Ilsa Maier

* 1922  

  • „Přišly jsme do Drážďanských kasáren a tam nebylo vůbec nic, bylo tam pár strožoků na zemi… Za velice krátkou dobu se ukázalo, že tam byli kojenci, že tam byly rodiny s malými kojenci. Tak já jsem začala pracovat, měla jsem třicet matek a třicet kojenců. To byla velice zajímavá práce. Totiž s kojencema to bylo lehký, ale s matkama to bylo hrozně těžký, protože je oddělili, ti kojenci nebyli s dospělýma. Tam jsem rok pracovala, no a potom už jsme žádný kojence neměli, tak jsem začala pracovat jako ošetřovatelka. A pro mě to bylo velice zajímavé, protože já jsem vždycky chtěla studovat medicínu. A tam jako velice neškolená, jen trošičku školená, jsem pracovala u těžkých operací. Bydleli jsme s doktorama a nesměli jsme ven z té budovy, takže večer tam seděli a bavili se s náma, bylo to velice poučné. Tak já ze začátku nebyla vůbec nešťastná, i když jsme měli hlad a všechno, protože jsme nevěděli, co nás čeká. Po určité době jsem potom, až do čtyřiačtyřicátého, pracovala u dětí.“

  • „A potkaly jsme se tím způsobem, že jsem šla v Brně po náměstí a jedna paní mně povídá: ,Co je s tvou mámou?‘ Povídám: ,Co má být, je mrtvá.‘ Ona řekla ,Ne, v dubnu žila, byla tam a tam.‘ Ta paní tam taky byla. Tak jsem jela do Prahy a oni tam měli záznam. A tam jsem na to přišla, že je v Bergen–Belsenu. .A ona chudák dostala tyfus a to taky přežila. A mnohem mladší lidi… Můj manžel měl jednu snoubenku, která byla tak stará jako my, nebo ještě mladší. A byla v Belsenu a dostala tyfus a umřela a moje máma to přežila! Já jsem nikdy na to nemyslela, že by to mohla přežít.“

  • (tazatel) „Když jste dorazili do Birkenau, jak to vypadalo?“ „Já mám něco zajímavýho, co jsem vám chtěla ukázat. Jeden komandant, Höss, fotografoval lidi, kteří přijeli do Birkenau. My jsme samozřejmě o tom nevěděli. A jednoho dne můj manžel a já, když jsme byli v New Yorku, tak jsme šli do knihkupectví. A tam jsme našli knihu a jmenovalo se to Commandant of Auschwitz – autobiography od Rudolfa Hösse, to byl vedoucí. A tam jsem našla tento obrázek. Zařvala jsem v knihkupectví, protože tady jsem já a tady je Margita.“ (sestřenice Markéta Nováková, pozn. ed.)

  • „Naše babička to přežila v Terezíně. A moje maminka to přežila, to je vůbec k neuvěření, protože už byla čtyřicátka (čtyřicátnice, pozn. ed.). A ona prošla Osvěčinem o dva roky dřív než já a tehdy to byl rodinný tábor a měli to nějak jinak… prostě je k neuvěření, že to přežila, přežila to v Bergen-Belsenu a vrátila se do Brna. No a měla bratra v Americe, který náhodou byl na obchodní cestě, když přišli Němci, a nevrátil se. A ten chtěl svou matku, mojí babičku, aby přijela do Ameriky. A ta nechtěla jet bez mý maminky a moje maminka nechtěla jet beze mě a já jsem nechtěla jet bez Franty. Tak jsme se všichni vystěhovali. Mýmu manželovi se to vůbec nelíbilo, neuměl anglicky a ničím nebyl. A vlastně jsme měli v úmyslu se vrátit. Přitom to převzali komunisti, tak jsme se rozhodli, že tam zůstaneme. A tak se stalo, že mám celou rodinu v Americe.“

  • „Jmenuji se Ilsa Maierová, narodila jsem se Drexlerová, 15. května 1922 v Brně..." (tazatel) „A vy jste příbuzná paní Markéty (Novákové, pozn. ed.)?" „Ano, my jsme dvojité sestřenice, naši otcové byli bratři, matky sestry. Takže jsme skoro jako sestry. Ale vyrostly jsme jiným způsobem, protože ona jako malé dítě byla v Bratislavě a potom rodiče se rozváděli, kdežto my žili v Brně. Můj otec byl prokuristou v továrně - sladovně mého dědečka, otce mé matky, a celou dobu tam pracoval. Ale on taky byl právníkem, jenomže nepracoval jako právník. Já jsem měla úplně okouzlené dětství a mládí, protože všechno, co jsem měla dělat, mě bavilo, takže já jsem chodila ráda do školy a tak dále... Já jsem se chtěla stát doktorkou.“

