Vlastimila Málková

* 1940  

  • „Muž nesouhlasil se vstupem vojsk a dělal, vlastně dneska by se dalo říct, zásobovače. Podnik měl tři tisíce zaměstnanců a on dělal zásobování materiálem. Tady z toho letiště lítal do Košic, vracel se ještě týž den. V pětašedesátým roce mu dali nůž na krk. Buď vstoupí do strany, anebo si udělá podnikovou průmyslovku, a on měl obchodní školu v Liberci a ještě před vojnou obchod se čtyřmi zaměstnanci. Jenže potom mu tady zemřel otec, pocházel ze Slavíkova, a matka chtěla, aby se vrátil. Začal dělat teda ve fabrice a v osmašedesátým nesouhlasil se vstupem vojsk a netušil, že v kanceláři s nima sedí estébačka, takže byl první, kterej dostal vejhazov.“

  • „Vyvezl je přes Lány, Předboř až do Jeníkovce. To je takových pět kilometrů. A tam prostě se s koňma do té silnice nemohl už vůbec píchnout, protože to bylo jedno auto narovnaný za druhým, se to pohybovalo nahoru k Seči. Do toho ty motorky a síla pěších vojáků, Němců. A ten plukovník když viděl, co je, Pospíšil trochu německy uměl, tak ať jede zpátky. Oni vystoupili a Pospíšil jak mohl jet zpátky proti tomu proudu...? Vzal to po louce a říkal, nějak se domů dostanu. Za sebou slyšel už jenom pět výstřelů. Ten plukovník se otočil a postřílel celou svoji rodinu i sebe. Víškovi, co byla jejich louka, udělali jedno opatření, že je všechny zabalili do celty, zakopali je na té louce a doufali, že brzy nějaké úřady naše a německý se o to postarají. A někdy v červenci nebo v srpnu to [úřady] umožnily, že pro ně někdo přijel.“

  • „Vracíme se po třech dnech z Německa a už jsme byli tak třicet kilometrů za hranicema a paní za mnou povídá: ‚Řekněte šoférovi, ať nám zastaví. Šofér zastavil, tak jsme vyskákali, přeskočila jsem příkop a ještě asi šest ženskejch a mužský šli na druhou stranu. Teď tam takovej plac a teď tam přikrytý tanky těma celtama. Říkám: ‚Zpátky, tady je nějaký vojenský cvičení!‘ Představte si, v autobusu nás nikoho nenapadlo, to bylo dvacátýho srpna, že jednadvacátýho bude invaze. Tak chlapi nastoupili do autobusu a my šly na tu stranu, co ty chlapi byli. Nikoho to nenapadlo... a to jsme se teda tenkrát divili. Ty už tam byli nastartovaní... Němci.“

  • „Dědovi se podařilo se dostat, že ho sebrali a naložili na žebřiňák, ve kterým byla hozena sláma, a říkal: ‚Čtrnáct dní nás vezli, než jsme se dostali na vlakové nádraží.‘ Měl dvojitej průstřel nohy a roztříštěnou kost. Žádná pomoc, žádná injekce, žádná obsluha lékaře, zavázaní nohy nebo něco takovýho. Když se dostali na nádraží, tak je naložili na slámu do těch dobytčáků. Tam už ale byl doktor, že to prošel a píchnul jim buď nějakou injekci, nebo sestra nějaký obvaz udělala. Ale zase to trvalo čtrnáct dní, než se dostali do plzeňský nemocnice.“

  • „A on děda vypravoval jako kniha. A tak vždycky tam byli tři čtyři sousedi a vypravoval zážitky ze zákopu. Že dvanáct vojáků stálo, drželo se okolo krku a vevnitř čtyři vojáci spali, oni je hřáli. Po kolena v bahně a zima. Po hodině nebo po dvou se vyměnili a zase stáli kroužek okolo nich. A zase čtyři nebo pět jich v kroužku spalo v zákopě.“

  • „Fůra sena. Dva metráky pšenice, žita nebo ječmene. Dva metráky prase – celý živý prase. Když nemělo dva metráky, tak za ten zbytek jsme museli dodat vajíčka nebo mléko. Starosta měl tabulku a řekl, tolik vajíček musíte dodat navíc. Vím, že z jednoho hektaru se dodávalo tisíc vajíček, takže jsme měli čtyři a půl hektaru, tak to máte čtyři a půl tisíce vajíček. Ale i to naše prase, co jsme zabíjeli, jsme museli dodat krupon, ta celá kůže stáhnutá, a ještě patnáct kilo sádla z toho našeho prasete. Vepřové a teda hovězí dva metráky, vajíčka, mléko. Denně se nosil kýbl do sběrny. To sbírala hlinecká mlékárna, vždycky už o půl osmé jela. Tak ta paní, co to sbírala ve vsi, tak už to musela mít připravené v těch konvích pětadvacetilitrových přecezený. A jednou týdně brala vzorky, protože někdo si přiřiďoval vodou. Tak podle tučnosti mléka dostal zaplaceno, ale podstatně méně, než jste si šel koupit do obchodu. To byl kontingent.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Chotěboř, 09.06.2020

    (audio)
    délka: 01:21:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Chotěboř, 16.06.2020

    (audio)
    délka: 34:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když se vypravěčství dědí

Vlastimila Málková *1940
Vlastimila Málková *1940
zdroj: Soukromý archiv VM

Vlastimila Málková, rozená Marková, se narodila 17. března 1940 v Suché na úpatí Železných hor. Už od dětství vyrůstala převážně v péči babičky, jelikož oba rodiče docházeli do práce do Eckhardtovy továrny v Chotěboři. Dědeček František Kruml bojoval v první světové válce, kde byl postřelen, a často vnučce o svém válečném tažení vypravoval. Pamětnice vypráví o konci války v rodné vsi i o strachu z banderovců, kteří až do jara 1947 přebývali v lesích okolo Spálavy. V padesátých letech mělo dojít k založení jednotného zemědělského družstva (JZD) a ani jejich hospodářství neminuly represe spojené s kolektivizací. Aby vstoupili do družstva, byla jim vyměňována pole a navyšovány dodávky zemědělských surovin. Manžel pamětnice Zdeněk Málek pracoval na pozici zásobovače materiálu v Chotěbořských strojírnách. Po odmítnutí vstoupit do KSČ a po nesouhlasu s invazí vojsk Varšavské smlouvy byl z podniku propuštěn a poté nelehko sháněl pracovní uplatnění. Následkem toho oba jejich synové měli problémy s přijetím ke středoškolskému studiu. Dnes se pamětnice věnuje fotografování. V době natáčení (2020) žila v Chotěboři.