvrtě prsou, ruce položené na dece. A nahoře svítilo světlo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.06.2016

    (audio)
    délka: 01:57:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy z jáchymovských a příbramských uranových dolů
  • 2

    Praha, 30.06.2016

    (audio)
    délka: 01:31:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy z jáchymovských a příbramských uranových dolů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po komunistickém puči jsem věřil, že nás Američané osvobodí

Zdeněk Mandrholec, 2017
Zdeněk Mandrholec, 2017
zdroj: autoři natáčení

Zdeněk Mandrholec se narodil 1. dubna 1930 v Přerově. Po smrti otce byla rodina vystěhována z podnikového bytu. Spolu s matkou a sestrou se přestěhovali do západních Čech. Vystudoval obchodní školu a pracoval v česárně vlny v Nejdku. Dával najevo nesouhlas s tím, že komunisté v únoru 1948 převzali moc v zemi. V roce 1951 musel nastoupit na povinnou vojenskou službu. Vadilo mu, že se má cvičit na boj na obranu režimu, který nenáviděl. Sloužil v posádce, která byla umístěna v Nové Říši v bývalém klášteře, z něhož byli násilně vystěhováni řeholníci. Spolu s dalšími vojáky založili skupinu, která se připravovala na boj proti komunistům, protože věřili, že Československu přijede na pomoc americká armáda stejně jako tomu bylo při osvobozování od nadvlády nacistického Německa. Jejich skupina však byla odhalena. V roce 1953 byl zatčen a odsouzen k deseti letům za velezradu. Šest a půl roku trestu si odsloužil prací v uranových dolech na Jáchymovsku. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. Poté musel nastoupit jako dělník do podniku Pozemní stavby, v němž pracoval až do penze. Po roce 1989 spolu s kolegy zjistil, kdo jejich skupinu v padesátých letech udal.