  • (Markéta Nováková): „Tohle jsou ty budovy bývalých koníren, kde nás ubytovali na těch palandách. To byly dva oddělený lágry a mezi nima cesta. A my jsme šly po té cestě, než jsme došly tam, kam nás chtěli ubytovat.“ (Ilsa Maier): „A typický pro mě, když se mě ptáte, jak jsem se cítila… Já mám nějakou ochrannou reakci, že se usmívám. To dělám pokaždý, když mně něco nesedí, tak se usmívám a já o tom nevím. Myslím, že to je určitý druh šoku, který si člověk neuvědomuje. Já jsem necítila vůbec nic.“

  • „Já jsem skoro neměla, jak se u nás říká, teen age, protože když mně bylo sedmnáct let, to bylo na jaře 39. A 15. srpna 39 Němci uspořádali nějakou slavnost. A pršelo, tak se dali na zabíjení nebo kopání Židů v jedné kavárně, kde můj otec byl. A on tam umřel. Takže z jednoho dne na druhý jsem se stala dospělým člověkem, úplně jsem přeskočila tu dobu mládeže. A moje máma z toho byla úplně vedle, takže já jsem se vlastně stala hlavou rodiny, takřka jsme byly jako sourozenci, ne jako dcera a máma.“

  • (Markéta Nováková): „Jelikož jsme byly mladé ženy a tím pádem jsme měly menstruaci. Přitom, jak nám přidělovali oblečení, tak tam byl takovej štos látkovejch…látkové vložky, tehdy byly látkové, dneska jsou vatové. A jelikož tam byly látkové vložky, jen tak tam ležely, kdo eventuelně menses v tom okamžiku měl, tak my jsme byly dost chytrý, tak jsme si řekly:, Je říjen, je zima a my nemáme nic na hlavu.´ Tak jsme si to daly na hlavu. Aspoň já.“ (Ilsa Maier): „No já taky.“ (Markéta Nováková): „To bílý na té hlavě.“ (tazatel): „A poznáváte ještě někoho v tom průvodu?“ (Markéta Nováková): „Ne.“

  • Celé nahrávky
  • 9

    Praha, Benediktinská ul., byt paní Markéty Novákové, 31.08.2009

    (audio)
    délka: 52:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já ze začátku v Terezíně nebyla vůbec nešťastná, i když jsme měli hlad. Protože jsme nevěděli, co nás čeká.

Ilsa Maier během natáčení rozhovoru v Praze v srpnu 2009
Ilsa Maier během natáčení rozhovoru v Praze v srpnu 2009
zdroj: Mikuláš Kroupa

  Ilsa Maier se narodila 15. května 1922 v Brně jako Ilsa Drexlerová do dobře situované židovské rodiny. Podle svých slov prožívala velmi šťastné dětství až do svých 17 let. Tehdy - 15. srpna 1939 - zfanatizovaná skupinka nacistů zaútočila na Židy v jedné z brněnských kaváren a Ilsin tatínek útok nepřežil. Pokus o odjezd do Anglie zmařilo vypuknutí druhé světové války v září 1939. I přes sílící perzekuci židovského obyvatelstva se Ilsa snažila žít normálním životem, dokud to bylo možné. Studovala reálné gymnázium, poté pracovala v židovské školce. Koncem roku 1941 však spolu s matkou musely nastoupit do jednoho z prvních transportů do terezínského ghetta. Tam Ilsa pracovala nejprve jako ošetřovatelka u kojenců, kvůli sérii onemocnění však po čase musela zdravotnictví opustit a pracovala jako vychovatelka předškolních dětí. Když byl její tehdejší manžel, kterého si vzala těsně před odjezdem do Terezína, roku 1944 přikázán do transportu na východ, Ilsa se dobrovolně přihlásila s ním. V Osvětimi-Birkenau se Ilsa setkala se svou sestřenicí Markétou (později Novákovou) a spolu byly v selekci určeny na práci. Ilsa Maier i Markéta Nováková jsou zachyceny na unikátním snímku neznámého fotografa - nacistického dozorce. Ilsa po mnoha letech fotografii náhodně objevila v newyorském knihkupectví v publikaci o osvětimském veliteli Rudolfu Hössovi. Po šesti týdnech v Birkenau byly obě sestřenice transportovány do slezského městečka Bad Kudowa (česky Lázně Chudoba, dnes Kudowa Zdroj v Polsku) jen pár kilometrů od českého Náchoda. Byly internovány v koncentračním táboře spadajícím pod tábor Gross Rosen a musely pracovat v těžkých podmínkách ve zbrojním průmyslu. V Kudowě se také v květnu 1945 dočkaly osvobození. Po válce se Ilsa shledala se svou matkou i babičkou, zato její manžel zahynul v Dachau. Začala studovat a sblížila se s manželovým přítelem Františkem Maierem, za kterého se nakonec provdala. Celá rodina využila pozvání strýce a roku 1947 odcestovala do USA. Úvahy, zdali mají v Americe zůstat, nebo se vrátit, vyřešil únorový komunistický převrat. Ilsa s rodinou dodnes žije v USA, vychovala dva syny. Do staré vlasti se často vrací, především za svou sestřenicí Markétou Novákovou.