Zdena Machová, roz. Czechmanová

„Známí Ladislava Husáka jeho otci řekli, vedle toho, kdy budou mít odsouzení odvolání, i to, kdy pojedou z Prahy zpět do Plzně na Bory. Zarezervovali jsme si ve vlaku místa vedle nich. Bylo to v zimě, tak měli bachaři kožichy a stoupli si tak, že jsme mohli za klukama. U záchoda hlídal nějaký fízl, to však bachaři věděli. Dali jsme jim i nějaké jídlo, komisárky lítaly z okna. To byli fantastičtí bachaři. Na nádraží jsme však museli dělat, že je neznáme. Řekli nám, do jaké hospody máme jít, že nám zavolají, jestli jim nebylo z jídla špatně. Slávek Valenta z Jáchymova utekl ještě s kamarádem z té party, co je odsoudili v případu Lindner - Bušek. Ten druhý byl ženatý a měl dítě. Dva nebo tři dny byli i na útěku. Když uslyšeli psy, Slávek mu prý řekl, ať utíká, že je zastaví. Mně popisoval, že není příjemné mít psa zakousnutého v krku. Za útěk mu trest prodloužili o dva roky. Z dvaceti let na dvacet dva.“

„Na výjezdní doložku jsme odjeli na dovolenou do Itálie, pak jsme přejeli do Jugoslávie. Cestou zpátky mne manžel i se synem Tomášem nechal u známých ve Stubenbergu u Štýrského Hradce. Měl pro nás přijet 21. 8. 1968. Den předtím přespal u příbuzných v Rakousku a ráno mi volal. Říkal: ‚To je tragédie.‘ Já se ho zeptala: ‚Kdo zemřel?‘ On mi odpověděl, že ‚do Prahy přijeli Rusáci s tankama‘. Věděli jsme, že se do Československa nevrátíme. Nechtěla jsem, aby náš čtrnáctiletý syn zažíval to, co jsem zažívala já. Vše jsme nechali v bytě na Vyšehradě. Švýcarský konzulát nabízel práci Čechoslovákům. I rakouská vyslanectví projevila zájem o obyvatele Československa, kteří chtěli emigrovat. Ota šel na velvyslanectví, uměl výborně německy, protože jeho rodiče mluvili německy. Přijala ho firma Sulzer ve Winterthuru. Malým fiátkem jsme jeli do Švýcarska. Nejdřív jsme bydleli v Churu v tělocvičně. Ještě ve Vídni jsem zašla za předsedou rakouské tenisové a hokejové sekce Wasservogelem. Napsal mi doporučující dopis pro tenisovou asociaci. Do Švýcarska jsem jela ne úplně neznámá.“